Kde se vzal Islámský stát? Příběh začíná

Trvalo nám pět let, než jsme začali upřímně mluvit o Vietnamu. Je čas na to, abychom to udělali s Irákem, a pracovna Paula Bremera je místo, kde začínáme.

Zdroj: Boston Globe, Autor: Neil Swidey, Překlad: Robert Nerpas, Úvodní foto: Abu Bakr al Baghdadi/Thiery Ehramnn

Jakmile jsem dorazil do jeho domu, dobře udržovaného, mírně starobylého stavení v koloniálním stylu v marylandském Chevy Chase, hned mne hnal do suterénu, lemovaného knihovnou s bílými šanony na jedné straně a stohy deskových her na straně druhé. Skončili jsme v šerém koutě, kde o místo bojovaly psací stůl, pohovka a běžecký pás. „To je v podstatě můj úřad,“ řekl mi L. a téměř omluvně dodává: „a naše tělocvična.“

Paul_bremer, foto: Helene C. Stikkel
Paul_bremer, foto: Helene C. Stikkel

Pro člověka, který kdysi poutal pozornost celého světa, pracoval v paláci a z něj coby americký místokrál v poválečném Iráku díky svým rozsáhlým pravomocem ovládal více než 25 milionů lidí, se tyto prostory zdají být skromné. Ale připomínky vlivnější doby jsou všude kolem. Každý z těchto bílých šanonů je označen „Archiv CPA“, tedy Archiv Prozatímní koaliční správy, do jehož čela jmenoval Bremera prezident George W. Bush měsíc poté, co američtí vojáci křižovali po Bagdádu. (V jeden moment během jeho vlády prý Bremer mávl rukou na obavami britského generála ohledně zákonnosti jistých bezpečnostních opatření s bonmotem: „Já jsem zákon.“) Na bíle obložených zdích visí zarámované fotografie Bremera s největšími hvězdami republikánských vlád za poslední půlstoletí: Nixon, Ford, Reagan, Bush 41 a 43, Kissinger, Haig, Rumsfeld a Cheney.

George W. jmenoval Bremera do funkce v květnu 2003, v době, kdy nadšení kolem svržení sochy Saddáma Husajna rychle vystřídala a rabování, na které nebyla většina lidí připravena. Patřil mezi ně i první poválečný muž Bushovy administrativy v Iráku generálporučík Jay Garner, který právě přijel do Bagdádu a dozvěděl se, že se chystá jeho výměna. Byť byl Bremer bývalý velvyslanec, nemluvil arabsky, neměl žádné zkušenosti s poválečnou rekonstrukci nebo řízením velké organizace, nikdy nesloužil v armádě nebo v arabském světě a dokonce nikdy nenavštívil Irák. Tyto nedostatky však nebyly žádnou překážkou jeho kandidatuře. Zvráceně, jako jsem se dozvěděl od Bremera, jí to pomohlo.

Bremerovo působení v Iráku bylo nakonec poměrně krátké, pouhých 14 měsíců, přesto jeho význam pociťujeme dodnes. Platí to především o několika na sebe navazujících rozhodnutích, které vydal během pouhých prvních dvou týdnů pobytu v Bagdádu. Kritikové argumentují, že v těchto rozhodnutích jsou kořeny smrtících povstání, která opanovala Irák, a také vzniku Islámského státu, což nyní představuje hrozbu, že už potřetí za 30 let budou na irácké půdě nasazeni američtí vojáci. Otázka však zní jinak: jak moc by měl Bremer nést odpovědnost za pokračující nepořádek na Středním východě?

Je to už více než pět let, co americké bojové jednotky opustily Irák. Stejně dlouho Američanům trvalo, než začali čestně bojovat se silami, které zemi zavedly do nesprávné a pomýlené války. Je čas na to, abychom to udělali s Irákem, nebo alespoň začali s tím. A případ L. Paula Bremera – najednou dobře míněný, rozčilující a tragický – je ideální pro zahájení takového prozkoumání a posouzení.

Oba jsme věděli, že se brzy dostaneme k těmto těžkým otázkám. Rozhodl jsem se začít s lehčí věci. Bremer, kterému je nyní 74, se v posledních letech věnuje – stejně jako jeho bývalý šéf – malování. „Bush je lepší malíř než já,“ říká mi.

Takže to by byl ten lehčí začátek…

NA SCHŮZCE V PENTAGONU v roce 2003, krátce před jmenováním Bremera, se k němu otočil vlivný náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz a zeptal se ho: „Věříte v demokracii, že?“ Překvapený Bremer odpověděl: „Samozřejmě věřím v demokracii.“ Když na tuto výměnu replik Bremer dnes vzpomíná, říká:  „Myslelo jsem si, že je to bizarní. Tehdy jsem to nerozklíčoval, až později.“

Proč byl Bremer se svým nedostatkem odborných znalostí o regionu Středního východu pro neokonzervativce z Bushovy administrativy přitažlivější?

Wolfowitz, bývalý děkan univerzity, věřil, že příliš mnoho „arabistů“ a odborníků na region dospělo k závěru, že demokracie na Středním východě není možná. Bremer říká, že Wolfowitz se chtěl ujistit, že nebyl „infikován“ tímto druhem defétistického myšlení.

