Projekt Retro, soudružky a soudruzi

Inspirováno knihou Patrika Ouředníčka: Europeana, Úvodní foto: Communists/Andrew Kitzmiller

Před několika lety si hokejisté v šatně začali pouštět písně Michala Davida. Jedni to tehdy vysvětlovali omezeností, jiní infantilní nostalgií, některým se to líbilo a většině to bylo jedno. Pokračovalo se občasnými sentimentálními týdny v obchodech, kde byly k dostání paštiky a kakao v obalech připomínajících Husákovým dětem dětství. A většina to pokládala za úspěšný marketingový tah. Retro bylo tahák a ujalo se. Nikoho ani nenapadlo v něm hledat narovnávání zad této země, nedobrovolně schýlených pod rafinovaným útiskem Západu. Někteří dnes mají za to, že tehdy lidé podcenili sílu podprahových reflexů. A marketingoví vlci se zdráhají uznávat reklamace, když se stále častěji ukazuje, že retro není jen neškodná stará vlna s úplně novým obsahem.

Během pětadvacetiletého pokusu být svobodnou evropskou zemí se soudilo, že lepší, než bojovat už od jeslí za mír a třímat při tom rudý prapor revoluce, je zajít s americkým prezidentem na pivo do hospody U zlatého tygra. Nyní někteří zvažují, zda původní nápad se spravedlivou společností, ve které jsou si rovni jen ti, kdo si to zaslouží, přece jen nebyl tak špatný a navrhují se k němu vrátit. A jiní díky retru nečekaně pocítili důvěrně známý normalizační závan, a ti říkají, že to s tou Evropou a demokracií byl jenom takový experiment a že se moc nezdařil. Obě strany se shodují v názoru, že jsme se za čtvrt století moc daleko nedostali. Zastánce demokracie, kteří si nedají vymluvit, že nešlo o experiment, ale normální život, a jsou proti jeho ukončení, nemají obhájci retra rádi, ale už je nenazývají západními imperialisty, nýbrž havlisty, pravdoláskaři a multikulturalisty, považují je za zvrácené a obecně o nich soudí, že jsou zasraní.

The Hammer & Sickle, foto: Chris
The Hammer & Sickle, foto: Chris

Pro obrat na správnou stranu dějin jsou zejména v posledním čase navrhována různá nekonformní řešení. Například na důkaz vědomí husitského odkazu, vlastenectví, národní cti a křesťanských hodnot a vůbec chrabrosti nosí někteří na veřejná shromáždění papundeklové štíty a oprátky, cvičí střelbu na terčích v podobě fotografií detekovaných deviantních jedinců nebo se alespoň vzájemně obdarovávají samopaly. Takové aktivity sice patří k extrémním, ale mnozí je obhajují s tím, že z minulosti dobře známe momenty, kdy je zkrátka třeba ukázat tvrdou pěst a odhodlání. A svorně slibují, že až budou moci, zařídí všem lepší život. Kromě těch, kteří si to nezaslouží, a včetně těch, kteří o to nestojí.  Prozatím na zkoušku zařídili příkladné vítání totalitního papaláše a tvrdili, že to nebylo servilní podkuřování, ale pěkná velikonoční slavnost a státní návštěva. Tato nečekaně autentická retro performance vyvolala u havloidů řadu otázek a mnoho nesouhlasných projevů. Podle progresivních organizátorů však kritici prý jen nejsou schopni družné zábavy. Dále pořadatelé slavnosti zdůrazňovali, že červená je symbolická barva velikonoc a to že každý křesťan dobře ví. A vůbec že by se měly víc ctít tradice.

