Rerum novarum

Zdroje: Papežská Lva XIII. Rerum novarum, Samuel Huntington: Střet civilizací, Christopher Dawson: Porozumět Evropě, Dr. František Koukolík: Mocenská posedlost

Encyklika papeže Lva XIII. o dělnické otázce ze dne 15. května 1891 – výňatek.

V letošním roce si připomínáme 124-té výročí od vydání encykliky Rerum Novarum papeže Lva XIII., známého svým progresivismem, která se mj. zabývá i dělnickou otázkou. V dnešní době, kdy se v České republice úloha církví, především katolické, posuzuje jen známou českou závistí vůči restitucím, které mají církve obdržet, aby nebyly závislé na státu, encyklika Rerum Novarum ukazuje, že i v současnosti mohou být církve pozitivním prvkem ve společnosti.

Pope Leo XIII_Halftone Photomechanical Prints
Pope Leo XIII, foto: Halftone Photomechanical Prints

Přenechává-li kdo své síly a svou píli jinému, přenechává mu je za tím účelem, aby si opatřil statky, které potřebuje ke své výživě a slušné existenci. Je tedy jeho cílem domoci se opravdového a dokonalého práva. Nejen požadovat mzdu, nýbrž i uložit ji tak, jak by chtěl. Uskrovňoval-li se tedy ve výdajích a takto si sám něco ušetřil a ovoce své šetrnosti – aby si je mohl tím bezpečněji zachovat – uložil tak, že si zakoupil pozemek, není takový pozemek ničím jiným než vlastně mzdou v jiné podobě.

Proto zakoupený pozemek bude jeho majetkem právě tak jako mzda, kterou dostal za práci. V tom tedy záleží – to lze snadno pochopit – vlastnictví movitých i nemovitých. Socialisté tedy tím, že chtějí jmění jednotlivců převést na společnost, zhoršují postavení všech dělníků, protože tím, že je zbavují možnosti ukládat mzdu, olupují je o naději a možnost, že by si mohli rozmnožit rodinný majetek a zlepšit své postavení. Ale co více, nabízejí lék, který je ve zřejmém rozporu se spravedlností, protože právo mít soukromý majetek je člověku dáno od přirozenosti.

Z toho plyne, člověk má mít vlastnické právo nejen na pozemské plody, ale i na půdu, poněvadž vidí, že zemská úroda mu skýtá věci nezbytné pro budoucnost. Neboť u každého člověka se potřeby takřka stále vracejí, dnes je ukojíme, zítra se důrazně ozývají znova. Proto musela příroda dát člověku něco trvalého a stálého, odkud by se mohly potřebné statky pobírat stále znovu. Ale takto trvale nedovede statky poskytovat nic než země se svou úrodou. A není důvodu, proč by se péče převáděla na stát. Vždyť člověk je starší než stát, proto musel mít právo na uhájení života a těla ještě dříve, než se vytvořil nějaký stát.

Ostatně země, jakkoliv rozdělená mezi jednotlivce, nepřestává sloužit společnému užitku všech, protože není člověka, který by nebyl živ z toho, co poskytuje půda. Kdo jsou bez majetku, nahrazují to prací, takže lze právem tvrdit, že všeobecnou cestou k opatření prostředků k živobytí je práce, kterou člověk koná buď na své půdě, nebo v nějakém jiném povolání, jehož mzda však přichází jen z mnohotvárných plodů země a je za ně směňována. Práce učinila člověka vlastníkem pozemku. Z toho opět vyplývá, že soukromé vlastnictví je ve shodě s přirozeným řádem. Neboť země sice skýtá velmi štědře to, co je nezbytné k zachování života a pro potřeby kulturní, půda by je však nemohla skýtat sama od sebe bez lidského obdělávání a péče.

