Budoucnost svobody


Úvodní foto: 25. výročí Sametové revoluce v Praze 2014, Chmee2, commons.wikimedia.org

svobody – to je kniha, kterou napsal v roce 2003 známý americký komentátor indického původu Fareed Zakaria. Některé jeho předpovědi se až tak úplně nesplnily, jako například vývoj v Iráku, ale v podstatě je jeho kniha stále inspirativním čtením, zvláště pro země, které prošly totalitními systémy a prakticky dodnes nezavedly funkční „liberální“ demokracii, která se skládá z moci, její legitimity, právního státu a toho nejdůležitějšího – občanských, ekonomických a politických svobod včetně lidských práv. Pro Američany je to definováno jako dědictví západní civilizace a politickými principy americké ústavy jako , demokracie, individualismus, rovnost před zákonem, konstitucionalismus, soukromý majetek.

Regulace kapitalismu a deregulace demokracie
Dvacáté století podle Fareeda Zakarii poznamenaly dva trendy: regulace kapitalismu a deregulace demokracie. Oba tyto experimenty zašly až příliš daleko. V prvních letech 20. století převládal trend, že jen svobodný trh a obchod je cestou k budoucnosti. Všechny země světa vzájemně obchodovaly a otevíraly nejen své trhy, otevíraly se i jejich společnosti. Ukázalo se však, že právě léta před 1. světovou válkou byly pro tezi „nechte nás konat, nechte nám volnou ruku“ zlomem. Kdykoli se pak v budoucnu objevil problém, ať už hospodářský, společenský či politický, řešením byl jen vládní zásah. Každá taková krize přinesla nové regulace a s každým novým nařízením přicházela i nová byrokracie. Po většinu 20. století byl kapitalismus zdaňován, licencován, kontrolován a dokonce i znárodňován. Když např. konzervativní republikán Richard Nixon začal v roce 1971 regulovat mzdy a ceny a oznámil přitom, že „dnes jsme všichni „keynesiáni“, vyjadřoval tím i v Americe přijímaný názor, že stát musí kapitalismus neustále ovládat. Demokracie se však vydala opačným směrem – jak napsal vlivný americký filozof John Dewey v roce 1927, „léčbou chorob demokracie je více demokracie.“ Demokracie to řešily rozšiřováním volebního práva, odstraňováním nepřímých voleb, omezováním moci elitních skupin a předáváním moci stále většímu množství lidí. V Americe to znamenalo, že černoši a ženy získali volební právo, senátoři začali být voleni přímo, politické strany vybíraly kandidáty na základě veřejné volby. Politické dějiny 20. století jsou příběhem neustálého rozšiřování přímé politické účasti. Úspěch tohoto procesu provázelo rozšiřování prostoru demokracie, která se stala lékem na každou chorobu.

V sedmdesátých letech však zašla příliš daleko a vyústila do vysokých daňových sazeb a byzantinského stylu vlády. Během dalších dvou desetiletí se všechny vlády od Spojených států přes Francii a Indii až k Brazílii pustily do deregulace průmyslu, privatizace a snižování nejrůznějších tarifů. Jak ukázala praxe, tento vývoj byl následován nárůstem potřeby nového způsobu regulace a obnovy pochopení vlády v kapitalismu. Deregulace demokracie zašla rovněž příliš daleko. Výsledkem je, jak vidíme i v dnešní době, nepraktický systém, který není schopen ani vládnout, ani si získat respekt občanů. Většina lidí instinktivně pociťuje, že společnost má problém. Úcta veřejnosti před politikou a politickým systémem dosáhla ve všech pokročilých demokraciích nejnižšího bodu. Sami Američané si z veřejných institucí nejvíce váží Nejvyššího soudu, armády a Federální banky. Mají jedno společné: jsou naprosto nezávislé na tlaku veřejnosti a fungují krajně nedemokraticky. Mohlo by se zdát, že Američané tyto instituce obdivují právě proto, že vedou a nenechávají se vést. Na druhé straně Kongres, nejreprezentativnější politická instituce, ve většině průzkumů propadá. Jeho podbízivost, jejímž důsledkem je ochrnutí, národ leká a dokonce znechucuje. Samozřejmě, že to nikoho neodradí, aby demokracii nevychvaloval, ačkoli nevyhnutelně vedla právě k podbízivosti.