Mnohým činí potíže se v nové situaci zorientovat. Dochází k okamžikům, kdy bývají silným podprahovým vlivem retra doslova zaskočeni: „Stalo se, že jsem uváděla krojovaný dětský taneční folklorní soubor. A slyšela se, jak do poklidné jarní velikonoční atmosféry naplněného tržiště říkám, že taneční vystoupení s dětmi nacvičily soudružky učitelky! To slovo jako by čekalo na svoji dobu, svoji chvíli, svoji příležitost! Čekalo celého čtvrt století! Vůbec jsem o něm nevěděla,“  sděluje například nešťastná moderátorka. Ano, nepovšimnuté soudružky čekaly trpělivě a houževnatě. Vyvolané všeprostupujícím neodbytným působením retra bez varování urvaly víko Pandořiny skříňky trapnosti a ulpěly jako plivanec na čistém dni. S podobnými momenty jsou nepřipravení lidé konfrontováni stále častěji. Na vládní úrovni mají být v brzké době zpracované metodiky, jak se s takovými situacemi vyrovnat, neboť trapnost je trapností ať už jste ji způsobili vy, nebo vás do ní někdo navezl.

Děti ve školce při výuce o V. I. Leninovi, foto: archiv autorky
ve školce při výuce o V. I. Leninovi, foto: archiv autorky

Ti, kdo straní čínskému, ruskému a českému prezidentovi, tedy ta část společnosti, která sama sebe označuje za progresivní, prý vědí, jak pocitům trapnosti napříště předejít. Konsolidaci poměrů podle nich zajistí správná výchova a stabilizovaná společnost.  Zatímco ta nesprávná podle nich produkuje živly, od nichž bude dobré co nejdřív společnosti pomoci, a tak ji chránit. Zastávají také názor, že neodbytná potřeba kazit pěknou slavnost například nepovolenými a neschválenými vlajkami je jen důkazem dekadentního vkusu jedinců zpravidla vyšinutých nebo tápajících, typicky sluníčkářských deviantů, schopných všelijakých nepřirozených a nezdravých postojů, včetně projevů skepse vůči prvnímu skutečně demokraticky zvolenému prezidentovi, jehož obliba u lidu navíc prokazatelně stoupá. A že to, co vypadá na první pohled jako výplod chorého mozku, je ve skutečnosti výrazem nihilismu a cynismu, hluboké nekulturnosti a ideologických přístupů, které jsou stabilizované společnosti zcela cizí. A že takové živly nejsou nic nového, dokládají článkem z dobového tisku. Vlevo dole.

Hodně příznivců si také získala myšlenka, že nejlepší pro zdravý vývoj společnosti je taková kultura, která národ semkne, která sdružuje. A o lidi že má jít především.

Na vůli lidu se tu vůbec hodně dá. V poslední době roste mezi lidem z barevné invaze a to je prý jenom další důsledek neuváženého evropského experimentu. Podle médií se většina shoduje v názoru, že svoji kulturu musíme bránit, nejlépe jako jeden muž. Roste počet stoupenců návrhu návratu k soudružské jednotě, pro něž je jednotná barva v ulicích stejně uklidňující, jako když skal a stepí divočinou zazní balalajka. A ti pro nepřizpůsobivé multikulturalisty navrhují emigraci, sterilizaci nebo eutanázii, protože minulost je tu především proto, abychom si z ní vzali poučení, i když zdůrazňují, že ke krajním řešením sahají neradi.