Když chce člověk získat statky přírodní, musí vynakládat rozum a tělesné síly, takto spojuje se svou osobností tu část hmotné přírody, kterou sám obdělal, v níž zanechal jakýsi otisk podoby své osoby, takže je úplně správné, náleží-li mu ta část jako jeho vlastnictví a nesmí-li nikdo jinak poškozovat jeho právo.

Důkazní síla těchto důvodů je tak průzračná, že se zdá neuvěřitelné, že s tím někteří lidé nesouhlasí a vracejí se k zastaralým názorům, přiznávají jednotlivci, že smí pozemek používat a přivlastňovat si různé plody půdy, ale naprosto mu upírají vlastnické právo na pozemek, na němž si vybudoval stavení, nebo na půdu, kterou obdělal. Když toto popírají, nevidí, že takto bude člověk oloupen o plody své práce.

Vždyť půda podstatně mění svou povahu, když je zemědělcovou rukou obdělána a podmaněna jeho dovedností, z lesní půdy se stává orná, z půdy neplodné výnosná. Avšak toto zlepšení tkví také v půdě samé a je s ní promíseno tak, že se z největší části nijak nedá od ní oddělit. Strpí spravedlnost, aby se někdo zmocnil a používal to, na němž jiný v potu tváře pracoval? Účinky jsou za příčinou, která je způsobila, je tedy správné, aby plody práce náležely těm, kdo pracovali.

Bez náboženství a církve není řešení možné

Na prvním místě je třeba prohlásit, že se musíme smířit s postavením člověka tak, jak je. To znamená, že v občanské společnosti není naprostá rovnost možná. Socialisté to sice zkoušejí, ale je to všechno marný zápas proti přirozenosti. Neboť už od přirozenosti jsou mezi lidmi velké a četné rozdíly, všichni nemají stejné nadání ani přičinlivost, ani zdraví, ani sílu.

The case for socialism, foto: Shira Golding Evergreen
The case for socialism, foto: Shira Golding Evergreen

Přirozeným důsledkem nevyhnutelných rozdílů v těchto věcech je nerovnost majetku. A tento stav je dobrý a výhodný pro potřeby jednotlivců i pro zájmy společnosti. Neboť k tomu, aby se opatřily všechny potřeby, vyžaduje si společný život různé schopnosti a různé úkoly, a k plnění těchto úkolů pohání právě nerovnost životního postavení.

V otázce, o které mluvíme, je však největším zlem předstírání, že obě třídy jsou k sobě navzájem nutně v nepřátelském vztahu, jako by příroda rozhodla, aby se zámožní lidé a dělníci v houževnatém souboji vzájemně potírali. To je úplně v rozporu s rozumem a pravdou. Pravda naopak je, že jako v těle tvoří různé údy shodu a ve složení tělesných funkcí vzniká vyrovnanost a harmonie, právě tak ve státě příroda zařídila, aby tyto dvě třídy žily spolu ve svornosti a aby mezi nimi panovala vyrovnanost a rovnováha.

Rozhodně potřebuje jedna třída druhou, kapitál nemůže být bez práce, ani práce bez kapitálu. Svornost vytváří řád a krásu věcí, naopak ze stálého zápolení nutně vyvstává surovost a zmatek. Aby tedy byl tento zmatek odstraněn a aby byly přeťaty dokonce i jeho kořeny, k tomu má podivuhodnou sílu, a to mnohotvárnou, křesťanství. Především veškerá nauka náboženská, jejímž vykladačem a strážcem je, může účinně upravovat poměr mezi bohatými a proletáři a sjednocovat je tím, že vede neustále obě třídy k plnění vzájemných povinností, hlavně těch, které se týkají spravedlnosti

Následující povinnosti se týkají proletáře a dělníka: má úplně a věrně plnit to, co bylo svobodně a v mezích spravedlnosti dojednáno pracovní smlouvou, nemá působit žádné škody na majetku ani osobně urážet zaměstnavatele, i při hájení svých zájmů se má chrániti násilí a nedopouštět se nikdy vzpoury, nemá se spojovat se špatnými lidmi, kteří před ním kouzlí nesplnitelné naděje a slibují mu hory doly, následkem čehož bývá příliš pozdní lítost a majetkové pohromy.