Na zdi si všimnu zarámovanou fotografii, která obsahuje více vodítek k vysvětlení jeho nepravděpodobnou cesty k moci v Iráku. Černobílá fotografie pochází z paluby Air Force One v roce 1975. Uprostřed stojí prezident Gerald Ford a mluví s ministrem zahraničí Henrym Kissingerem. Vedle Kissingera sedí Bremer, který se jako mladý pracovník zahraniční služby brzy po absolvování Yale a Harvard Business School, stal v podmínkách doznívajícího skandálu Watergate hlavním poradcem Kissingera.

Rozhodující osoba sedí vzadu, částečně zakrytá prezidentem. Je to Dick Cheney, absolvent Yale s policejním záznamem o jízdě v opilosti, který se nějakým způsobem stal historicky nejmladším šéfem kanceláře Bílého domu. Cheney dlužil za svůj pozoruhodný vzestup téměř výhradně jednomu , Donaldu Rumsfeldovi. Ten si Cheneyho vybral za svého nástupce, když odcházel z Bílého domu na post Fordova ministra obrany.

Fordova léta jsou poznačena nízkým vlivem jak prezidenta, tak armády. Kongres měl kontrolu nad vrchním velitelem ozbrojených sil a generalita si lízala rány po první prohrané válce, které velela. Bylo to také období, kdy si Cheney a Rumsfeld formovali své základní názory na to, jak by se mělo co nejlépe vládnout a ovládat. O téměř třicet let později, když byli zpátky ve vedení, Cheney jako nejmocnější viceprezident v historii USA a Rumsfeld jako nejprůbojnější ministr obrany, tyto názory realizovali.

Krátce po teroristických útocích 11. září 2001 začali organizovat nový druh války 21. století, taková, který by se opíral o vojáky, byl náročný na technologii a spíše preventivní než vyprovokovaný. Zahájena byla v březnu 2003 a nepříliš velké armádě 150.000 vojáků trvalo pouhé tři týdny, než nepřítele převálcovala v písku Středního východu a způsobila mu „šok a hrůzu.“

Po pádu Bagdádu však Irák nezaplavily díky a ocenění za osvobození, jak Cheney a Rumsfeld předpovídali, ale spíše začal sklouzávat do chaosu. Příčinou šoku byla neschopnost velmoci zastavit plenění země zoufalými civilisty a bezostyšnými násilníky. Hrůza vyplývala z toho, jak nedbalé muselo být plánování poválečného vývoje, když k plenění takových rozměrů mohlo dojít. Rumsfeld, Cheney a Bush potřebovali zodpovědného člověka, který rychle dostane situaci pod kontrolu.

Bremerovi coby průzkumník zavolal starý přítel Lewis „Scooter“ Libby, šéf Cheneyho kanceláře. Měl stejné křestní jméno jako Bremer, avšak Lewis Paul Bremer jej nikdy nepoužíval.  Bremerovi odmala říkali Jerry, jednak aby jej odlišili od dědečka a otce, a jednak proto, že se narodil v den sv. Jeroma. Jméno po světci naznačuje, že se Bremer narodil do katolické rodiny, avšak ve skutečnosti Bremer a jeho manželka Francie konvertovali k římskokatolickému vyznání podstatně později, inspirování vyhraněným postojem papeže Jana Pavla II ke komunizmu a potratům.

I přes velmi odlišný původ a zázemí vyzařoval Bremer vibrace Bobbyho Kennedyho – vibrace vytrvalého člověka, z něhož sálá mládí a neklidná energie. Když byl vyslán do Iráku, bylo mu 62, ale s hřívou hustých hnědých vlasů a zářivým úsměvem vypadal o deset let mladší. Měl dokonce i mírně keneddyovský přízvuk.

Bremerova silná podpora invazi do Iráku naznačovala jeho loajalitu k neokonzervativcům a jeho několik desetiletí v zahraniční službě (včetně postu velvyslance prezidenta Reagana v Nizozemsku a pro boj proti terorismu) slibovalo zlepšení toxických vztahů mezi ministerstvy zahraničí a obrany. V poslední době pracoval jako generální ředitel Kissingerovy soukromé poradenské firmy. Kissinger mu říkal „fanatik přes kontrolu“ a myslel to jako kompliment.

Se svými minimálními znalostmi o zahraniční politice se Bush poté, co jeho poradci zvážili všechny aspekty svrhnutí Saddáma, rozhodl, že Irák se stane bojištěm při konfrontaci s terorismem. I když vezmete za slovo Cheneyho, Rumsfelda a Wolfowitze, že skutečně věřili v existenci spojení mezi Saddámem a Al-Káidou a že Saddám vlastnil zbraně hromadného ničení, je jasné, že měla sloužit také jako projekt demonstrace jejich vlastní životní filozofie.

U Cheneyho šlo o význam a důležitost neomezené exekutivního úřadu. Řídil Bílý dům v době pasivního prezidenta Forda a pro 9/11 viděl silný úřad prezidenta jako nejlepší zbraň pro konfrontaci s existenční hrozbou terorismu. A velké vítězství nad neblaze proslulým iráckým režimem slibovalo posílení zviditelnění a strategického významu Bílého domu, nežli Afghánistán.

