Předseda všeho

Zdroj: The Economist, Překlad: Robert Nerpas, Úvodní foto: Xi Jinping/Thierry Ehrman

Při svém výkonu moci doma je Si Ťin-pching často nemilosrdný. Ale jeho odvaha má své hranice.

Krátce před březnovým výročním zasedáním čínského loutkového parlamentu, Národního lidového kongresu, se ve vládních sdělovacích prostředcích objevily dva kuriózní články. První z nich, publikovaný v novinách Ústřední komise pro disciplinární inspekci, orgánu komunistické strany proti podvodům, měl titulek „Podlézavý souhlas tisíců lidí se nemůže srovnat s upřímnou radou jednoho“. Článek byl napsán v alegorickém stylu, tradičně používaném v Číně ke kritice těch u moci. V tomto případě byla použita forma eseje, chválící Taizonga, císaře ze 7. století, za to, že vyžadoval od svých dvořanů upřímnost. Článek vyzýval k větší diskusi a větší svobodě projevu v době, kdy čínský prezident Si Ťin-pching omezuje obojí. „Schopnost svobodně projevovat názory často určovala vzestup a pád dynastií,“ uvádí se v článku. „Neměli bychom se bát lidí, kteří říkají špatné věci; měli bychom se bát toho, že lidé nebudou mluvit vůbec.“

Druhý článek, tentokráte ve formě otevřeného dopisu, se objevil – velmi letmo – na státní webové stránce. „Dobrý den, soudruhu Si Ťin-pchingu. Jsme loajální členové komunistické strany,“ stálo v úvodu dopisu. Vyzval Si, aby odstoupil z funkce, a přinesl podrobnou analýzu jeho působení ve funkci. Uvedl, že prezident odešel od stranického systému „kolektivního“ vedení, uzurpoval si příliš mnoho moci pro sebe, odsunul na vedlejší kolej premiéra Li Kche-čchianga, zapříčinil  nestabilitu akciových trhů a trhu s nemovitostmi, zdeformoval roli médií a schvaluje kult osobnosti.

Kdo napsal pod pseudonymem publikovanou zprávu a anonymní dopis, se neví. Ale jejich načasování bylo dokonalé a velmi nápadné, protože vyšly ve stejné době, kdy se v Pekingu sešla čínská politická elita a těsně poté, co se objevilo několik dalších příkladů veřejné kritiky. Historickou esej převzaly také internetové stránky Disciplinární komise (kde zůstává dodnes), takže jasně šlo o podstatně důležitější práci než o článek nějakého rozladěného redaktora. Dopis mohl zveřejnit osamělý disident, kterému se podařilo proniknout do oficiálního portálu, ale v Číně každopádně vyvolal velkou pozornost. Policie v souvislosti s jeho zveřejněním zadržela asi 20 lidí včetně několika zaměstnanců internetových stránek. Její reakce naznačovala obavy režimu, že dopis je víc, než osamělý výkřik do tmy, a že bylo zapotřebí nasadit výrazně tvrdší opatření, aby se zabránilo tomu, aby nespokojenost s vedením Si Ťin-pchinga pronikla na širokou veřejnost.

Když se Si Ťin-pching stal v roce 2012 vůdcem strany, více než o jeho politických názorech se toho vědělo o jeho rodině a osobních kvalitách. Byl princátkem, jak mnozí v Číně popisují potomstvo první generace komunistických vůdců (zesnulý otec Si Ťin-pchinga byl za vlády Mao Ce-tunga místopředsedou vlády). Nejvyšší post mu pomohli získat straničtí veteráni, kteří si mysleli, že princátka budou víc než kdokoli oddaná komunistické vládě. Sám Si byl považován za ambiciózního a neúplatného. Nic jiného se o něm nevědělo. Si strávil téměř 20 let ve Fu-ťienu, jižní provincii daleko od politických nervových center.