Povinnosti týkající se majetných a zaměstnavatelů: nesmějí považovat dělníky za otroky, je spravedlivé, aby měli v úctě jejich lidskou důstojnost, která je křesťanstvím povznesena na ještě vyšší stupeň. Výdělečná práce, jak říká přirozený rozum i křesťanská filozofie, není člověku k hanbě, nýbrž ke cti, protože mu poskytuje čestnou možnost opatřit si živobytí. Skutečnou hanbou a nelidskostí však je vykořisťovat lidi kvůli zisku, pokládat je jen za jakési zboží a cenit si u nich pouze zdatnost svalů a tělesnou sílu.

Přikazuje se též brát ohled na náboženské a duchovní dobro dělníků. Proto je povinností zaměstnavatele zařídit, aby měl dělník ve vhodnou dobu volno pro náboženské úkony, aby nebyl vystavován svodům a pokušením ke hříchu a aby nebyl nějakým způsobem odváděn od péče o rodinu a od šetrnosti. Také se nesmí dělníkům ukládat více práce, než mohou snést jejich síly, a ani taková práce, která je v rozporu s jejich věkem a pohlavím.

Mezi nejdůležitější povinnosti zaměstnavatele patří, aby dával každému, co mu podle spravedlnosti patří. Má-li se stanovit mzda skutečně spravedlivě, je nutno přihlížet k více okolnostem: všeobecně však ať mají bohatí a zaměstnavatelé na paměti, že utlačovat pro svůj zisk nuzné a ubohé a těžit z cizí bídy je těžkým proviněním proti Božím zákonům i lidskému právu.

Ošidit však někoho o povinnou mzdu je velkým hříchem, který svolává svým křikem k pomstě hněv z nebe. Konečně ať se bohatí lidé pečlivě vystříhají toho, aby chudým nějak škodili na majetku násilím, lstí nebo lichvářskými úroky, a to tím spíše, že chudí nemají dost prostředků, aby se proti křivdám a bezmocnosti nějak bránili, jejich majetek proto musí být pokládán za o to posvátnější, oč je nuznější. Kdyby se zachovávaly tyto zákony, nestačilo by to snad už samo k tomu, aby byly odstraněny příčiny boje?

Úloha státu

Jakou roli může v této otázce sehrát stát? Státem zde rozumíme nikoli stát, jak se fakticky vyskytuje u toho neb onoho národa, nýbrž takový, jak jej žádá zdravý rozum v souladu s přirozeným zákonem a jak jej ukazují spisy Boží moudrosti o zřízení křesťanského státu. Ti tedy, kdo spravují stát, se mají především všeobecně a v každém ohledu veškerým zaměřením zákonodárství a všemi ustanoveními snažit o to, aby již z uspořádání a správy státu samo sebou vyrůstalo blaho jak celku, tak jednotlivců.

Solidarity, foto: Glenn Halog
Solidarity, foto: Glenn Halog

Neboť to je povinností státnické moudrosti a nejvlastnějším úkolem těch, kdo stojí v čele státu. Blaha státu se však nejvíce dosahuje řádnými mravy, dobře spořádanou rodinou, péčí o náboženství a spravedlnost, mírností v ukládání a spravedlností v rozdělování veřejných břemen, rozvojem živností a obchodu, kvetoucím zemědělstvím a podobně. Čím více se v těchto oblastech usiluje o opravdový rozvoj, tím lépe a spokojeněji budou žít občané. Touto cestou mohou vlády napomáhat k blahu ostatních stavů, ale též současně velmi vydatně zlepšovat postavení dělnictva, a to s plným oprávněním a bez jakéhokoli podezření a přehmatu, neboť stát má ze svého poslání pečovat o společnost.