Delegování demokracie
Dnes čelíme nejen velkým hrozbám, ale také těžkým tlakům na vlády. Pokud demokracie nedokáží dát najevo, že jsou schopny vyrovnat se účinněji s terorismem, hrozí, že jsme a i nadále budeme v řadě rozvojových zemí svědky vzestupu nového autoritářství. Tyto země, zvláště v islámském světě, budou muset projít obtížným vyrovnávacím procesem. Musejí zůstat natolik silné, aby zvládly nová nebezpečí terorismu, a zároveň musejí být otevřené a demokratické, aby nevytvořily vlastní varianty extremismu. Jinými slovy, musí umět likvidovat teroristy, aniž by tím terorismus rozšiřovaly. Když vše funguje, pak státní moc, zákonná moc a efektivita působí společně. Vzájemně se posilují. Když se však události vymknou z rukou, z dokonalého kruhu se stane kruh brutální – a násilný. Represe vytváří extremismus a ten zase přináší více represí. Tento postoj názorně ukázal přístup Ruska k Čečensku, a nyní se bohužel právě odehrává v řadě zemí Středního východu. Globalizace, představovaná otevřenějším světovým hospodářstvím, začala vlády nutit, aby zastávaly ukázněnou politiku, která bude dlouhodobě udržovat fiskální stabilitu. (Zde mohlo sehrávat důležitou roli euro.)  Pokud to nedělají, trestají trhy svých zemí rychleji a víc než dříve způsobují, že jejich měny se propadají a burzy se řítí dolů. Ale právě dlouhodobé politické úkoly způsobují krátkodobé potíže, a to konkrétně voličům. Demografické změny nutí západní vlády reformovat sociální politiku, zejména pokud jde o její výhody pro starší občany. To je patrně nemožné, protože starší občané mají velkou politickou moc, jsou dobře organizovaní, poskytují finanční příspěvky, tvrdě lobbují a pravidelně volí. Vlády mají před sebou těžkou volbu, jak odolat pokušení podbízet se a přijmout politiku směřující k dlouhodobým cílům. Jediným možným způsobem, jak toho dosáhnout, je izolovat ty, kteří rozhodují, od neustálého tlaku zájmových skupin, lobby a politických kampaní – tedy „od silného tlaku demokracie.“

A lobbistické skupiny jsou skutečně největším problémem demokracie a politiky. Ukázalo se to, a v podstatě stále ukazuje a důsledky neseme dodnes, v polistopadové době i v naší zemi. V Evropě se píše o nedemokratické podstatě Evropské unie, kritizované často jako nejkrajnější příklad politického rozhodování, nerespektujícího demokracii. Kámen úrazu spočívá v tom, že EU může fungovat efektivně díky své izolaci od tradičních politických tlaků. Po roce 1970 začalo statické evropské hospodářství ztrácet funkčnost a evropské vlády byly paralyzovány mocnými odborářskými zájmovými skupinami, které nepřipustily jakoukoli změnu. Během řady let dokázala Evropa udělat několik podstatných reforem – fiskálních, monetárních a regulačních – a jen díky síle Evropské unie. A když EU svou politiku změnit nedokázala, bylo to právě kvůli demokratickým členským vládám, což se opět ukazuje nyní v otázce imigrantů, kdy největšími odpůrci kvót jsou bývalé země východního bloku, které jako satelity SSSR prošly totalitním systémem a stále nechápou, že EU je mimo jiné založena na společných kulturních a duchovních hodnotách a na základě solidarity. Žádná z velkých evropských politických stran neměla odvahu postavit se za strukturální reformy, ač všichni věděli, že jsou pro dlouhodobou perspektivu kontinentu nezbytné. A jak to kdysi prohlásil na rozdíl od například českých „euroskeptiků“ šéfredaktor německého „Die Zeit“ Joseph Joffe, „bez Bruselu bychom nederegulovali žádné z významných průmyslových odvětví. je hlavní a dokonce jedinou hybnou silou reformy svobodného trhu na kontinentu.“ Řada vlád se především nesnažila dodržet rozpočtové cíle EU. Byl to Brusel, který tlačil na reformu marnotratných podpor.