Zplnomocněný šéf strany

Dnes se toho o něm ví víc. Jak říká australský odborník Geremie Barme, Si je pro Čínu „generální ředitel“ nebo předseda všeho. Stejně jako jeho dva předchůdci Chu Ťin-tchao a je Si předsdou strany, nejvyšší velitel ozbrojených sil a hlava státu. Získal však také řadu dalších funkcí, které oni neměli, stojí například v čele výboru, který sám založil s cílem provedení „komplexní reformy“, a také dalšího výboru, který dohlíží na tajné služby země. Chu byl zkostnatělý vůdce, jehož tahal z důchodu za nitky Ťiang Ce-min. Ťiang Ce-min se zase v době, kdy byl u moci, skláněl před svým předchůdcem Teng Siao-pchingem. Dokonce i Teng našlapoval velmi opatrně, aby si nerozhněval staré stranické kolegy. Avšak Si, stejně jako Mao, vypadá, že jej tyto obavy netrápí.

A chce, aby to taky věděla celá země. Si podporuje oživení termínu, který vynalezl Teng a jenž popisuje silné vůdce, jakým je on a Mao: „jádro“ neboli chesin. Chu se popužívání tohoto slova ve vztahu k sobě pokorně vyhnul, možná ve snaze, aby dal najevo, že strana funguje sama o sobě nezávisle na silných osobnostech. Si takové zábrany nemá. Oficiální média letos informovala o pochlebování četných provinčních šéfů, kteří jej oslovovali jako hesina strany.

Tolerováním, pokud ne povzbuzováním takového lichocení koketuje Si s porušováním charty strany, která zakazuje „jakoukoli formu kultu osobnosti“. Toto pravidlo bylo zavedeno v roce 1982, aby se zabránilo návratu k šílenství a násilí, k němuž došlo v souvislosti s uctíváním Maa. Pochlebování o „strýčkovi Si“ v oficiálních médiích vypadá jako ještě více do očí bijící přestoupení. Letošní čtyři hodiny trvající vysílání gala večera při příležitosti čínského Nového roku – jedné z nejsledovanější show – zahrnovalo extravagantní oslavu strýčka Si, v čínštině Si Dada.

Xi Jinping, foto: Thierry Ehrmann
Xi Jinping, foto: Thierry Ehrmann

Si není Mao, není mužem, jehož rozmary způsobily smrt desítek miliónů a který si liboval v hysterii jeho kultu. Ale vládne úplně jinak, než kterýkoli lídr po Velkém kormidelníkovi. Po smrti Maa se Teng pokusil vytvořit vedení rovných, aby zbavil Čínu maoistických rozmarů. Si se však vrací od tohoto systému zpět k vládě osobnosti. Je opravdu větším mikromanažerem, než byl Mao. Snaží se udržet si každodenní kontrolu nad každým aspektem vlády. Mohl by být srovnáván se španělským Filipem II., na jehož stole v paláci nedaleko Madridu přistávaly všechny problémy jeho říše 16. století v podobě nekonečných dopisů, které si vyžadovaly odpověď. Na rozdíl od Maa, který měl zlomyslný smysl pro humor a užíval si hrátek s ideologickými nepřáteli jako , Si je rezervován a příliš se neusmívá, navzdory reklamní kampani s pečlivým scénářem, která jej líčí jako muže s rodinou s láskou ke kopané, chození do kina a líbání miminek, a také s okouzlující ženou, Peng Liyuan (Mama Peng, jak jí říkají podlézavá oficiální média.

Většina pozorovatelů má tendenci domnívat se, že s veškerou svou mocí si Si může dělat víceméně cokoli, co se mu zlíbí. Nicméně, důležitá rozhodnutí, která v posledních měsících učinil, signalizují něco komplexnějšího. Pokud jde o vysokou politiku, je Si nemilosrdný, odvážný a jde do vypočítaného rizika. Když jedná se společností jako celkem, je ochoten jít na změny, ale postupuje opatrněji. A pokud jde o ekonomiku, chybí mu smysl pro směr. Politika je zmatená a obsahuje četné chyby. Si není silák, který by si podrobil všechno a všechny. Své myšlenky prosazuje pouze v některých oblastech. Napříč širokým spektrem společnosti generuje jeho politika a autoritářství železné pěsti hodně nelibosti.