Pro Rumsfelda představoval Irák šanci ukázat pentagonským generálům, které považoval za uvězněné v pasti zastaralého myšlení studené války, moudrost jeho plánu na modernizaci armády na menší, rychlejší a technologicky vyspělejší bojovou sílu. Když se během příprav na válku vyslovil náčelník štábu armády, že zajištění poválečného Iráku si vyžádá nejméně několik set tisíc vojáků, Rumsfeld toto varování odmítl a generála, který jej přednesl, odstavil.

U Wolfowitze sehrávala hlavní roli víra, že jen odvážný, armádou iniciovaný demokratický experiment může osvobodit od jeho desetiletí trvajícího ochromení despotismem a antisemitismem. Svržení Saddáma, brutálního diktátora, který zplynoval své vlastní lidi, umožní zrod nového, demokratického Iráku, který bude vděčně proamerický, svědomitě uzavře mír s Izraelem a okamžitě uvolní vlnu šíření demokracie napříč Středním východem.

Byť se tyto úvahy jevily jako dostatečně logické a navzájem se doplňující pro podporu invaze, netrvalo dlouho a objevily se v nich trhliny. Rumsfeldova personálně omezená a rychlá vojenská operace byla zaměřena na krátkou válku a rychlé předání země Iráčanům. A zatímco Wolfowitz také vyjádřil podporu rychlému předání, příslib stabilního, demokratického Iráku byl založen na existenci věrohodného a spolehlivého iráckého kontingentu, který po Američanech převezme štafetu.

Bezpráví, které vedlo ke jmenování Bremera, poukázalo na udivující nedostatek plánování ze strany Bushovy administrativy. Pentagon bojoval o kontrolu nad poválečným plánováním a snažil se z něj vystrnadit ministerstvo zahraničí a jeho ambiciózní iniciativu, ale poté nebyl schopen zodpovědně se k němu postavit. Během druhé světové války začalo plánování poválečného Německa více než dva roky před ukončením bojů. V případě války v Iráku administrativa zahájila plánování poválečného provozu generála Garnera jen o něco déle než dva měsíce před koncem bojů. A u Bremera byla doba mezi jeho jmenováním místo Garnera a jeho příchodem do Bagdádu pouhé dva týdny.

Nedlouho poté, co v roce 2003 vtáhli američtí vojáci do Bagdádu, jsem napsal pro Globe článek, zabývající se nezamýšlenými důsledky vojenských okupací a překvapivě nedůležitými událostmi, které tyto okupace často zásadně a dlouhodobě ovlivní. Zpanikaření několika izraelských vojáků během izraelské okupace jižního Libanonu v roce 1983 se stalo zárodkem zuřivého odporu šiítů. Přítomnost amerických jednotek na muslimské posvátné půdě v Saúdské Arábii během první války v Perském zálivu radikalizovala Usámu bin Ladina proti Spojeným státům, saudské královské rodině a jeho vlastní rodině, která vyhrála smlouvy na vybudování těchto základen. Můj článek končil citátem oborníka na Střední východ As’ada Abu Khalila: „Sovětská okupace Afghánistánu nám dal Taliban. Americká okupace Saúdské Arábie nám dala bin Ladina a Al-Káidu. Izraelská okupace Libanonu nám dala . Počkejme si, co nám dá americká okupace Iráku.“

Napínavé čekání skončilo. Nyní víme, že americká okupace Iráku nám dala Islámský stát. (Více o tom později.) Nicméně je těžké určit, kdy se z ní stala okupace, odsouzená k zániku.

Abu Khalil, profesor politologie na Kalifornské státní univerzitě, tvrdí, že v dnešní moderní éře jsou všechny okupace předurčeny k neúspěchu. Ale naznačuje, že bod zvratu v tomto konkrétním případu přišel s výběrem Bremera. „Vybrali si nejlepšího muže, aby udělal tu nejhorší práci,“ říká. „Vybrali velmi arogantní osobu s velmi koloniálními postoji.“

BREMEROVA OCHOTA VRHNOUT SE DO PRÁCE byla obdivuhodná a jeho každodenní 20-ti hodinová pracovní etika byla bezúhonná. Avšak jeho postoj, vyjádřený slovy „já jsem právo“ mohl znít nedobře pro Iráčany, kteří očekávali, že se zlepší jejich životy a zůstane zachována jejich důstojnost. Při zpětném pohledu se jeví jako nešťastný i jeho výběr denní uniformy, složené z tmavomodrého saka, kapesníčku v kapse saka, kravaty a pískově žlutých bot Timberland, které mu dal syn mu se slovy „nakopej jim tam zadky, táto.“ Vypadal díku tomu jako anglický šlechtic mířící do svého venkovského sídla na lov křepelek, tedy připomínka britské nadvlády nad Irákem po první světové válce.