Čím větší výhody však vzejdou z takové všeobecné péče, tím méně bude potřebí hledat jiné, zvláštní cesty k zlepšení postavení dělníků. Je ještě třeba uvážit – a to nás uvádí do podstaty otázky ještě hlouběji – že účel státu je jen jediný, stejný pro vznešené i nízké. Vždyť podle přirozeného zákona chudáci stejným právem jako bohatí jsou občany, tj. pravými a živými částmi, z nichž se skládá prostřednictvím rodin stát: ať již pomineme to, že v každém velkém městě tvoří proletáři počet daleko největší. Bylo by tedy velikou zpozdilostí o část občanů pečovat a část zanedbávat, proto je nutné vyvodit závěr, že stát je povinen přiměřeně pečovat o blaho a zájmy dělnické třídy.

Kdyby se to nedělo, bylo by to hříchem proti spravedlnosti, která velí dávat každému, co jeho je. Proto je mezi mnoha důležitými povinnostmi vladařů dobře pečujících o lid nejvýznamnější povinností to, aby každou vrstvu občanů chránili stejně, dbali, aby se neporušovala spravedlnost, jež se nazývá podílná.

Řekli jsme, že není správné, aby občan nebo rodina byli pohlcováni státem, je spravedlivé, aby oběma zůstala možnost jednat svobodně, pokud to není v rozporu s obecným blahem, anebo se tím někomu neděje křivda. Nicméně ti, kdo vládnou, musejí dbát na to, aby hájili celek i jeho části. Celek proto, že podle přirozeného řádu má o něj nejvyšší vladařská moc pečovat do té míry, aby starost o obecné blaho, byla pro ní nejvyšším zákonem, nýbrž i veškerým jejím smyslem a účelem.

Části pak musí hájit proto, že účelem správy státu podle přirozeného řádu není soukromý prospěch těch, jimž je správa svěřena, nýbrž občanů, jak shodně učí zdravý rozum i křesťanská víra. Kdyby tedy byla způsobena nebo hrozila nějaká škoda obecnému blahu nebo zájmům jednotlivých států, a nedala se napravit nebo jí zamezit jinak, je povinností státní autority zakročit.

Proto kdyby někdy hrozily jakékoli zmatky nebo dělnické nepokoje či dohodnuté stávky, kdyby se uvolňovaly přirozené rodinné svazky proletářů, kdyby trpělo náboženství mezi dělníky tím, že by se jim nedopřávalo dost volného času pro náboženské povinnosti, kdyby byla na pracovištích při společném styku obou pohlaví a pro jiné nebezpečné svody ke hříchu ohrožena jejich mravnost, nebo kdyby zaměstnavatelé utlačovali dělnickou třídu nespravedlivými břemeny nebo jim vnucovali pracovní podmínky, jež jsou v rozporu s osobní a lidskou důstojností, kdyby docházelo k poškozování zdraví dělníků nadměrnou a pohlaví nebo věku nepřiměřenou prací – za takových okolností musí rozhodně být použita moc a autorita zákonů, ovšem v určitých mezích. Tyto meze určuje účel, pro který se vyžaduje pomoc zákonů, nemá se jim podřizovat víc a nemají jít dále, než je třeba k odstranění zlořádů nebo k odvrácení nebezpečí.

Jakkoli je třeba dbát práv občanů jako něčeho nedotknutelného, ať je jejich nositelem kdokoli, a jakkoli státní moc tím, že zamezuje křivdám a trestá je, má pečovat o to, aby se každému dostalo jeho práva, přece jen je při ochraně soukromých práv nutno zvlášť chránit slabé a chudé. Neboť bohatí jsou dost zabezpečeni prostředky na svou ochranu, a proto tolik nepotřebují, aby je stát ochraňoval, chudý lid však nemá prostředky na obranu a spoléhá se především na ochranu státu. Námezdní dělníci patří mezi chudé lidi, proto se jich má stát ujímat se zvláštní starostlivostí a prozíravostí.