Vše začalo tam, kde se v Číně dělá veškerá politika, ve straně. Jako provinční šéf v pobřežním Če-ťiangu v letech 2002-2007 byl Si známý díky své ráznosti v boji s korupcí státních úředníků. Přesto byl rozsah a vytrvalost celostátní protikorupční kampaně, kterou rozpoutal v roce 2012 s cílem stát se čínským vůdcem překvapující. V roce 2015 sám Si uvedl, že potrestal 336.000 úředníků, nejvíce za posledních 20 let. Počet uvězněných nadále stoupal, a to navzdory nářkům vysoce i níže postavených úředníků, kteří měli hrůzu z toho, že budou odstaveni. Spíše než by čelili někdy brutálním vyšetřovatelům, kteří neznali takové jemnosti, jako jsou právníci, spáchali radši někteří sebevraždu.

Byť být Si malý, Si být nelítostný

Protikorupční kampaň představovala radikální změnu nepsaných pravidel, které držely stranu pohromadě od téměř občanské války, kterou rozpoutal Mao. Ve snaze přilákat nové členy a přebudovat stranu, Teng a jeho následovníci často zavírali oči, když si úředníci (z nichž většina je straníky) cpali vlastní kapsy. Zásahy měly krátké trvání a málokdy se týkaly nejsilnějších. Si byl naopak neúprosný, dokonce zakázal členům strany vstup do golfových klubů (jak musí dnes toužit po osmdesátých letech, kdy byl generální tajemník Čao C'-jang zaníceným fanouškem tohoto sportu). Pro případ, že by si stěžovali, jim Si připomněl, že členům strany je zakázáno „nezodpovědně diskutovat hlavní politické linie stranického vedení.“

Protikorupční kampaň si získala popularitu u veřejnosti, obrovsky trpící korupcí, zanedbávaním povinností a neschopností vládních úředníků (skandál, který vyšel najevo v březnu vyjevil bující korupci v dohledu státu nad prodejem a používáním očkovacích látek). Vyděsil však úředníky, z nichž mnozí reagovali pasivním odporem a strachem řízenou netečností a liknavostí. V polovině loňského roku byla vyčerpána méně než polovina rozpočtu vládních výdajů na období šesti měsíců. Na to, aby se vyčerpaly zbylé finanční prostředky během zbytku roku, muselo být vynaloženo obrovské úsilí. Přesto se někteří úředníci obávali udělat cokoli, co by přilákalo pozornost těch, kdo stíhali korupční jednání.

Si také vyvolal poplach v celé 2,3 milionové Lidové osvobozenecké armádě. Za korupci uvěznil generály, kteří byli kdysi považováni za nedotknutelné, oznámil zredukování počtu důstojníků o 300.000 osob, otřásl zastaralou velitelskou strukturou a zeštíhlit vrchní velení. Vzhledem ke schopnosti armády pořádně zkomplikovat život každého politického vůdce, kterého neměli rádi, byl každý z těchto kroků působivý. Ochota Si vzít na sebe současně všechny tyto úkoly naznačuje pozoruhodnou sebedůvěru (inspirovanou možná tím, že lépe znal armádu a její postupy než jeho dva předchůdci – v počátcích své kariéry byl asistentem ministra obrany).

Cílem jak reformy armády, tak boje proti korupci bylo především zpřísnění kontroly: jak strany nad armádou, tak jeho nad stranou. Podobně postupoval i v jiných oblastech politiky. Si předsedal největšímu zásahu proti disentu od krvavého potlačení protestů na náměstí Tiananmen v roce 1989, nechal zatknouz stovky právníků, angažujících se v oblasti lidských práv, vysokoškolských učitelů a aktivistů. Zpřísnil kontrolu nad médii, včetně výrazného ztížení používání software, který umožňuje přístup k obrovskému množství webových stránek, blokovaných v Číně. Rozhodl se zavést disciplinu ve společnosti, která se v posledních letech díky rychlému šíření sociálních médií, mnohem lépe naučila organizovat se nezávisle na straně a vyhýbat se kontrolám ze strany úřadů.