Jiní argumentují, že americká okupace Iráku už bylo ztracena již předtím, než Bremer vkročil do Bagdádu. V dokumentu Konec je v nedohlednu označuje diplomatka Barbara Bodinová, která byla součástí původního poválečného Garnerova týmu v Bagdádu, za bod zvratu 11. duben 2003, tedy asi měsíc předtím, než přijel Bremer. Po několika dnech, během nichž příliš malý kontingent amerických vojáků v Bagdádu nečinně pozoroval, jak iráčtí nájezdníci vyplenili každé ministerstvo a muzeum, zničili drahocenné, 7.000 let staré mezopotamské artefakty, uspořádal Donald Rumsfeld tiskovou konferenci. Žertovně odmítl výtky týkající se selhání plánování Pentagonu jako „zbytečné“ přehánění a uzavřel to tím, že „věci se stanou.“ Hrdým Iráčanům, kteří hledali potvrzení o tom, že američtí činitelé respektují minulost země jako kolíbky civilizace, Rumsfeldovy posměšky rvaly uši.

Každá okupace je protivná, ale tuto konkrétní mohl Bremer zachránit, kdyby se jinak postavil ke dvěma závažným rozhodnutím během prvních dvou týdnů u moci.

V pátý den svého pobytu v Bagdádu vydal rozkaz č. 1 o „debaasifikaci irácké společnosti“, zakazující mnoha členům Saddámovy strany Baas zaměstnanosti ve veřejném sektoru. Týden poté vydal rozkaz č. 2 o rozpuštění celé irácké armády.

Ručně psanou poznámku předala Condoleezza Riceová, poradkyně pro národní bezpečnost, prezidentu Bushovi během zasedání NATO 28. června 2004. „Pane prezidente, Irák je suverénní. Dopis předal Bremer v 10:26 dopoledne iráckého času. Condi.“ Bush doplnil poznámku svým komentářem „Ať vládne svoboda“, napsaným černým fixem a předal ji britskému premiérovi Tonymu Blairovi.

Předání svrchovanosti irácké vládě bylo závěrečným aktem Bremera předtím, než zemi opustil.  Skutečnost, že ji předal o dva dny dříve, než bylo plánováno, že pak pózoval pro tisk ve falešném letounu C-130, aby zatajil svůj skutečný odlet z Iráku, svědčilo o nejistém stavu svrchovanosti. Jeden pokus o atentát už přežil. Jeho bezpečnostní tým byl rozhodnut, že k druhému nedojde.

Zatímco většina kritiků viní Bremera za jeho rozkazy o „debaasifikaci“ vlády a rozpuštění armády, váleční architekti Pentagonu mu dávají za vinu, že předal Iráčanům suverenitu až ke konci svého pobytu, a ne dříve. Jen několik hodin poté, co 12. května 2003 přicestoval do Bagdádu, potopil plán Jaye Garnera na rychlé jmenování dočasné irácké vlády. (Bushovi úředníci zapracovali na vystřídání sympatického Garnera poté, co někteří z nich dospěli k závěru, že jeho pohled na situaci je neobjektivní). Doug Feith, podtajemník ministerstva obrany pro politiku a zástupce Paula Wolfowitze, ve své monografii uvádí, že rychlé předání by zabránilo vzniku iráckého povstání.

Bremer neokonzervativce otevřeně nekritizuje, přestože házejí část viny na jeho hlavu. „Podívejte,“ říká, „čas od času se pořád ještě vidím s Feithem a Wolfowitzem. Stále je považuji za přátele.“ Přesvědčivě argumentuje, že škody na občanské společnosti za Saddáma byly tak hluboké, že tam jednoduše neexistovala věrohodná reprezentativní skupina Iráčanů, která by byla bezprostředně po válce schopna vládnout. Říká, že miláček neokonzervativců, brilantní, ale kluzký podnikatel a exulant Ahmed Chalabi, zjevně nebyl správným člověkem pro tuto práci. Nejenom proto, že dodával zpravodajské informace o údajném Saddámově programu zbraní hromadného ničení, které, jak se posléze potvrdilo, byly totálně nesprávné. Chalabi nežil v Iráku po celá desetiletí a neměl domácí základnu podpory. Předání klíčů Chalabimu na samém počátku by byla katastrofa, říká Bremer. Spojené státy potřebovaly čas na to, aby položily nezbytné stavební kameny, které by zajistily úspěch projektu demokracie.

Došlo tedy k tomu, že Chalabi sehrál rozhodující roli v Bremerově kontroverzním rozkazu o „debaasifrikaci“. Byť je Bremer považován za jediného autor této vyhlášky, zaměřené na vykořenění Saddámových věrných z irácké vlády, není to prostě pravda. Koncepty vyhlášky kolovaly po Pentagonu dlouho předtím, než byl Bremer jmenován. Bremer se jen přepočítal, když Feithovi navrhl, že to bude on, kdo po příjezdu do Bagdádu vyhlásí tento rozkaz, aby bylo Iráčanům jasné, že Saddám se nevrátí.

Nikdo nepopírá, že určitá úroveň debaasifikace byla nutná. Kritici tvrdí, že velkou chybou Bremera bylo, že příliš uspěchal politiku, která zacházela příliš hluboko. Týkala se velkého počtu Iráčanů, kteří vstoupili do strany Baas ne proto, že by jí důvěřovali, ale prostě pro vyšší platy nebo proto, aby se vyhnuli Saddámovým zabijákům.