Úloha svépomocných organizací

Zaměstnavatelé a také dělníci mohou v sociální otázce mnoho udělat, vytvoří-li instituce, kterými by se vhodně pomáhalo těm, kdo potřebují pomoci, a které by také obě třídy sbližovaly. Sem patří svépomocná sdružení, různá zařízení vybudovaná soukromou iniciativou k zabezpečení dělníků a jejich vdov a sirotků v případě úrazu, nemoci nebo smrti, ústavy pro péči o děti a pro dorůstající . Ale přední místo zaujímají dělnické spolky, v jejichž programu je takřka všechno toto zahrnuto.

U našich předků vyvíjely po celou dobu požehnanou činnost řemeslnické cechy. Opravdu poskytovaly nejen význačné výhody řemeslníkům, nýbrž umožňovaly i řemeslům samým čest a rozvoj, jak dosvědčují velmi četné památky. Ale vzdělání v naší době stouplo, mravy se změnily, denní život má také více potřeb, a proto je nutno přizpůsobit dělnické organizace nynějším poměrům. Vůbec je potěšitelné, že se tvoří taková sdružení, složená ať již jen ze samých dělníků, nebo ze zaměstnavatelů a dělníků zároveň, je třeba si přát, aby rostla počtem i aktivitou.

Taková sdružení jsou velmi vhodná a mají své oprávnění. Poznání nepatrnosti vlastních sil pobízí člověka k tomu, aby získal ke spolupráci i jiné. V Písmu svatém jsou slova: „Lepší je žít ve dvou než v osamocení, protože tak se práce vyplácí. Když padnou, jeden zvedá druhého. Běda samotnému! Když padne, pak není druhý, který by ho zvedl.“ Tímto přirozeným sklonem je člověk veden, aby se sdružoval s jinými ve stát, veden stejným sklonem cítí potřebu, aby vstoupil se spoluobčany do jiných spolků.

Mezi těmito malými spolky a velkou společností státní je pronikavý rozdíl, protože jejich nejbližší cíle jsou různé. Účel státu totiž zahrnuje všechny občany, protože jeho cílem je obecné blaho a všichni občané i každý zvlášť mají právo na větší či menší podíl na tomto blahu. Proto se tato společnost jmenuje veřejná, vždyť v ní „se lidé navzájem spojují, tvoříce takto jednotný státní celek.“

Naopak spolky, které se tvoří takřka v lůně státu, považují se za soukromé a také skutečně soukromými jsou, protože jejich nejbližší cíl je soukromý prospěch týkající se pouze sdružených členů. Soukromý spolek je ten, který se sdružuje pro nějaký účel soukromý, jako když dva nebo tři utvoří spolek, aby společně obchodovali. Avšak ačkoliv soukromé spolky jsou uvnitř státu a jsou takřka jeho částmi, přece nemá stát, všeobecně vzato, právo znemožňovat jejich existenci.

Old coffee house, foto: Pavel P.
Old coffee house, foto: Pavel P.

Neboť člověk má přirozené právo tvořit soukromé spolky, je pak posláním státu, aby přirozenému právu byl záštitou, nikoliv aby je ničil. Kdyby zakazoval občanům se sdružovat, jednal by sám proti sobě, protože stát i sdružení soukromé vznikají z téhož principu, totiž z toho, že lidé jsou tvorové od přirozenosti určeni pro život ve společenství.

Vyskytnou se někdy okolnosti, kdy je správné, že se zákony stavějí proti některým sdružením, když totiž úmyslně sledují cíle, které jsou ve zřejmém rozporu s poctivostí, spravedlností a blahem státu. Z takových příčin státní moc právem zabraňuje vytváření podobných organizací a právem je rozpouští, jsou-li již vytvořeny. Musí si však při tom počínat s největší opatrností, aby nevznikl dojem, že potlačuje občanská práva, a aby se pod záminkou státního zájmu neučinila nějaká opatření, která nemají rozumné opodstatnění. Neboť zákony se musejí poslouchat potud, pokud jsou v souladu se zdravým rozumem, a tudíž i s věčným zákonem Božím.

