Proč Češi obdivují tanky a obávají se uprchlíků


Úvodní foto: Burqa, Moyan Brenn

Představte si ženu, středně velkou, ve věku kolem 40 let, trochu vyčerpanou. Nosí dlouhé šaty a šátek na hlavě. A vedle tank. Oblíbený model s dieselovým motorem, pásy a otáčivou věží s kanonem. Před čím má člověk strach? Pro řadu Čechů je odpověď jasná, uprchlíky ve své zemi nechtějí, ale rádi se vybavují v obchodech s vojenským příslušenstvím. Muslimy neznají osobně, ale když NATO a Česká armáda zvou na den otevřených dveří, prohlížejí si bojové letouny. V loňském roce přišlo na takovou událost do Mošnova u Ostravy asi 220.000 návštěvníků. I letos se přes deštivé počasí zúčastnilo této demonstrace vojenské síly kolem 130 000 lidí. Koncem srpna přišlo 25.000 hostů na „Den tanků“ do Lešan mezi Prahou a Benešovem. Stejně jako v Hradci Králové si 40.000 návštěvníků prohlédlo vojenské vrtulníky a letadla. Je zjevné, že Češi si rádi hrají na válku anebo se vyzbrojují. Nemusí to znamenat, že se chtějí násilím bránit proti všemu cizímu. Ukazuje to však, že vedle fascinace vojenskou technikou hraje téma bezpečnosti důležitou roli, důležitou dostatečně na to, aby do ulic přivedla lidi, kteří obvykle zůstávají doma, když se demonstruje za mír a lidská práva. Rozhodující je při tom možná pocit nejistoty. Tak  označuje  expert na extremismus Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity v Brně „velký problém české společnosti – že lidé nemají důvěru ve stát“. Není to nic nového, neboť i za Rakouska-Uherska Češi nevěřili své vrchnosti a v podstatě dodnes nejsme politickým národem. Neboť přesně tento nedostatek využívají extrémistické skupiny pro své účely. Zdůrazňují, že stát není v situaci, aby se staral o občany a chránil je před nebezpečím. Mareš vidí možné řešení v občanské obraně, která by měla spolupracovat s policií. Mnozí totiž mají pocit, že stát na ně kašle. Kdyby se tato spolupráce podařila, vzniklo by užší spojení mezi státem a občanem.

Je však taková obrana u nás nutná? O skutečných hrozbách krátce informují dva zveřejněné dokumenty. Jak sděluje výroční zpráva vojenské zpravodajské služby, v České republice se v roce 2015 neobjevily žádné důkazy o hrozícím teroristickém útoku. Přibylo však „kyberšpionáže“. Mimo to nějací vojáci použili nacistické symboly a rasisticky se vyjadřovali na internetu. Česká Bezpečnostní informační služba varovala před aktivitami tajných služeb Ruska a Číny. Kvůli uprchlické krizi vznikly skupiny, vykazující základy paramilitaristického úsilí. Vypadá to tak, jako by se museli občané v první řadě chránit sami před sebou. I když se bojíme přílivu uprchlíků, vůbec nevěnujeme pozornost neustále se zvyšujícímu nebezpečí ze strany Ruska a Číny. Šátek na hlavě muslimské ženy nepředstavuje pro Čechy v žádném případě nebezpečí.

a
K této problematice vyšel zajímavý komentář členky švýcarské sociálně demokratické strany a městské rady Basileje. „Neprojde ani jediný den, kdy bych nedostala minimálně dva-tři dotazy od médií, zda jsem pro zákaz burky nebo proti němu. Debata o něm se valí Švýcarskem a Evropou. Jako kdyby zodpovězení této zásadní otázky vyřešilo politické problémy. Nevyřeší. Přirozeně jsem proti burce – tento „pytel“ je vězení, maskované jako oblečení, a výraz patriarchálních islamistických nařízení, které mají s náboženstvím málo co do činění. Říkají to všechny moje muslimské kolegyně. U nás se komunikuje tváří v tvář. Současně shledávám zákaz na ústavním stupni za přehnaný. Už jenom pro to, protože ve Švýcarsku téměř nemáme nositelky burky a nikábu, když odhlédneme od bohatých turistek. Tam, kde by se burka mohla rozšířit, jako např. v jednotlivých turisticky vytížených místech, se může regionálně nebo kantonálně zakázat. V Basileji jsem ženu v burce viděla v posledních 20 letech dvakrát nebo třikrát. Je to jako se zákazem minaretů. V boji proti terorismu potřebujeme jiná opatření než symbolické zákazy v naší ústavě. Proto prosím o trochu více pragmatičtější vyrovnanosti.“