Když Bremer vydal rozkaz, odhadl, že se bude týkat cca 20.000 osob. Garner mi řekl, že když on a šéf rezidentury CIA v Bagdádu četli návrh rozkazu, spěchali do kanceláře Bremera a prosili ho, aby zúžil zaměření vyhlášky. Šéf CIA jej varoval, že v opačném případě, „než vyjde v Bagdádu slunce, pošleš do ilegality 30.000 až 50.000 baasistů.“ Bremerem to nehnulo.

V konečném důsledku postihl rozkaz o debaasifikaci až 85.000-100.000 Iráčanů včetně tisíců učitelů a technokratů na střední úrovni, kteří byli hromadně vyloučeni z budoucnosti iráckého veřejného sektoru.

Bremer si za tímto krokem stojí, ale připouští, že pochybil tím, že nechal jeho provedení na Chalabim. Lstivý exulant vytvořil hon na čarodějnice, který nespravedlivě potrestal tisíce nevinných Iráčanů. „Byla to chyba,“ říká Bremer.

Pokud jde o Bremerovo rozhodnutí rozpustit iráckou armádu, považované za jeho nejdražší chybu, Bremer jej brání a tvrdí, že armáda již byla napůl rozpuštěna. Lituje něčeho v souvislosti s tímto rozhodnutím? „Použil jsem špatné sloveso.“

Ve skutečnosti měl špatný odhad mnohem hlubší kořeny, než Bremerova volba slova „rozpustit“. Vojenský korespondent Dexter Filkins, nyní zaměstnaný u New Yorker, označil rozkaz za „pravděpodobně jedno z nejkatastrofálnějších rozhodnutí amerického postupu v Iráku. Zkrátka, administrativa pomohla vytvořit irácké povstání.“

Ano, hodně členů irácké armády uprchlo již předtím, než americké síly dorazily do Bagdádu. Avšak dodržovali americké instrukce. CIA shazovala letáky, v nichž vyzývala Iráčany, aby se zdrželi boje a čekali na informace o tom, jak se stát součástí nového Iráku.

Stejně jako u debaasifikace představil Bremer rozkaz o rozpuštění armády jako svůj vlastní. Ve skutečnosti dostal jeho koncept během setkání s pentagonskými válečnými architekty ještě před odjezdem do Bagdádu. Autor návrhu byl daňový právník Walt Slocombe, který byl na místě Feitha v Clintonově administrativě. Rumsfeld jej jmenoval poradcem v otázkách týkajících irácké armády, instituce, která by dle Slocomba měla být rozpuštěna ještě před tím, než přijede do země. Byl to dramatický odklon od plánu Jaye Garnera zachovat její většinu a zapojit ji do prací na obnově země.

Bremer tvrdí, že iráčtí šíité tak nenáviděli sunnity ovládané vedení armády, že by nesouhlasili s její obnovou. Totéž platí pro Kurdy.

Probíral jsem Bremerův argument s Garnerem, který byl členem týmu do značné míry díky své úspěšné práci s Kurdy po první válce v Iráku v roce 1991. Argumentu se vysmál a řekl, že Bremer vydal ten rozkaz prakticky „dřív, než se setkal s nějakým Kurdem.“ Byť Garner soucítí s problémy, kterým čelil Bremer, říká, že zrychlenou debaasifikací a rozpuštěním armády „jsme během 48 hodin vytvořili půl milionu rozzlobených, ozbrojených, nezaměstnaných Iráčanů. Je to hloupé.“

Časový rámec nebyl 48 hodin, blížil se spíše jednomu týdnu, ale efekt byl stejný. Bremer tvrdí, že dát dohromady iráckou armády by bylo nemožné, ale když jsem se jej zeptal na specifika, pouze řekl: „Budete se muset zeptat Slocomba.“ Ten mi na to řekl, že na vyhlášce sice pracoval, „nevyrobil ji pouze Bremer, ale také Wolfowitz a Feith a ostatními lidi v oddělení včetně, předpokládám, Rumsfelda.“

Přestože se některé jednotky rozpustily samy, uvedl, že „pořád jsme měli mnoho požadavků ze strany iráckých důstojníků na plat, což považuji za mimořádnou drzost.“

Garnerův zástupce pro národní bezpečnost, plukovník Paul Hughes nicméně říká, že Slocombe si problém plateb a motivace vyložil nesprávně. Říká, že pracoval se skupinou bývalých iráckých důstojníků, kteří přihlásili k práci pro Američany členy svých jednotek, aby mohli postarat o své rodiny. Registrovalo se cca 137.000 příslušníků armády. Hughes říká, že o tom informoval po celou dobu, ale Slocombe to ignoroval a namítal, že v zemi, zpustošené válkou a se stěží fungujícími komunikace lze pochybovat o tom, že tyto zápisy byly legitimní. Nevěřil také, že by se šíitští branci vrátili do armády pod velením sunnitských důstojníků.