Ve válce proti disentu Si nicméně čelí viditelnému odporu. Magnát v oblasti nemovitostí a známý blogger a komentátor Ren Zhi-qiang řekl, že média by měla sloužit čtenářům a divákům, nikoli straně. Šlo o neobvykle přímý útok na Si ze strany známého člena strany a kolegy princátka (Renův otec byl za Maa náměstkem ministra obchodu). Cenzoři reagovali zrušením účtů Rena v sociálních médiích a smazáním četných zpráv na Renovu podporu z internetu. Pekingský magazín Caixin reagoval na odstranění online článku o potřebě svobody projevu cenzory tím, že zveřejnil další dva články o smazání prvního. Ty byly také odstraněny. Tento týden odstoupil na protest proti cenzuře Yu Shaolei, šéfredaktor vysoce populárního deníku Southern Metropolis Daily.

V oblasti sociální politiky se Si snaží prezentovat jako liberál, byť opatrný. Evidentní to bylo při uvolnění kontroly porodnosti (čínským párům je dnes dovoleno mít dvě , ne jen jedno) a jím prosazeným limitovaným zmírněním omezení dostupu venkovských migrantů k městským veřejným službám. Obě tyto politické změny byly vynuceny reformou: nedostatek dětí znamená, že populace Číny rychle stárne, kontrola porodnosti ještě více zhoršila narušení poměru pohlaví. Čínský systém registrace domácností neboli systém hukou, který slouží k definování, komu je umožněn přístup k dotované zdravotní péči a vzdělání ve městech, vytvořil obrovské společenské rozdíly. Rozdělil také rodiny milionů migrantů, jejichž děti nemohou chodit do školy tam, kde žijí jejich rodiče.

Si mohl úplně odstranit kontroly plánovaného rodičovství dohromady, na což naléhali někteří čínští demografové. Mohl také usnadnit venkovským migrantům získání hukou ve městech. Místo toho však vytvořil celostátní systém povolení k pobytu a umožnil největším městům (jako Peking, Šanghaj a Kanton), kde chce žít většina migrantů, aby stanovily své vlastní omezující podmínky pro udělení hukou.

Ještě více váhání doprovází jeho řešení ekonomických otázek. Několik měsíců po převzetí moci prohlásil, že pod jeho vedením budou hrát „rozhodující“ roli trhy. Od loňského roku začal mluvit o potřebě „na nabídku orientovaných“ reforem, čímž naznačil, že neefektivní, dluhy obtěžkané a nadbytečné státní podniky – tj. většina z nich – potřebují výrazné otřesy. Jeho přístup však byl poznamenán nejistotou, obraty do protisměru a příležitostně neschopností.

Pravdou je, že některé ceny byly liberalizovány. Ve druhé polovině roku 2015 byly zavedeny další systémy pro stanovení kurzů a úrokových sazeb, zohledňující trh. Avšak reforma státních podniků sotva začala. Torpédují ji skupinové zájmy manažerů podniků a jejich politických přátel, strach z rostoucí nezaměstnanosti a možná také vlastní, často proklamované přesvědčení prezidenta Si, že strana by měla mít pod palcem hlavní ekonomické páky. Přesto se začaly objevovat drobné signály, že ztrátové státní podniky budou zrušeny, nebo že budou vystaveny skutečné konkurenci.

Nedostatek jasného zaměření na ekonomiky ze strany prezidenta Si a jeho neochota nechat lidem větší slovo v řešení ekonomických otázek (konkrétně premiérovi Li) jsou příčinou řady chyb. Tvůrci politik včetně Si již před rokem projednávali situaci na burze a pak se zabývali k nezdaru odsouzenou snahou zabránit jejímu pádu v létě. Představili a poté spěšně sešrotovali špatně navržené „jističe” na uklidnění nervozity na trzích. Způsobili globální obavy, když se jim nepodařilo vysvětlit, co vlastně dělají, když začali hýbat s režimem směnných kurzů.

