Chybné základy I. Republiky československé


Úvodní foto: Masaryk a Štefánik, Josef Vajce (sochař), Marian Gladis (foto)

Tento nadpis jistě může vyvolat nesouhlas, odpor. nebyla vytvořena na základě politickém, proto dodnes nejsme skutečný politický národ, ale na národě, mase jako jediné přírodní síle, a jazyku. A to přesto, že se naši buditelé shlédli v německém filozofovi Herderovi, který vzýval Slovany. Československý stát nepovstal vývojem kmenového uvědomění, vývojem rodiny v klan, klanu v kmen, kmene v uvědomělý kmen státně organizovaný, nýbrž ze zahraničního politického snažení Masaryka, Beneše a Štefánika. Byl násilným státním útvarem, protože jeho hranice nekopírovaly hranice etnografické (jazykové). Československý Němec nebyl členem československého národa a nebyl ani připuštěn – stejně jako ostatní národnosti mimo Slovenska – k vytvoření první ústavy. Preambule této ústavy proto zněla: „My, národ československý, chtějíce upevnit dokonalou jednotu národa…“, na rozdíl od americké ústavy, ze které československá ústava opisovala: „My, lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší jednotu…“ Tento rozdíl nás jako balvan na noze provází až dodnes, kdy je zřetelně cítit v současném odmítání uprchlíků, snahy mnohých opustit EU, včetně příklonu k Putinovi pod vlivem hybridní války, aniž by si připustili, že Rusko se stále chová jako expanzionista, který naši zemi od 21. srpna 1968 bezprecedentně okupoval. Jednu z hlavních příčin je možné vidět v tom, že právě v této krizi se společnost obrací do 19. století k národu, jazyku jako přírodní síle, odmítá svobodu jednotlivce a jeho zodpovědnost. V podstatě je to „integrální nacionalizmus“, jak ho formuloval autorský kolektiv ve své knize „Češi v dějinách nové doby 1848-1939“. Nejen Češi, ale i Slováci a kupodivu také Srbové si pojetí národního státu dodnes pěstují.

Vojenský psycholog ve své eseji v Lidových novinách z roku 2007 vyslovuje zajímavý názor ohledně tehdejší protiamerické nálady. „Čeští občané jsou jistě lidé individuálně více či méně sebevědomí, tak jako v jiných zemí, avšak události, které započaly mnichovskou dohodou, výrazně nalomily společný pocit sebevědomí českého národa jako celku. V této souvislosti je možné aplikovat na náš národ pojmy a učení viktimologie, která se zabývá psychologií oběti. Český národ byl totiž v minulých šedesáti letech postaven do role oběti mnohokrát. Připustíme-li že sklon Čechů spíše se s agresorem „dohodnout“, než proti němu aktivně vystoupit, pak je zřejmé, že se v této rovině může vytvořit až tzv. , který popisuje sklon obětí omlouvat svého trýznitele, či se s ním dokonce identifikovat“. Tento názor je právě evidentní v této době ohledně příklonu mnoha Čechů včetně politiků k Putinovu Rusku. Události, při nichž český národ přistoupil bez výraznějšího odporu na diktát agresora, nalomily , ale právě ona pasivita v kladení odporu, či dokonce aktivita podporující činnost agresora, způsobily nesmírný pocit viny, který však byl výrazně zatlačen do „národního nevědomí“.  Kapitulace v roce 1938, respektive 1939, účast desítek tisíc Pražanů na Heydrichově tryzně na Václavském náměstí v červenci 1942, „vyhnání“ českých Němců, neschopnost postavit se v letech 1945-1948 bolševizaci země, aktivní či pasivní forma souhlasu se zločiny komunistického režimu v padesátých letech, nedostatek rozhodnosti při napadení Československa Varšavským paktem v roce 1968 a konečně větší či menší míra kolaborace s okupanty v letech 1968-1969. Všechny tyto činy jsou omlouvány historickými skutečnostmi, zdůvodňovány technickými a racionálními podmínkami dané situace. Při bližším zkoumání se však jeví jinak. Je proto nesmírně obtížné připustit jakoukoli míru vlastní odpovědnosti za tyto zřejmé ústupky či otevřenou spolupráci s tím či oním nepřítelem, a Češi na podobné snahy reagují různě. Jednou z variant, jak vidíme dnes, je i tichá sympatie s bývalým SSSR a sentimentální vzpomínky na minulý režim. Shora uvedené události vytvořily u českého národa velmi opatrný a spíše vágní vztah k vyšším hodnotám. Není to udivující, neboť sklon ke kompromisu i za cenu otevřené kolaborace s nepřítelem, potlačování základních hodnot, na kterých byla naše společnost postavena, společně s tichým uzavřením se do vlastního osamělého, ale bezpečného světa, se našemu národu v praktické rovině mnohokrát vyplatil. Český národ je v podstatě konzervativní, a tak je nejen pravděpodobné, ale i v současné době zřetelné, že si chce svůj způsob života uchovat. Právě jistá pohodlnost, lhostejnost a vágní pojetí celospolečenských hodnot nahrávají zejména neokomunistickým či jinak levicově orientovaným hnutím, jejichž hlavním cílem však je a bude moc a manipulace se společností. K rostoucí popularitě neokomunistického či jinak levicového směru přispívá i sentimentální vztah části lidí k období diktatury. Česká společnost neprošla v průběhu 90. let minulého století procesem očištění, který by byl srovnatelný s německou poválečnou denacifikací. Nebylo zcela jasně a srozumitelně řečeno, že minulý režim byl nelegální a zločinný. A co je důležité, demokratický svět se dodnes na rozdíl od nacizmu nedistancoval analogicky od komunizmu. Dal mu tak chtě nechtě nálepku legality. A právě tyto důvody stojí za relativně vysokou mírou odmítání západoevropské a americké demokracie.