Tento spor se mezi Hughesem a Slocombem táhl řadu let. S cílem vyjasnit jej jsem vystopoval Mirjana Dhiyu, bývalého iráckého plukovníka, s nímž Hughes úzce spolupracoval během této registrační kampaně v roce 2003. Když jsem se s ním spojil, byl na cestě z Jordánska do Iráku. Potvrdil mi, že se jemu a dalším podařilo zaregistrovat těch 137.000 příslušníků armády, vytvořit databázi se jmény, adresami a popisy jejich zbraní. „Poradili jsme americké armádě, aby vytvořila prostor ke shromáždění těchto zbraní,“ říká, „ale ta odmítla.“ Pokud jde o obvinění Slocomba, že šíitští branci by neposlouchali sunnitské důstojníky, uvedl, že to je nesmysl. Seznam obsahoval zástupce všech sekt. Slocombovy závěry a obvinění dále zpochybňuje skutečnost, že Dhiya byl armádní důstojník (s doktorátem), a shodou okolností také šíita.

Dhiya je přesvědčen, že rozpuštění armády a rozzuření – spíše než získání – všech těch nezaměstnaných Iráčanů, kteří byli ochotni pomoci, „bylo hloupé rozhodnutí.“

Když Hughes vzpomíná, jak špatně dopadla ta „co kdyby“ po tolika letech po okupaci, láme se mu hlas. „Rozpaluje mne, když o tom začnu přemýšlet,“ říká. „Všichni ti mrtví Američané. Nemuselo k tomu dojít.“

26. KVĚTNA 2003, TŘI DNY POTÉ, CO BREMER ROZPUSTIL IRÁCKOU ARMÁDU, a tři týdny poté, co prezident Bush přednesl svůj neslavný projev „mise splněna“, jel konvoj americké armády podél dálnice na bagdádské letiště. Střelcem v hlavním Humvee byl 25-ti letý vojín Jeremiah Smith.

Když Humvee najelo na plátěnou tašku, pohozenou na silnici, došlo k masivnímu výbuchu. Z vozidla se vynořili dva zkrvavení a omámení vojáci. Smith, otec dvou holčiček předškolního věku z missourijské Oděsy, neměl šanci přežít. Stal se pravděpodobně první poválečnou obětí improvizovaného výbušného zařízení, neboli IED, což je zkratka, která se stala podpisem iráckého povstání.

Bremer a Walt Slocombe mi zdůraznili, že útoky na americké jednotky začal řídnout koncem července, kdy bývalí příslušníci armády konečně začali dostávat platy. (Slocombe nakonec souhlasil s dřívějším návrhem Hughese a dalších a povolil vyplácení.) „Protože program výplat byl, poté, co se rozjel, tak úspěšný,“ říká Slocombe, „bylo samozřejmě lepší, když se zrychlil.“

Avšak ve skutečnosti byla v době těchto červencových plateb vzpoura na vzestupu, i když americkým úředníkům trvalo měsíce, než to přiznali. „Rozhodnutí rozpustit armádu bylo naprosto zásadní pro posílení do té doby nepříliš častého a efektivního násilí a jeho přerodu do plnohodnotného povstání,“ říká Ahmed Hashim, akademický odborník na toto téma a autor připravované knihy Chalífát ve válečném stavu.

Nárůst útoků IED přinutil americká vojska k větší agresivitě vůči podezřelým obyvatelům Iráku. V kombinaci s nedostatkem potravin a neschopností Koaliční prozatímní správa zajistit elektřinu a další základní služby začala tato agresivita mobilizovat i původně Američanům nakloněné Iráčany do tábora protivníků americké okupace.

Masivní útok na kancelář OSN v Bagdádu 19. srpna 2003, který usmrtil zvláštního vyslance Sergia Vieiru de Mello, po kterém následoval o deset dní později atentát na šíitského klerika, spolupracujícího s Američany, utvrdil postoje obou stran ještě víc. Na začátku zahrnovalo povstání desítky různorodých sil odporu. Později získalo vyhraněnější identitu.

Bremer mezitím neúnavně pracoval na budování základů udržitelné irácké demokracie. „Pracoval jsem tam jako včelička,“ říká Bremer a připomíná, že upozornil prezidenta na to, že toto úsilí bude pravděpodobně trvat několik let. V září uveřejnil ve Washington Post úvodník, v němž nastínil vícefázový plán. V hlavním městě, kde Bush brzo začínal kampaň za znovuzvolení, to způsobilo poplach.

Zanedlouho poté zaznamenal Bremer, jak jeho vícefázový plán dostává jednu ránu za druhou a termín předání moci se posouvá na jaro 2004. Podařilo se mu proti přesile přesvědčit různé irácké frakce, aby se domluvily na ambiciózním dokumentu, který připravil půdu pro novou ústavu a volby. Bylo to jeho zdaleka největší úspěch. Ale 28. června 2004 byl Bremer byl pryč. Suverenita byla v iráckých rukou. Nechte svobodu vládnout.