Trhy jsou nepředvídatelné a žádný čínský vůdce včetně prezidenta Si nemá zkušenosti s tím, jak fungují v západních ekonomikách. Je však také pravděpodobné, že na vině je částečně také chamtivá touha prezidenta Si po moci. Zmatení jsou také státní úředníci. Kdysi se obraceli pro pokyny na premiéra, který má na starosti každodenní záležitosti. Loni však začala usilovat o převzetí kontroly nová pracovní skupina pro reformy, kterou založil Si. Nesprávné zacházení s burzou a změny valutových kurzů byly částečně výsledkem zmatků ve vedení.

Zdrženlivost prezidenta Si v těchto oblastech může pramenit ze skutečnosti, že pověření získal od stranických veteránů, kteří mu pomohli ke stávající funkci. Od širokého spektra bývalých i stávajících vůdců a jejich vlivných rodin, kteří měli pocit, že bez kormidelníka jeho odvahy a odhodlání zajistit přežití strany, by se tato mohla zhroutit. (Sovětská komunistická strana vládl po dobu 74 let, což je v komunizmu rekord, jehož Čína dosáhne těsně poté, co Si v roce 2022 odstoupí.) Chtěli někoho, kdo udrží stranu u moci a posílí její kontrolu nad armádou. Méně se už shodli na tom, jak dalece a jak rychle zahájit a prosazovat reformy, zahrnující obrovské množství lidí a značně rozdílné zájmy. Reforma státních podniků by způsobila ztrátu milionů pracovních míst. Uvolnění omezení hukou by mohlo převálcovat veřejné služby. Totéž by mohlo, jak se obávají úředníci, způsobit zrušení pravidel pro kontrolu rodičovství.

Útěcha zakouřených místností

Stručně řečeno, Si chápe sílu moci, nebojí se používat ji a je ochoten riskovat. Méně už chápe nové složitosti měnící se společnosti a obává se sociálních nepokojů, takže hraje na bezpečnou jistotu. Nechápe dostatečně ekonomiku, není si jistý, co má dělat, a nevěří ostatním, že budou pracovat pro něj.

Způsob vlády prezidenta Si má tři hlavní důsledky. Prvním je to, že budou narůstat problémy, společné pro všechny . Udělá-li člověk s rozhodovacími právy v takovém systému chybu, je pravděpodobné, že uškodí podstatně víc, protože je méně pravděpodobné, že své rozhodnutí odvolá. Evidentní to bylo na burzovním debaklu.

Dalším důsledkem je, že již nelze tvrdit, že Čína je modelem autoritativní země, která se ekonomicky, ne však politicky, otevírá světu. Si zvýšil kontrolu nad politickým systémem, ale zastavil ekonomickou liberalizaci. V současné době se jak politický systém, tak ekonomická liberalizace pohybují ruku v ruce špatným směrem, což Číně škodí.

Třetím důsledkem je, že Tengova politika postavení „hospodářské výstavby do centra pozornosti“ už není nejposvátnějším principem vedení země. Pro prezidenta Si je na prvním místě pokaždé politika.

Někteří optimisté stále ještě tvrdí, že Si věří, že doba ještě není zralá pro odvážné ekonomické změny, ale že jakmile uklidí ve straně, bude moci obrátit svou pozornost na hospodářské reformy. Že nejkritičtější období nastane po sjezdu strany, který se má konat koncem příštího roku. Že Si na sjezdu prosadí mnoho svých věrných do státních funkcí. Stejně pravděpodobné však je, že reformy se budou i nadále odkládat, protože opozice proti nim bude silnější v kramflecích. Jen zřídka je možné prudce změnit kurz po několika letech u moci.

Ať tak či onak, úspěch vlády prezidenta Si bude záviset nejen na tom, zda vyhraje války, které se rozhodl vybojovat, ale také na tom, zda si vybral ty správné. Viděno z hlediska Číny jako celku, nevypadá to, že jeho výběr byl nejsprávnější. Zdá se totiž, že Si více usiluje o posílení své strany a udržení se u moci, než o to, aby se přičinil o to, aby byla čínská společnost bohatší a otevřenější, jak po tom místní obyvatelé touží.