Masaryk, Black Plaque, Hampstead, London, Spudgun67
Masaryk, Black Plaque, Hampstead, London, Spudgun67

Jedno má však většině úvah o minulosti společné. „Jen mizivá hrstka Čechů je ochotna připustit si vlastní míru odpovědnosti na ostudných historických událostech. Většina odpovědí je typická svým individualismem a nechutí připustit, že i já jsem příslušníkem národa, který tuto vinu (ležící v emoční, nikoli racionální rovině) nese. Tím se pochopitelně prohlubuje individualismus české společnosti, neschopnost podílet se na společných hodnotách, neboť jakékoli úvahy o nich musí narazit i na společnou odpovědnost za minulost. Není tedy správné tvrzení, že například komunisté popravili či uvěznili české piloty, bojující během světové války v řadách RAF. Pravda je taková, že k jejich faktické či symbolické likvidaci vedl tichý souhlas českého národa. Není náhoda, že proces normalizace v 70. letech minulého století proběhl tak hladce a že i řada nekomunistů byla ochotna přihlížet odstraňování těch, kteří byli připraveni proti této zvůli bojovat, či se dokonce na jejich odstraňování podílet. Na základě této analýzy morálního stavu české společnosti a vnitřních mechanizmů, které v ní fungují, není možné očekávat, že by americká armáda, která nám přinesla v roce 1945 znovu demokracii, či samy Spojené státy, jež během 40 let podporovaly svobodu naší země, byly vnímány určitou částí naší společnosti jinak než s nedůvěrou. „Argumenty Ruska, ať už budou znít vůči suverenitě naší země jakkoli nebezpečně, budou ještě dlouhou dobu nacházet u řady Čechů pozorné posluchače.“

Nezbývá než upozornit, že nejsme pupkem světa a musíme hledět nejméně za tři kopce dál. To, že jsme mohli určité historické okamžiky řešit i jinak, z nás nedělá méněcenný národ. Můžeme si tyto situace připustit a třeba se i za ně vnitřně zastydět. To nás neoslabí, naopak, přiznání viny či spoluviny osvobozuje.

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.