Hlášení do nebe o životě a smrti


Úvodní foto: Rodinné album autora

Vlastně ani nevím, odkud bych měl začít. Prožil jsem posledních skoro 6 měsíců mého života na pokraji zhroucení, zápasu o , s láskou a smrtí.

Probudit se ráno v naší společné posteli a zjistit, že už vedle vás nikdy nebude ležet vaše vysněná žena, je nehorázně těžké. Mít za sebou i před sebou krutou bolest a vědět, že vlastně nikdy neodejde. Že tu už bude navždy s vámi.

Moje žena, Láska Simona, zemřela 16. dubna 2016 na nemoc, jež naplňuje krutou statistiku nepochopitelných nemocí a úrazů, které nás každodenně obklopují. To, co se dělo v jejím zápasu o život, je nepředstavitelné, emotivní a kruté. Nedá se to zcela předat. Natož popsat pár řádky v tomto článku. Až s odstupem času jsme si já i naše děti uvědomili, že Simona odcházela z tohoto světa v několika vlnách. Ona, člověk Anděl, zakusila neandělský odchod.

  • První vlna: 10. dubna odpoledne se chystáme celá rodina s dětmi na vycházku s naším psem Bárou. Simča se necítí zcela v pořádku. Měří si teplotu. Má něco kolem 37,7 °C. Zůstává doma s tím, že si půjde lehnout a zkusí to vyležet. Svalujeme to na nastupující angínu, protože u nich v práci (dětské jesle) tahle nemoc zrovna řádí. Vracím se s dětmi a psem z procházky. Simča neleží a připravuje jídlo v kuchyni. Ach jo. Zase je silnější než teplota.
  • Druhá vlna: V době od 11. do 13. dubna chodí Simča normálně do práce. Bolí ji v krku a má zvýšenou teplotu. Dle jejich slov je to v pohodě a dá se to zvládnout.
  • Třetí vlna: 13. dubna odpoledne přišla Simča z práce. Byla tak zvláštně naladěná. V omračujícím klidu. Pohladila mě, dala sladký polibek na přivítanou. Položila nákupní tašky v kuchyni. Dala si kávu a vyzvala mne a děti, zda bychom nešli do naší oblíbené rokle nad vesnicí na medvědí česnek. Po chvilce váhání se zvedám od počítače (jsem stále v práci) a odjíždíme do rokle na bylinky. Všichni.
  • Čtvrtá vlna: 13. dubna večer uspává Simča dceru Torinku. Usíná u ní v posteli v jejím pokojíčku. Občas se to stávalo. Nevyvolává to ve mně žádnou obavu. Okolo 23.00 se Simča probouzí a jde zvracet. Zvrací několikrát až do rána 14. dubna. Ráno se přidává horečka něco přes 39°C. Posílám do její práce SMS, že je Simča nemocná a že nepřijde. Přidávají se i střevní problémy.
  • Pátá vlna: Během dne 14. dubna Simča zvrací, často chodí na velkou stranu. Odpoledne se přidávají dýchací problémy, občas vyplivuje krev, kašle. K večeru přichází první velká závrať. Simča doma při odchodu z postele na toaletu padá na zem. V noci se toto opakuje ještě dvakrát. Není schopna se sama dostat kamkoliv. O půlnoci volám pro radu do místní nemocnice. Cca ve 2:30 ráno 15. dubna se spolu se Simčou bavíme o tom, jak dál. Simča už nemůže. Dívám se jí do jejich tmavých krásných očí. Vidím tam obrovskou únavu a prosím ji, zda už mohu zavolat sanitku. Svoluje. Sanitka ji odváží do nemocnice něco po 3:00 ráno.
  • Šestá vlna: Ráno 15. dubna vstávám po probděné noci, abych zavezl děti do školy a nejstaršího Honzíka na průmyslovku, kde právě bude dělat přijímačky. Oznamuji dětem, že maminka je v nemocnici. Okamžitě po rozvezení dětí jedu do nemocnice. Je cca 8:00. Zde se dozvídám, že Simča leží na JIPce resp. na ARO. Odebírám se tam. Ve dveřích na mě čeká doktorka Petreková s vážným výrazem ve tváří. Ptá se mě na ledasco. Z otázek jsem vyděšen, ochromen. Padají podezření na prasečí chřipku, otravu něčím neidentifikovatelným atd. Stav Simči je vážný. Dalším krokem je intubace. Mluvím na Simču, která je upoutaná na lůžko. Komunikuje se mnou posunky. Je při vědomí a bolí ji zaintubování. Ráda by se hadice v krku a plících zbavila. Personál ARO ji musí uvést do umělého spánku. Odběry krve. Někdo někam rychle vzorky odváží. Všichni lítají. Jsou vyděšení. Poprvé mi probleskne hlavou, že tohle všechno nemusí dopadnout dobře. Myšlenku se snažím zahnat.