Současná krize je především mravní a duchovní krizí. Západní civilizace oslabuje svůj ústřední pilíř – křesťanství. Stále více Evropanů se odvrací od církve. Tento trend neodráží nepřátelství vůči náboženství ale spíše lhostejnost. Eroze křesťanství mezi obyvateli Západu bude přinejhorším pouze dlouhodobou hrozbou pro zdraví západní civilizace. Katastrofy 20. století, násilí, války a krize prvních třinácti let 21. století dokazují, že zcela sekularizovaná civilizace je v absolutním smyslu nelidská a nesmiřitelná vůči lidské přirozenosti.

Jak se humanizmus a humanitarizmus vytrácejí, pozorujeme společnosti čím dál více oživované slepou vůlí k moci, jež je žene k vzájemné likvidaci a nakonec k záhubě sebe samých. Civilizace může být tvořivá a životodárná jen v té míře, jak je zduchovněna. Jinak vzrůst moci nevyhnutelně podněcuje náklonnost ke zlu a ničivost.

Civilizace upadají…

… když přebytek přestanou investovat do nových způsobů práce. Moderně řečeno, míra investic klesá. Tato situace nastává tehdy, když společenské skupiny kontrolující přebytek mají nezadatelný zájem využít jej „pro neproduktivní, leč individuálně uspokojivé účely,“ a přebytek je tak proměňován ve spotřebu anebo ukládán do daňových rájů, aniž by vznikaly nové, účinnější metody produkce, což je příklad nedávné finanční krize. Peníze nevyjadřovaly skutečnou hodnotu práce, nebyly prostředkem, ale staly se jen cílem.

  • dochází tím k akutní ekonomické depresi
  • upadá životní úroveň
  • rozrůzněné zájmy vyvolávají občanské války
  • dochází k marným pokusům zastavit ztráty legislativou
  • náboženské, intelektuální, společenské a politické roviny společnosti začínají ve velkém měřítku ztrácet loajalitu lidových mas
  • narůstá neochota bojovat za společnost anebo ji jen podporovat odváděním daní
  • vzniká tím nebezpečí rozpadu státu anebo vzniku nějakého typu diktatury.
Garage Sale For Socialism (37th & Hawthorne, Portland, Oregon), foto: Todd Mecklem
Garage Sale For Socialism (37th & Hawthorne, Portland, Oregon), foto: Todd Mecklem

Dochází:

  1. k nárůstu asociálního chování, jako je zločinnost, užívání drog a násilí obecně
  2. k úpadku rodiny, v České republice se rozvádí každé druhé manželství, dochází k nárůstu počtu nemanželských dětí a zvyšování počtu neúplných rodin
  3. k úpadku „sociálního kapitálu,“ tj. členství v dobrovolných sdruženích, a k úpadku mezilidské důvěry spojené s takovýmto členstvím
  4. ke stále nižší oddanosti vědění a intelektuálním aktivitám, což v některých společnostech vede ke klesající úrovni dosaženého vzdělání

Řada některých těchto symptomů je evidentní nejen v naší zemi, ale i v rámci celé Evropy. Bude však nutné vrátit se k těm křesťanským hodnotám, na kterých je založena Evropa. Je to dlouhá cesta odříkání, spíše než blahobytu, který byl však založen na dluhu. Mocenská posedlost elit a zdebilizované neelity mohou spustit tzv. Darwinovu past, pojem označující střet mezi evolučně selektovaným paleolitickým mocenským schématem, řešícím konflikty válkou, a kulturně selektovaným humanitním potenciálem lidského druhu. V důsledku této geniální stupidity by lidský druh v dějinách života mohl být prvním druhem, jenž se z nich díky evolučně kódovaným vlastnostem a kulturnímu vývoji vyřadí sám, ač měl dost informací k tomu, aby se tak nestalo.