Po stopách českého rasismu: A co děti?

Úvodní foto: Graffiti against racism/Jim Keeley

Dcera mi nedávno začala vyprávět o tom, že Cigáni dělají nepořádek a hrabou se v popelnicích. Hrozně mě to překvapilo a chtěla jsem vědět, odkud tu informaci má. A ještě víc jsem byla překvapená, když mi řekla, že to slyšela od své paní učitelky ve školce. Poprvé jsme si tak musely popovídat o lidských rasách a o předsudcích, o různých lidských povahách a řeknu vám, že vyprávět něco takového šestileté holčičce nebylo jednoduché. Proč se má poprvé o lidských rasách dozvědět s tím negativním závojem nenávisti, štítivosti a odporu? Proč se musí v tak raném věku zklamat v lidech, kterým důvěřuje? Co si teď má myslet o paní učitelce, která by měla být jedním z jejích prvních vzorů a z prvních lidí mimo rodinu, kterým by měla důvěřovat, aby se i bez rodičů na blízku cítila bezpečně? A mám pak já s klidným svědomím svěřit své dítě do dopolední péče a hlavně do výchovy?

Cuckoo, foto: Andrea Floris
Cuckoo, foto: Andrea Floris

Jak jsem celou situaci řešila, tu prozradím, ale  donutilo mě to také k širšímu zamyšlení, a o tom bych vám také ráda něco napsala. Pokud tedy máte chvilku, zůstaňte na pár minut se mnou.

Ten samý den jsem kontaktovala ředitelku školky, kterou dcera navštěvuje. Máme to štěstí, že paní ředitelka není předsudkům nakloněná, a tak jsem ji tím, dle jejích slov, zarmoutila, ale i poskytla podnět pro jednání pedagogické rady. Ne všude by to tak dopadlo. Tuto školku navštěvují mimo dětí českých i děti vitenamské, rumunské, romské a děti ze sociálně slabých rodin. Předsudky zde nikdy nepanovaly a paní ředitelka se snaží, aby tomu tak nebylo ani v budoucnu. Pochybení paní učitelky tedy nesla velice těžce. Sama jsem v této školce strávila tři dny a byla jsem spokojená a přesvědčená, že tato školka je pro děti vhodná.

Zamysleme se ale nad dětmi. V případě, že je dítě české, setkává se s cizími dětmi na hřišti i jinde, a všimněme si, že rozdíly nevidí, dokud je neupozorní dospělý, nebo dokud nepotká dítě, které mluví jinou řečí. A i tak, cizí řeč vyvolá v dítěti spíše zájem než odpor. Jestliže rodič, jako člověk, kterému dítě bezmezně důvěřuje, řekne, že je na tom cizím dítěti, a třeba i na jeho rodičích, něco špatného, a že všichni takto rozdílní jsou také špatní,  a k tomu přidá i několik negativních příkladů, dítě tomu bude věřit. První chyby tedy dělají rodiče, a to na základě svého vlastního názoru a vědomě. Mohou si přitom mylně myslet, že svým jednáním své dítě chrání. Snaží se jej chránit před tím, čeho se obávají sami. Může to být i proto, že se bojí neznámého.

Na druhé straně stojí ale dítě, které si dosud hrálo se zmíněným českým dítětem, užili si spoustu legrace, dokud nepřišel ten zlom, kdy mu řekli, že jejich kamarádství je nevhodné, ba co víc, že ono samo a celá jeho rodina jsou špatní. Jak tomu má rozumět? Je to obrovské zklamání, je to zmatek, je to přemýšlení o tom, co udělalo špatně, proč je najednou terčem nenávisti, opovržení anebo posměchu. Na řadu přijde vysvětlování jeho rodičů. Přijde vysvětlení nejbolestnější. Přijde , že ho někteří lidé nebudou mít rádi už jen proto, že existuje. Postupem času chodí do školky, kde bude záležet na kolektivu a na pedagogovi, zda okusí i a vřelé jednání, anebo se bude situace zhoršovat, dítě bude za otloukánka. Ve školkách to snad ještě není tak častý jev, děti jsou malé a rodiče s nimi o tom buď ještě nemluvili, nebo nejsou dostatečně zralé na to, aby něco takového pochopily, i když nějaké informace už jistě někde zaslechly.

Racism buys a system, foto: laetitiablabla
Racism buys a system, foto: laetitiablabla

Pak ale dítě začne chodit do školy. Tam už jsou děti zralejší a jsou stále velice upřímné, ostatně, vzpomeňte si na své školou povinné časy, jak umí být některé děti zlé. Vzpomeňme si například na romského spolužáka, který seděl v úplně poslední lavici, aby ho ostatní, a hlavně paní učitelka, neměli na očích. Vzpomeňme si na dotazy některých rodičů, zda budou ve třídě s jejich dětmi také nějací Cigáni apod. Patří tyto zkušenosti do minulosti? Ano, patří. Bohužel ale patří i do přítomnosti, ba co víc, situace se nelepší, dokonce zhoršuje. Někde vznikly rovnou celé segregované třídy. Školy v tom podporují rasisté ve funkcích na krajích. Ti využívají ve svůj prospěch, mezi rasisty nacházejí podporu a voliče. Protože rasistů je stále dostatek.

Jenže právě školy a možná i školky by měly začít něco dělat. Měly by začít s prevencí. Na školách se setkáváme s prevencí proti užívání návykových a psychotropních látek, s prevencí proti pohlavním chorobám a tak dále. Proč ne s prevencí proti rasismu a xenofobii, když je to tak závažný a rozšířený problém? Kde jinde začít, když ne u dětí, abychom se dočkali života bez stereotypů a zbytečné nenávisti? Nenávisti, která je zasévána do srdcí našich nejmilovanějších, našich dětí, které chráníme, které pro nás tolik znamenají. A v malých srdíčkách na druhé straně rasové bariéry klíčí . Děti jsou přece naše budoucnost.

V pubertě se může všechno otočit. Jsou děti, které si navzdory názorům rodičů vypěstují názor vlastní. V životě teenagera vždycky přijde nějaký zlom. Krize identity “puberťáka”, který byl ostatními lidmi zařazen do etnické menšiny, není nic záviděníhodného. A výsledek nejistý. Buď máte dostatek sociálních kontaktů s okolním světem a dost kladných zkušeností, a rozhodnete se rasismu postavit, nebo jej ignorovat. Ale zcela se to nepodaří, protože celý život vás budou provázet situace, které vám někdy zkazí nejen celý den.

Nebo jakýkoliv boj vzdáte a uzavřete se sami do sebe, zůstanete raději v kruhu své rodiny a nehledáte nic dál, než co je před vaším domem. Nezajdete ani do divadla, ani do kina, aby na vás někdo divně nezíral, v lepším případě. 

Dokud školství nevezme rozum do hrsti a nepřijde prevence proti rasismu a xenofobii, můžeme volat po jakékoliv integraci marně.

Vypadá to, že se stále hodí politicky do krámu tragédům, kteří svoji politickou kariéru neumí postavit na ničem jiném než nenávisti.