V nemocnici jsem v absolutním šoku. Jediné co si pamatuji, je, že jsem neustále proplouval mezi nemocnicí, starostí o Simču a starostí o děti doma, kam jsem odjížděl. Potřeboval jsem být na světě 2 krát. Nešlo to. Ještě dopoledne se o tom, že je Simča v nemocnici, dozvídají její rodiče. Dostává velkou dávku antibiotik. Poprvé se také od lékařů ozývá podezření na tzv. toxický šok v kombinaci s nějakým streptokokem. Vůbec netuším, co to je. Snažím se sehnat kamarády z jiných nemocnic, aby poradili místním lékařům, co dělat při záchraně života mé Lásky. Komunikuji neustále a naléhám na lékaře. Někteří jsou úžasní, jiní příliš odtažití. Asi podle toho, jaké mají zkušenosti či jakou lidskou povahu jim Bůh nadělil. Vyhlídky nejsou pro Simču vůbec dobré. K večeru odjíždím z nemocnice. Musím se postarat o děti. Stále jsem přes noc v telefonickém spojení s ARO oddělením. Simonce kolabují ledviny.

  • Sedmá vlna: Brzy ráno 16. dubna po další probdělé noci se v telefonátu s nemocnicí dozvídám, že Simonce odešly nad ránem i játra. Odvážím děti ke tchýni a odjíždím rychle do nemocnice. Zde vidím Simču ve strašném stavu. Její tělo je k nepoznání. Velké otoky od nepřetržitého podávání antibiotik a její pokožka pomalu mramoruje. Prožívá strašná muka a já s ní. Lékaři mě upozorňují na to, že postupy v jejím těle jsou natolik vážné, že pokud ji zachrání, už to nikdy nebude mentálně ona. Je mi všechno jedno. Pro Boha, jen ať nám ji zachrání a je s námi opět doma.

Po obědě přichází strašná zpráva. Vaše žena umírá. Dívám se na Simču u jejího lůžka. Nedokážu vypovědět, co se mi vlastně honilo hlavou. Snad celý náš společný život. Těch nádherných 25 let spolu, spolu s dětmi. Nevím. Nepamatuji si přesně co jsem dělal. Jen, že jsem ji držel za ruku a přál si, aby tato hrozná muka nemusela prožívat. Po obědě se její tlak snižuje, fatálně kolabuje, duše opouští tělesnou schránku. Simča z tohoto světa odchází. Loučím se s jejím bezvládným tělem. Zůstávám u ní ještě asi hodinu. Zůstal bych i déle, ale musím jít za těmi, co mi tu na světě ještě zůstali. Odjíždím z nemocnice za dětmi, tchýní a tchánem, abych jim oznámil tu strašnou zprávu. Jsem na kolenou. Moje krásná, sladká žena ve svých 41 letech umřela. Vlastně ani nevím, na co přesně.

Všechny uvedené vlny jsem popsal se slzami v očích. Ta strašná muka jsou stále ve mně. Nedokážu ani popsat jak hrozně člověku je, když odchází od právě zemřelé lásky a NIKDO se vám vlastně nevěnuje. Neexistuje žádná akutní psychologická pomoc. Alespoň v mém případě to tak bylo.

Na pořad dne náhle vyvstaly otázky. Proč? Co se vlastně přesně stalo? Na co Simča umřela? Od pondělí 18. dubna zařizuji pohřeb. Sám. Dozvídám se také, že tělo Simči bylo odesláno na patologii do Olomouce. Toto rozhodnutí Dr. Petrekové velmi vítám. Za několik týdnů mi přichází poštou pitevní protokol. Z něj se dozvídám, že moje žena zemřela na bakteriální sepsi – kombinací toxického šoku a působením streptokoka pyogeness. Hledám o tom něco na internetu a dozvídám se, že Simča naplnila strašnou statistiku – na tento prapodivný mix umírá v naší malé zemi JEDNA ŽENA ROČNĚ.