Anitu Fetz v této evropské debatě obzvláště zarmucuje, že nárůst dramatičnosti této veřejné rozpravy odpoutává pozornost od reálných problémů, od krize obrovských problémů. Již pět let běsní brutální, nemilosrdná válka v Sýrii, při které se skoro všechny strany dopouštějí nejodpornějších válečných zločinů, mučí, vraždí, trápí města a celé oblasti hladem a dopouštějí se útoků s použitím plynu. Současně je to špinavý miliardový obchod se zbraněmi. V Sýrii se našly také švýcarské ruční granáty, dodané přes Saúdskou Arábii. „Není to pro nás, pro Švýcary, žádná slavná kapitola“, říká Anita Fetz. „Jako vždy je bez jakékoli pomoci těmto brutálním vraždám vystaveno civilní obyvatelstvo. Podlé obchody se zbraněmi, kromě jiného také ze zemí EU a kandidátů na členství v ní, vyprodukovaly v Sýrii miliony válečných vyhnanců. Tatáž Evropa není schopna tyto uprchlíky v podstatě spravedlivě rozdělit.  Dominuje tomu debata, jak a který stát by chtěl stanovit horní hranici pro příjem uprchlíků, a debata o zákazu burky.“

Bombed Out Vehicles in Aleppo, Voice of America News

Je nejvyšší čas, abychom centrum pozornosti opět zaměřili na skutečně dramatickou situaci uvnitř i kolem . V této době žije v Aleppu ještě asi 200.000 civilistů, žen, mužů, dětí, odříznutých od vody a potravin uprostřed rozpadlé infrastruktury. Bombardovány jsou dokonce i nemocnice. Obraz malého, nešťastného aleppského chlapce otřásl miliony, jak se dočteme na twiteru či v dopisech čtenářů. Ale rozhořčené kliknutí na facebooku neotřese mezinárodní politikou. K tomu je zapotřebí milionů lidí na ulicích. Tak, jak se před desetiletími zmobilizovaly masové demonstrace proti válce ve Vietnamu, když byly zveřejněny záběry holčičky Kim Phuc, utíkající před napalmovým útokem. Vlastně by dnes měly vyjít do ulic miliony lidí v celé Evropě a Asii, v Severní Africe a USA a požadovat konec této hrůzné války tak dlouho, až by mezinárodní politika vytvořila klid zbraní, humanitární koridory, dostatečnou podporu uprchlických táborů a donutila válečné strany usednout k jednomu stolu. Nebo jsme všichni už tak resignovaní a cyničtí, že myslíme, že nic nemá smysl ještě předtím, než to vůbec zkusíme?  „Jsem vámi rozhořčena,“ napsala ve svém testamentu Stéphane Hesselová, která přežila koncentrační tábor. „Přesně to bychom měli dělat i my, a tlačit na zastavení dodávek válečným  štváčkům. Je skutečně nejvyšší čas vzbouřit se proti tomuto nelidskému šílenství místo vedení nekonečných debat o burce,“ přízvukuje Anita Fetz.

Co říci na toto téma, které skutečně hýbe Evropou? Kde byla Evropská unie, když již před pěti začaly masivní přeplavby afrických uprchlíků přes Středozemní moře k italské Lampeduse a když se konflikt v Sýrii vyvinul v občanskou válku? Již tehdy přicházeli v moři o život desítky uprchlíků. Když německá kancléřka Angela Merkelová ukázala odvahu a řekla loni tři slova „Wir schaffen das“ – zvládneme to, vědoma si toho, co by se stalo s tlačícími se uprchlíky na jihu Maďarska, sklidila za to ze všech stran kritiku a klesla jí popularita. Jakoby ona mohla za to, že Evropa si není schopna přiznat, že za těch pět let nedokázala nic udělat, myslíc si, že se jí důsledky jejího selhání na Středním východě vyhnou. Jsem naprosto zklamán mužskými členy vlád EU, že jsou schopni vinit za současnou situaci ženu, jediného skutečného státníka na této planetě.

Žaluji a jsem jako občan České republiky rozhořčen, jak se chová současná politická reprezentace této země. Ukázali jsme se v rozhodujících kritických chvílích – jako již několikrát – jako nespolehliví člen EU. Přesně ve stylu naší příslovečné malosti „bližší košile než kabát“. Vystoupení prezidenta Zemana a ministra zahraničí Zaorálka na Valném shromáždění OSN v New Yorku bylo pokrytecké, ukazující na naprosto provinční myšlení těchto politiků. Navrhnout něco smysluplného, aby to přineslo prospěch většině, nedokážeme, jen dáváme nabubřelé rady. Úroveň těchto dvou „politiků“ je, bohužel, odrazem nás, občanů. Pokud by to bylo skutečně tak, pro budoucnost této v podstatě vzdělané a kulturní země je to neblahé znamení.

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.