Tragédií Iráku je, že navzdory naléhavým tvrzením zastánců války se ukázalo, že před válkou neexistovalo žádné skutečné spojení mezi režimem Saddáma a al-Káidou. Ale díky americké invazi a okupaci se tato spojení stala reálnými. Na podzim roku 2004 veřejně přísahal bezohledný džihádista Abú Músa al-Zarkáví svou oddanost bin Ladinovi a přejmenoval své operace na Al-Káidu v Iráku.

Přestože se situace v Iráku po celá léta nadále zhoršovala, k jistému zlepšení začalo docházet v roce 2007. Hnutí Probuzení, vedené Iráčany, kdy se sunnitští kmenoví vůdci připojili k americkému úsilí (a penězům) v boji proti Al-Káidě v Iráku, v kombinaci s dramatickým posílením amerických vojsk vytvořilo větší stabilitu, než si Irák za mnoho posledních let pamatoval. Netrvalo to však dlouho. A právě zde hříchy Bushovy administrace přidaly čerstvou krev do hříchů administrace Obamy.

V parlamentních volbách 2010 skončila strana tehdejšího premiéra Núrího al-Malikiho na druhém místě. Maliki, šíita s úzkými vazbami na Írán, během svého prvního funkčního projevil, že je především vůdcem iráckých šiítů, než vůdcem Iráku. Američtí úředníci přesto zásadním způsobem nezasáhli, protože se nechali zmanipulovat tímto národ rozdělujícím vůdcem, milujícím moc. Když poslední američtí vojáci opustili v roce 2011 Irák, Maliki neztrácel čas a prosadil sektářské běsnění, zaměřené na vykořenění sunnitů z irácké vlády a armády.

Sunnitští kmenoví vůdci, kteří bojovali za likvidaci al-Káidy v Iráku, si najednou uvědomili, že vlastně nevědomky posílili šíitského premiéra, který byl rozhodnut odstavit je od moci. Takže, když se nástupce Al-Káidy v Iráku, Irácký islámský stát, pokoušel o převzetí území v sunnitských oblastech, setkal se s minimálním odporem.

Nový vůdce Iráckého islámského státu Abu Bakr al-Baghdadi aktivně verboval do svých řad bývalé baasistické armádní důstojníky bez ohledu na jejich postoje k džihádu. Tito důstojníci měli cenné zkušenosti s moderní vojenskou technikou, s mučením, s pašováním ropy a dalších komodit na černém trhu.

Když v Sýrii vypukla občanská válka, Baghdadi využil chaos k tomu, aby rozšířil rozsah operací na Irák a Sýrii, neboli ISIS (Islamic State of Iraq and Syria). Hashim a další analytici odhadují, že až 60 procent nejvyšších postů v ISIS zaujímají bývalá baasisté.

Dnes tedy přetrvává tlak na válku proti Islámskému státu s tím, že americké bojové jednotky by se mohly vrátit na iráckou půdu. Spojené státy již zvýšily svou vojenskou podporu irácké vlády. Ale díky destruktivnímu chování premiéra Malikiho irácká vláda klesla na úroveň sektářské organizace, prolínající se s brutálními, Íránem podporovanými šíitskými milicemi. I přes skutečnost, že země má nového premiéra, ke škodě již došlo.

Ve skutečnosti je jediným jasným vítězem celého neúspěšném projektu demokratického Iráku jeho soused Írán. Dokonce i Ahmed Chalabi, oblíbenec neokonzervativců, předával, jak bylo v roce 2004 zjištěno, zpravodajské informace Íránu.

KDYŽ MI BREMMER SE SLOVY „mám rád hezké obrazy a jasné barvy ukazuje své obrazy, podvědomě hledám náznak pochmurnosti, kterou si víc než dostatečně užil ve válkou zničeném Iráku. Koneckonců, dorazil tam uprostřed rabování a divokého chaosu. První věta v jeho pamětech zní: „Bagdád hořel“ a poté jej z něho vyhnalo vzdorovité povstání. Ale jeho kresby jsou bez výjimky veselé a živé. Jediný náznak jeho pobytu na Středním východě vychází z arabské abecedy na hřbetu jeho knížky Můj rok v Iráku.

État Islamique - Daesh, foto: Thierry Ehrmann
État Islamique – Daesh, foto: Thierry Ehrmann

Bremer, který konečně začíná šedivět a vypadat na svůj věk, začal malovat nedlouho po návratu z Iráku. Malováním tráví tři nebo čtyři dny v týdnu. Je nyní víceméně v důchodu a má více času pro svou rodinu, zahrnující kromě syna a dcery pět vnoučat. Nemá žádnou placenou práci kromě toho, že se stará o literární práce Henryho Kissingera. K malování se upnul proto, že jej považuje za vynikající prostředek zvládání stresu. „Je to o managementu stresu,“ říká, „proto maluje také Bush.“ Pro Bushovy obrazy, ale také pro jeho prezidentování má v zásobě pouze milá slova. Pět měsíců po návratu z Bagdádu, a to bez jakýchkoli ceremoniálů, mu George W. Bush udělil prezidentskou Medaili svobody.

