Proč ještě věříme na Putinovu strategii

Zdroj: IntersectionProject, Autor: Anton Barabašin, Překlad: Alena Zbořilová, Úvodní foto: The Pussy Riot/Adescalco Marangoni

Příčiny nepřijetí očividného

Dva roky po anexi Krymu je zavlečeno do dvou velkých regionálních konfliktů: hybridní války proti Ukrajině, která se vede jak vojenskými metodami na bitevních polích Donbasu, tak politickými a ekonomickými, a syrské občanské války, které se účastní početné ruské ozbrojené síly. Ruská kampaň proti Ukrajině vedla k největšímu konfliktu Ruska se Západem od konce 80. let 20. století. Rusko to stálo už několik kol sankcí, které tvrdě udeřily na už tak rozloženou ekonomiku oslabenou nízkými cenami ropy. Navíc se vrátila rétorika studené války a logika zastrašování, která vynulovala značnou část úspěchů politiky sblížení prováděnou od dob rozpadu SSSR. Moskva vdechla NATO v Evropě nový život tím, že vyvolala u některých členů aliance obavy tváří v tvář nové “ruské hrozbě”. Napadením Ukrajiny prezident předem odsoudil  ke krachu jakýkoli pokus smířit Západ a Rusko – aspoň do té doby, dokud bude stát v čele země.

Ruská kampaň v Sýrii začala jako pokus Moskvy zabezpečit svoji sféru vlivu ve světě prostřednictvím záchrany Asada a restartovat vztahy Ruska a Západu. A i když Putin označil tuto kampaň za úspěšnou, dosažena byla jen část cílů. Nehledě na to, že Kreml oznámil stažení hlavních sil, Moskva nepřestane v tomto konfliktu účinkovat – zůstávají tam dvě vojenské základny, další budoucnost Asada je nejasná, a už vůbec nebyl poražen IS. A jestliže vezmeme v úvahu i nedávná vyjádření ministra Lavrova, že Turecko už do Sýrie vtrhlo, pak z toho vyplývá, že riziko většího konfliktu s účastí Ruska nelze plně vyloučit.

Nicméně potíže Ruska nejsou zdaleka vyčerpány jen napjatou geopolitickou situací, kterou lze co do napjatosti srovnávat jen s těmi “nejžhavějšími” roky Sovětského impéria. Ruská ekonomika je v úpadku už od roku 2013, kdy takzvaná Putinomika vyčerpala svůj růstový potenciál. A teď, vzhledem k nízkým cenám ropy, sankcím a strukturálním nedostatkům ekonomiky, má Moskva jedinou naději – plnocenný reformní program, který ale vyžaduje významnou změnu zahraniční politiky a vnitropolitické situace. Ale nehledě na to, že se Rusko nachází uprostřed nejnebezpečnější krize v posledních 25 letech, ruská vláda neprojevuje ani náznak toho, že by byla připravena změnit zahraničněpolitickou rétoriku nebo podniknout rozumné ekonomické kroky. Bez naděje na brzkou změnu politiky je Rusko odsouzeno k pomalému a bolestivému úpadku, který může trvat až do roku 2024 – to jest přesně do toho momentu, kdy už další Putinova vláda bude nepravděpodobná.

Po Krymu se Rusko vydalo cestou, která přímo ohrožuje jeho soběstačnost, schopnost ekonomického růstu a pokojného rozvoje. Je dobré upozornit, že existuje značné množství těch, kteří věří v toto “strategické” myšlení prezidenta Putina a podporují i směr, kterým se nyní Rusko pohybuje.

Je možné určit čtyři skupiny, jejichž zástupci považují politiku Kremlu za logickou a důslednou.

První, ta největší a nejviditelnější – to jsou příznivci Putina v Rusku a ti, kteří se identifikují s takzvaným “ruským světem”. Kromě toho, že jsou oběťmi neuvěřitelně efektivní propagandy, která tvrdí, že Rusko se jen brání mnoha nepřátelům, vnímají nejčastěji vojenské operace v zahraničí jako symbol ruské moci a potvrzení statutu velké říše. Tento “status” jim dosud kompenzuje ekonomické potíže a ztráty v posledních letech.  Ekonomickou krizi v zemi je nemožné popřít: počet těch, kteří žijí pod hranicí chudoby, se od roku 2014 zdvojnásobil, a v důsledku protisankcí ceny většiny spotřebního zboží vzrostly o 15 až 70 %. Nehledě na přehršel důkazů o smutném stavu ekonomiky, většina Rusů nadále podporuje zahraniční i vnitřní politiku Putina. S výjimkou nepatrných protestů, jako například akcí řidičů kamionů, a hrstky proevropsky laděných Rusů a dalších marginalizovaných skupin, se nikdo proti logice kroků Putina nevymezuje.