Tento fakt je natolik silný, že se člověk neustále ptá, zda to všechno mohl nějak ovlivnit. Simču zachránit. Pro sebe i pro děti. Pro druhé lidi, kteří ji měli rádi. Pro ni samotnou, která život a všechny kolem sebe milovala.

Chodíme (děti i já) občas k psychologovi. Musíme. Nevěděl jsem, co tato strašná situace s námi udělá. Ten šok ze ztráty Simči se samozřejmě promítá do našeho každodenního života. Samota a jakési vykořenění jsou tíživé. Naše 3 děti ztratily během 2 dnů maminku, já manželku, Lásku. Její oči a smích nás už nikdy nepohladí. Děti se s ní, kromě pohřbu, neměly šanci vůbec rozloučit.

Po odchodu Simči jsem začal okamžitě řešit praktické věci. Ze dne na den jsem musel přehodit zažité návyky, rozdělení resp. kumulaci úkolů v domácnosti. Zabezpečení chodu domácnosti, zabezpečení zdraví dětí, zvládání fungování čehokoliv atd. atd. K tomu ta obrovská bolest z náhlé ztráty milovaného člověka. Začal jsem fungovat jako mámatáta na plný úvazek.

Samozřejmě veškeré dění se dotklo a stále dotýká citelně i našich 3 dětí. Jak jejich psychiky, tak fyzického zvládání čehokoliv. Vybavuji si, že po dobu asi 2 měsíců po smrti Simči jsme nebyli schopni dělat doma skoro nic. Převážná část všech činností stála v hrozném šoku a křeči. Nebylo lehké to rozpohybovat. Zdánlivé banality se staly hořkou a bezradnou uličkou pro nás všechny. Dcerka i kluci do těchto chvil trpí ztrátou ženského elementu v rodině. Asi to jen tak nepřestane. Tenhle krutý osud nás bude provázet už po zbytek našeho života.

Mezitím jsem si uvědomil, jak důležité je tuhle hroznou situaci lámat, brejkovat, dělat něco, aby se znovu začalo alespoň trošku normálně žít. A tak se stalo, že několik kamarádů přišlo k nám domů,  po pozvání, jen tak na pokec. Na životodárný pokec. Rozesmát děti, mne. Nejspíše tito kamarádi doteď netuší jak tohle pomáhá v našem šoku a bolesti. Mluvit, mluvit, mluvit. O čemkoliv. Ale hlavně mluvit a nepřestávat. To dokáže zázraky. Těmto kamarádům budu do smrti vděčný za to, jak se zachovali. Jak nám psychicky pomohli.

Život je mrdka nevděčná, člověk se může snažit jak chce a vždycky se něco posere.

Tato slova mi napsal jeden z mých facebook kamarádů pro moji podporu. Měl pravdu. I ostatní virtuální či živí kamarádi a přátelé. V té strašné situaci, kdy hlavně večer a ráno člověk s bolestí v srdci pouze přežívá a chytá se čehokoliv živého, pomohl – a vlastně pořád pomáhá – hlavně facebook a jiné sociální sítě. Nebýt facebooku, asi bych se z toho, co mě obklopovalo první 3 měsíce po náhlém odchodu Simči, zbláznil. Těžko se to popisuje. Nejlépe mě budou chápat všichni ti, kterým jejich blízký milovaný člověk odešel z tohoto světa velmi rychle, náhle. Ze dne na den. Díky sociálním sítím jsem poznal obrovskou vlnu solidarity a lásky. Stále jsem chtěl vědět, co se se Simčou vlastně teď děje. S její duší. Její odchod a průvodní jevy jsem vnímal. Se smrtí jsem již zkušenost měl – před 13 lety jsem byl u lůžka mého umírajícího otce. Opakovaly se zhruba tytéž nevysvětlitelné události. Většinou doprovázené nějakou elektrotechnickou anomálií. Nebylo to normální. Jak u otce, tak u Simči.