V angloamerickém světě je EU silně karikována. Právě některé americké banky dělaly vše proto, aby se euro se nestalo stabilnější měnou než dolar. A byl to americký finanční sektor, kdo stál u kořene finanční krize v roce 2008. EU je nejen v angloamerické světě – a dodnes v řadě členských zemích, jako jsou ty bývalé komunistické – „hodnocena“ jako příliš velká, byrokraticky zbytnělá a nedemokratická, a navíc potlačuje půvabnou rozmanitost evropského života: „Nikým nevolení byrokraté z Bruselu chtějí anglickým sládkům radit, jak mají vařit pivo, a zemědělcům, jak mají být zakroucené okurky.“ Neberou v úvahu, že v podstatě mnohé z těchto „malebných místních zvyků“ jsou ve skutečnosti jen ochranářskými hrázemi před konkurencí. Kritikové Evropy z USA a z Velké Británie podporují kapitalismus a svobodný trh. Avšak oponenti EU, jsou opačného přesvědčení. Většina oponentů, jak kdysi prohlásil bývalý dánský premiér Poul Nyrup Ramussen o své zemi, jsou „lidé, kteří se obávají globalizace, dělníci s nízkou kvalifikací, ženy, zaměstnanci veřejného sektoru. Evropská unie je pro ně prostě součástí nového světa globálního kapitalismu.“ Proto také EU a podobná seskupení musejí existovat. Ačkoli je tolik kritizujeme, realita dnešního světa je taková, že jednotlivé země nemohou stanovovat úrokové sazby nebo prosazovat antimonopolní politiku pomocí plebiscitu. Mnohé z toho, zač je Brusel odpovědný – regulace, obchodní, měnová a protimonopolní politika – je v řadě zemí včetně Velké Británie a Spojených států od politických tlaků odděleno. Instituce jako Evropská unie jsou často kritizovány jako všemocné a vzdálené, avšak ani jedno ani druhé není pravda. Např. pověsti o pravomoci EU jsou přehnané. Andrew Moravscik, jeden z nejlepších amerických odborníků na EU, spočítal v době, kdy Zakaria psal svou knihu, že pokud nepočítáme tlumočníky a pomocné administrativní síly, zaměstnávala v té době Evropská komise 2500 úředníků, což bylo méně než průměrné evropské město, a méně než 1 % z počtu úředníků zaměstnaných samotným francouzským státem. V době, kdy EU obdržela Nobelovu cenu, zaměstnávala 55.000 úředníků na 500 milionů obyvatel, na rozdíl od Německa s 1,6 miliony úředníků na více než 80 milionů obyvatel. A se týče nedemokratických procedur, každé nové závazné rozhodnutí, které chce EU prosadit, potřebuje přes 71 % hlasů vlád jednotlivých států – to je vyšší poměr, než který je nutný ke schválení dodatku americké ústavy. Evropská unie není žádný superstát, podobně jako jiná taková uskupení odráží i ona přání členských států. Většina občanů – a mnohdy i politiků – nezná chod EU a podléhá různým euroskeptickým názorům. Moc EU nevzrůstá, naopak je omezována, racionalizuje způsoby vykonávání pravomocí a vyjasňuje si vztahy se svými členy.

Potíže Evropské unie však poukazují na ústřední problém pokročilých demokracií. Tlaky na kvalitu vlády sílí, „avšak ve věku demokracie ztrácí byrokracie, která v důsledku toho tlaku vzniká, svou legitimitu“. Různí populisté, jako byl svého času rakouský Jörg Haider, francouzský Jean Marie Le Pen a nyní jeho dcera Marie Le Penová, maďarský Orbán, český Václav Klaus a řada dalších podobných, svolávali a svolávají do boje proti moci nevolených institucí. Hrají na staré struny, rozeznívajíce často nelíčené a pochopitelné pocity odcizení. Pokaždé, když rostou úrokové míry, nebo se uzavírají mezivládní obchodní dohody a jsou deregulována celá průmyslová odvětví, populisté protestují, že jde o dílo temných sil, které nevěští nic dobrého. A právě nevolené instituce dobře fungují proto, že jsou každodenním politickým půtkám na hony vzdáleny. Rozšiřují hospodářský prostor, čímž přispívají k vyššímu růstu, větší produktivitě a stabilnímu fiskálnímu prostředí a tím prospívají průměrnému občanovi. Jak však řešit, aby vláda fungovala efektivně a zároveň byla legitimní?

Problém demokratické legitimity
Tento problém obvykle jitří i politici. I když složité problémy s radostí přesouvají na nevolené orgány a úředníky, stavějí se potom na tribuny a útočí na ně. Francouzští politici tak s potěšením přijímali veškeré výhody, plynoucí z nižších rozpočtových deficitů. Když ale měli snížit výdaje, aby toho dosáhli, připomínali svým voličům, že veškeré útrapy, jež s tím souvisí, zavinili úředníci „ďábelské Evropské unie“. „Mně to nevyčítejte, nutí mne k tomu Brusel“, je dnes oblíbenou výmluvou evropské vládnoucí elity. Nikdo se pak nemůže divit, že výsledkem je stále zvětšující se krize legitimity EU. Příkladem byly např. vlády Irska, Itálie, Španělska, Řecka, které svůj především „stavební boom“ postavily na levném euru a překotně si půjčovaly. Stavěly nesmyslné stavby, které mnohdy nenašly uplatnění, v Irsku dokonce postavené domy vlivem krize začaly bourat. Na rozdíl od Německa, které mělo zdravé podhoubí všech těch malých bank a spořitelen, drželo se zpátky, zmrazilo platy a vyšlo z finanční krize nejlépe. „Otevřenost vůči lidu“ v praxi znamená otevřenost vůči organizovaným politickým zájmům, obvykle takovým, které reprezentují menšiny. Pokud obchodní vyjednávání umožní i nadále vměšování demokracie, budou kvůli výjimkám, připomínkám a ochranným opatřením výsledné dohody plné děr ve prospěch politických skupin – lobby. Jako příklad lze uvést zemědělství v západním světě (ale lze to aplikovat třeba i na Českou republiku, jichž se dohody o svobodném trhu dosud doopravdy netkly), které je devastujícím způsobem drahé a neproduktivní především proto, že malé skupiny bohatých farmářů využívají demokratického systému k vlastnímu prospěchu. Názorným příkladem může být největší „pobírač“ nejen českých, ale i evropských dotací a zároveň ministr financí oligarcha Andrej Babiš. Více demokracie v obchodní politice znamená více politicky motivovaných zásahů do hospodářství, jakými jsou dotace do zemědělství.