Bremer se ve svých pamětech víceméně zdržel jakékoli kritiky svých kolegů z Bushovy administrativy. Na druhou stranu, jeho paměti byly vůbec prvními, které byly vydány, a to již v roce 2006, v polovině Bushova druhého funkčního období. V poprezidentských pamětích v atmosféře ostrých nožů si už Bremer dovolil ošetřit několik svých ran. Dle něj jej Doug Feith účinně hodil pod autobus. Dick Cheney a dokonce i Bush připustili, že rozhodnutí rozpustit iráckou armádu bylo chybou.

Bremer se pokusil vylepšit skóre a chránit svou pověst, a zároveň skrýt jakékoliv rozhořčení, které by mohl pociťovat vůči lidem, které nazývá „mými přáteli.“ Jediný člověk, kterého kritizoval s o něco méně zdrženlivosti, byl bývalým ministr obrany Donald Rumsfeld. Zeptal jsem se na něj. „Výchozím bodem pro pochopení Rumsfelda je, že byl wrestler v Princetonu,“ říká s úsměvem. „Všechno ostatní je detail.“

„Co je výchozím bodem pro pochopení vás?“

„To je dobrá otázka.“

Rozhodl jsem se vynutit si odpověď rýpnutím. Několik hodin předtím popsal, jak moc nenáviděl svá středoškolská léta v Andoveru. Nastoupil tam v 10. třídě, o rok později než většina ostatních kluků. Proniknout do kliky prostřednictvím sportu nemohl, protože byl příliš malý. „Vážil jsem 45 kg a měřil asi 150 cm.“ Tak jsem se ho zeptal, jestli uvědomění si toho, že byl na střední škole opovrhovaným mrňousem, není cestou k pochopení Jerryho Bremera.

„Bylo to důležité,“ odpověděl. „Udělalo to ze mne bojovníka.“

Ptám se ho, jestli se v něm bouří bojové instinkty, když slyší, jak jej architekti války obviňují z neslavně známých rozhodnutí, zatímco se snaží zprostit se viny za své vlastní kolosální chyby.

Odpovídá anekdotou: Na podzim roku 2003, kdy se Irák začal rozpadat kvůli povstání, cestoval na setkání do Washingtonu. To, že neměl atletickou postavu, se na střední škole snažil vykompenzovat tím, že se z něj v dospělosti stal zkušený maratonec a nadšenec pro extrémní sporty. Během této návštěvy Bílého domu cvičil s prezidentem v soukromé části Bílého domu. V jeden moment si jej vzal stranou šéf kanceláře prezidenta a varoval ho před intrikami Pentagonu: „Hrají s tebou hru. Snaží se hodit na tebe vinu za celou záležitost.“

V té době se tímto varováním nezabýval, teď však připouští, jak moc se toto období změnilo v demarkační čáru v jeho vztazích s architekty války.

Povstalci v té době terorizoval Spojené státy sérií smrtících bombových útoků včetně útoku na úřad OSN. „Začínalo to tam vypadat dost drsné,“ říká Bremer. „A myslím, že místo toho, aby přiznali, že podcenili obtížnost situace, rozhodli se obvinit mne.“

Nakonec pozapomene na svou dlouhodobou praxi nekritizovat prezidenta, kterému sloužil. „Pohnojili jsme to,“ říká. „Největším pohnojením bylo to, že Bushovi trvalo příliš dlouho, než vyhodil Rumsfelda a změnil strategii.“ Teprve posílení jednotek po Rumsfeldovi přispělo k zlepšení situace. Ale když jsem se ho zeptat, jestli válka byla chybou, rázně zavrtěl hlavou.

„Jsem si tím absolutně jistý,“ říká. „Nepochybuji o tom.“

„Skutečně?“

„Svět by byl podstatně, podstatně nebezpečnějším místem, kdyby byl Saddám pořád u moci. Se Saddámem bychom měli jaderný Irák.“

Z nějakého důvodu mne tato nekompromisnost překvapuje. Dokonce i Walt Slocombe uznal, že „ve zpětném pohledu to byla chyba. Je hrozné říci: Válka byla bojována na základě chybného předpokladu“.

Přesto tváří v tvář všem důkazům o opaku, přesto, že jej opustili kamarádi z Bushovy administrativy, si Bremer stojí pevně za svým. Na porážku tyrana, který se ukázal být papírovým tygrem bez jediné zbraně hromadného ničení ve svém arzenálu, promarnila americká vláda téměř $ 1 trilion dolarů (přes předválečné tvrzení Paula Wolfowitze, že irácké ropné příjmy pokryjí veškeré náklady na válku). Poskvrnila rovněž svou mezinárodní pověst a obětovala životy 4,500 svých vlastních vojáků, nemluvě o další tisících iráckých civilistů. Nesmiřitelný nepřítel USA, Írán, mezitím zaujal ještě dominantnější pozici v regionu, než kdykoli předtím.

„Jako student historie,“ říká mi Bremer, „mohu říci, že války je vždy jednodušší začít, než skončit.“

Je čas opustit podkrovní ateliér, kam jsme se mezičasem přesunuli. V horní části vratkého žebříku mi dává instrukce. „Musíte jít dolů pozpátku. V opačném případě to může být poslední věc, kterou uděláte.“ Věřím této radě od člověka, který ví, jak těžké je někdy odejít.