Vůle lidu zase vždycky hodně dala na to, co řekne známá a slavná osobnost. Tady jde o blaho země. To by v tom byl čert, aby to sám Herr Gott nevěděl. Osvědčeným prostředkem, jak si naklonit veřejné mínění, je použít tu a tam vhodný a bez problémů doložitelný článek ze starších novin. Proslýchá se, že proto v nejbližší době vystoupí ve všech hromadných sdělovacích prostředcích včetně závodních rozhlasů a obecních tlampačů oblíbený hradní mluvčí a chystaným zlomovým projevem definitivně sloupne posledním zaslepeným klapky z očí: „Ano, to jsou oni. Ztroskotanci a samozvanci, kteří se ve svém zavilém boji proti pokroku pokoušejí vytvořit zdání jakési široké antičínské fronty, do níž se snaží zavléci vedle otevřených zrádců i kolísající a dezorientované jednotlivce či skupiny. … Ubohý a statečný pan prezident,  já a naše politika návratu k jediné správné cestě jsme se setkali s nevraživostí v řadách nejreakčnějších imperialistických kruhů, které by si z různých důvodů přály obrátit kolo historie a viděli by naši krásnou zemi nejraději zpět pod knutou prohnilého dekadentního Západu, který je beztak v rozkladu, zpět pod nadvládou USA a zlořečené EU. To nyní, když jsme se z tohoto jha zdárně vymanili a stali se opět svobodnou zemí. V tomto komplotu má své želízko v ohni také skupinka, jejímž úkolem je sloužit imperialismu z nitra našeho státu. Jak ráda by dala času zpětný chod. Věru není těžké vytušit, kdo je jejich společným jmenovatelem a inspirátorem.“ A protože doba vyžaduje nekompromisní postup, padni komu padni, poukáže dále na to, že jednou z forem dojemné spolupráce těchto živlů je fabrikování všemožných pamfletů, dopisů, protestů a jiných tuctových pomluv, a obrátí se významně zejména k těm zaslepeným pravdoláskařským učitelkám, které odsouzeníhodným způsobem zaspaly dobu a vystupují v televizních debatách nebo píší otevřené dopisy.  Káravý prst namíří také na další podvratné živly, pracující, jak jinak, když ne v naivní nevědomosti, pak jistě v žoldu některé z nechvalně známých výzvědných služeb.

Mao for sale, foto: Shane Trammell
Mao for sale, foto: Shane Trammell

A konečně žertovné zamyšlení věnuje mladým, zejména prvovoličům, kteří se nepoučeni dovolávají příčetného projevu a slušného vystupování pana prezidenta. Nečekaně kontruje překvapivým argumentem, že tato vystoupení lze jedině správně interpretovat jako důkaz, že pan prezident je vlastně poslední velký pankáč a disident, což možná všichni voliči ještě nepochopili.

Hned za kapajícími retro pytlíky s mlékem se tak opět a s novou intenzitou zhmotňují okrajové hudební žánry a máničky. Chuligáni. Většina společnosti se bez větších problémů shoduje v názoru, že většina jsou slušní lidé a že většina má tudíž pravdu, protože slušní lidé vždy věděli, jak to je a co je přijatelné. Menšina sice jako obvykle vyjadřuje obavy a doporučuje ke zvážení riziko, že invalidní většinová společnost produkuje invalidní pravdu, a neúnavně upozorňuje na to, že hra na retro může skončit opravdu velkým trapasem stejně náhle a nečekaně, jako se vrátily soudružky učitelky doprostřed jarního dne, ale není jí to nic platné. Většina si jako obvykle trvá na svém a na stabilizaci společnosti prostřednictvím poměrů nic špatného nevidí.

Retro je nyní většinou označeno za progresivní a pokrokové a někteří se (už zase) nebojí ho nazvat bez obalu revolučním. Díky retru je podle nich zřejmé, že to nejlepší z minulosti nám tady bez úhony přetrvalo. Roste počet těch, kteří jen stěží zakrývají nelibost nad skutečností, že dosti významná část společnosti zatím stále neprojevuje z nastoupeného trendu upřímnou radost a tvrdošíjně se zastává svobodného projevu, vizáže i tvorby. A je to právě ta zpátečnická část, která má za to, že zvlášť některé písně by měly patřit oficiálně do zlatého fondu, jako například mezi jinými svého času pranýřovaná píseň s názvem Pal vodsuď, hajzle (Jasná Páka), která má prý podle mnohých dodnes něco do sebe.

Nezbývá, než čekat. Jsou před námi ještě dva roky do konce prvního kola právě probíhající napínavé soutěže o pozici toho, který se za jidášský groš stal přisluhovačem, donašečem a lokajem zrazujícím zájmy lidu. Podle výsledků této soutěže teprve bude možné usuzovat, zda projekt retro bude s ostudou ukončen a postoupen ke konečnému zpracování na smetišti dějin, nebo bude v následující pětiletce v nové kvalitě úspěšně pokračovat. V takové případě se obecně počítá s jeho dalším financováním z některého z fondů EU.