Západní politici, ale také politici bývalého Východu, by měli instituce, jako je EU, centrální banky a další jim podobné orgány, vítat a nikoli je omezovat. Bývalý americký prezident James Madison a další federalisté si v roce 1789 dobře uvědomovali, že „vládu lidu“ bude pronásledovat jeden problém: skupinové zájmy i s tím, že tyto „zvláštní zájmy“, které také patří ke svobodě projevu, není jednoduché jen tak zakázat. Amerika tehdy nebyla čistou demokracií, ale republikou. Což znamenalo, že politiku nelze tvořit přímo, emocionálně nebo v nějakém úzkém zájmu. „Delegováním“ výkonu vládní moci na skupinu občanů, které ostatní zvolili, bylo možné názory veřejnosti vytříbit a zdokonalit prostřednictvím zvoleného sboru občanů, kteří díky své moudrosti nejlépe rozpoznají skutečný zájem země a u kterých bude nejméně pravděpodobné, že by vlastenectví a lásku ke spravedlnosti obětovali pomíjivým stranickým úvahám. Madison již tehdy v podstatě odhalil to, co se děje v současném světě, totiž že strany, skupinové zájmy, což je normální „lobbismus“, jsou nejslabší stránkou především neliberální demokracie, kterou prakticky zažívají všechny země Východu, jež prošly totalitním systémem. podle mnohých z těch, kdo Ameriku zakládali, slibovala lepší vládu, protože ji měli vykonávat lidé, které věci zajímaly, měli s jejich správou zkušenosti a museli se občanům zodpovídat. Pro Madisona to byl také mechanismus, jak bránit prosazování sobeckých zájmů a krátkodobých cílů – což je přesně problém, jemuž dnes čelíme i zde, v České republice.

Lze to změnit?
Fareed Zakaria jasně popisuje jak důležitá je . Bohužel státy na „východ“ od Rýna, které prožily absolutizmus, tuhý centralismus, , byly založeny na organickém způsobu, tzn. na národě jako na jediné přírodní síle jako mase. Ne na smlouvě svobodného občana a jeho zodpovědnosti s vládní mocí, jak je tomu u států na „západ“ od Rýna. Po pádu železné opony vytryskla euforie a vidina prosperity a demokracie. Ukázalo se však, že přechod od totalitního systému k demokracii, ale především liberální demokracii, je složitý a bolestivý. Západní část poraženého Německa měla výhodu, že jí principy „liberální demokracie“ vnutily „západní vítězné mocnosti“. Východ se dostal pod totalitní jho bývalého SSSR. Ale i v současné době vidíme snahu „establishmentu“ především vlád východu i Balkánu, což se nyní markantně projevuje na Rusku a Turecku, jasně prosadit centralizaci a autoritářský režim, kterému nahrává i snaha vytvořit prezidentský systém. Nakonec i v České republice to názorně předvádí prezident Zeman.

Fareed Zakaria je především zastánce zastupitelské demokracie, kapitalismu (který se však dostal do krize svým přehnaným egoismem) a liberální demokracie.  Kníže Hans-Adam II. z Liechtensteinu ve své knize „Stát ve třetím tisíciletí“ říká:  „Bylo by velkým úspěchem, kdyby ve třetím tisíciletí bylo lidstvo schopno proměnit všechny státy v podniky služeb, které by pracovaly pro lidi na principu přímé a nepřímé demokracie a práva na sebeurčení na lokální úrovni.“ Ano, politika by měla sloužit především občanovi. Bohužel, jak vidíme, politici v rozhodujících chvílích selhávají, jak dnes, tak i v minulosti. Proto se občané od politiky odvracejí. Východiskem musí být ve třetím tisíciletí silná, vzdělaná občanská společnost, které se budou politici zodpovídat, a ne aby se politici o občany zajímali jen před volbami. Subjekty jako Evropská unie budou nejdůležitějším nástrojem, aby státy řešily svoje i světové problémy společně.

 

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.