Stop Russian aggressor Adolf Putin - hands off Ukraine, foto: duncan c
Stop Russian aggressor Adolf Putin – hands off Ukraine, foto: duncan c

Druhá skupina se skládá zejména z marginalizovaných levicových a ultrapravicových uskupení, politiků a hnutí v Evropě a USA. Jsou buď Kremlem přímo financováni jako Marine Le Penova, množství ultrapracovych stran a některých center, nebo využívají Kreml pro realizaci svých cílů, jako například prezident Republiky srbské v Bosně a Hercegovině Milorad Dodik a nacionalistické protiunijní (EU) strany. Nebo se kvůli neznalosti reálneho stavu věcí v Rusku stávají obětí navzájem si protiřečícich levicových a pravicových mýtů o Rusku a jeho vnitřní politice. Většina těchto skupin má protiamerické a protievropské zaměření. Na Putinovi obdivují sílu a rozhodnost. Nedávno “úcta k Putinovi” dospěla až k americkým předvolebním debatám, když jeden z kandidátů – Donald Trump – Putina veřejně podpořil.

Třetí skupina se skládá hlavně z takzvaných “realistů”, kteří posuzují Putinovy akce v Sýrii a Ukrajině v geopolitickém kontextu, odtržené od ruské vnitřní problematiky a vnitropolitických motivů. Někteří dokonce tvrdí, že akce Ruska na Ukrajině byly vyprovokovány Západem, což znamená, že Rusko mělo právo souseda napadnout. Stejně jako jejich ruští kolegové, kteří posuzují poslední dva roky prizmatem ruského boje buď za vícepolární svět a přerozdělení rozložení sil, nebo za novou verzi Vídeňského kongresu velkých říší, podceňují důležitost vnitřních ruských faktorů na akce Kremlu a snižují vážnost a vilv ekonomické krize, a také odmítají důležitost vojenských kampaní na výši obliby Putina.

Čtvrtá skupina – to jsou ti, kteří považují akce Kremlu za součást plánu na obnovení Sovětského impéria nebo dokonce na zabrání některých zemí NATO –  zemí Pobaltí a Polska. Jsou přesvědčeni, že se Putin snaží vytvořit nové impérium, a jakékoli kroky Kremlu, i nepokryté provokace, interpretují jako potvrzení ruské zabrat vše, co je jen možné. Stejně jako realisté neberou v úvahu vnitroruské motivy Kremlu a pletou si nástroje na záchranu moci s částmi “velkého plánu”.

Tyto čtyři skupiny nejsou zdaleka úplným výčtem těch, kteří jsou přesvědčeni, že Putin má přesný plán. Zdá se, že nehledě na fakta hovořící pro opak, je pro mnohé snazší věřit, že Kreml přesně ví, co dělá. Přesvědčení o existenci velké strategie předpokládá přítomnost logiky, které je možné porozumět, což znamená i předvídat následují kroky Kremlu. Existence velkého plánu se zdá být méně nebezpečnou a odstrašující, než vědomí toho, že kroky Ruska po Krymu už jsou jen reaktivní, motivované vnitropolitickou problematikou a mají jen dočasný efekt, z čehož vyplývá nezbytnost nových vojenských podniků a provokací. To, co někteří považují za “geniální strategii”, je ve skutečnosti řada občas iracionálních a do konce nepromyšlených činů, což z Ruska činí opravdovou výzvu pro celoevropskou bezpečnost. A nulová politika k obnovení ekonomického růstu spolu se silnou touhou současných obyvatel Kremlu vydržet tam co nejdéle, vystavuje ruský stát kolosálnímu stresu. Tento stres může způsobit naprosto nepředvídatelné následky, od kterých se nedá čekat nic dobrého ani pro regionální, ani globální stabilitu. Aby se dalo na výzvy vycházející z Moskvy reagovat adekvátně, je nezbytné přesně chápat motivace Kremlu. A to vyžaduje detailní znalost vnitroruské agendy, nikoli snahu uhodnout Putinovu “strategii”, jejíž existenci považují mnozí za jistou.