Věřím v reinkarnaci. Jsem nepraktikující katolík. Nejsem nijak duchovně vyzrálý člověk, ale v tomhle mám, myslím, docela jasno. Myslím, že Simča TAM v astrálním prostoru, kam se odebrala, pěkně hospodaří a užívá si. Moc jí to přeji a nikdy na ni nezapomenu. Miluji ji. To se nikdy nezmění.

Když tu byla s námi, několikrát jsme na toto téma spolu diskutovali. Byla založením spíše buddhistka. Nijak to lidem nepodsouvala, ale studium základních hodnot tohoto (náboženského) směru měla. Když odešla, měl jsem s ní několik snů a mimotělních zážitků. V těch mě různě vodila po našich známých místech, ukazovala mi, jak to chodí TAM, na druhé straně. Měl jsem možnost zažít si nepopsatelné věci. Je to k nevíře, ale já vlastně se Simčou do teď tímto způsobem komunikuji. Než jsem se však k této komunikaci dostal, musel jsem poznat lidi, kteří mi pomohli takto se nastartovat. Těm lidem vděčím za vše v oblasti duchovní i v oblasti JAK PŘEŽÍT. Moje duchovní směry dále rozvíjím. Je na čem pracovat. Zajímavé je, že se toho chytají i děti doma. Někdy mě absolutně překvapuje, jak v tom mají jasno. Samy donášejí informace, jakoby je měly od nepaměti v sobě. Jakoby už tu či onu zkušenost měly dávno přede mnou zažitou. De facto z nich mluví asi i Simča. Každému z nich se plně věnovala první 4 roky jejich života, když s nimi byla po tuto dobu na mateřské. Dohromady tedy 12 let na mateřské “dovolené”.

Ještě jeden rozměr odchod Simči má. Asi týden po její smrti mi došlo, že drtivá většina všech lidí, se kterými se bavím, vůbec neví, co je to SEPSE, nebo to zná jen mlhavě. Ani já jsem o tom skoro nic nevěděl. Na internetu je jen velmi málo informací pro laiky. Rozhodl jsem se však vybudovat český portál, který se na tento směr bude zaměřovat a pomáhat lidem v jejich ochraně před SEPSÍ jakéhokoliv druhu. Zatím mi na to nezbývá moc času. Přeci jen prioritou jsou děti, domácnost a práce. Jakmile se však naskytne nějaký časový prostor, chtěl bych portál SEPSE.ONE dobudovat a opatrovat. Věřím, že zkušenost naší rodiny může pomoci zachránit řadu lidských životů.

Děkuji všem, kteří se snažili nám jakkoliv pomáhat či stále pomáhají v našem nelehkém životě. Obzvláště Simči a NEBI, Z. Boxanovi st., A. Boxanové, Dr. Petrekové, H. Zelené, D. Bartlové, R. Nerpasovi, A. Zbořilové,  P. Olahové, J. Gieslovi ml., J. Gieslovi st., R. Auerovi, P. Kösslerovi, J. Cepkové, P. Cepkovi, J. Škrobákovi, G. Miklošové, S. Fialové, R. Tomáškové, Y. Mitrofanové, A. Zavadilové, R. Kodešové, V. Raclavskému, M. Ruprichové, T. Laubeové, L. Bízkové, K. Strouhalové, P. Florianové, S. Duškovi, P. Nimmrichtrovi, L. Andršové, V. Andršovi, L. Václavkové, P. Václavkovi, P. Kabeláčové, M. Holzerové, S. Šebkovi, T. Bartoškovi, J. Hlavsové, M. Uhlířovi, M. Uhlířové, E. Kuklovi, L. Ptáčkové, P. Ptáčkovi, Dr. V. Rozehnalovi, N. Schwab Figusch, PhDr. Morávkovi, Dr. Zykové, L. Ševcůjovi, M. Vaňáčovi, všem učitelům našich dětí ze ZŠ Hluchák Šumperk, všem zákazníkům firmy artipa za jejich trpělivost a personálu kavárny PIKOLA v Šumperku.

The following two tabs change content below.
Radim Doležal

Radim Doležal

Rodina, hudba, demokracie ...
Radim Doležal

Latest posts by Radim Doležal (see all)