Všechno dělají správně – ne v morálním smyslu, samozřejmě, ale v estetickém. Všechno je orientační, a přitom jasně směřuje k tomu cíli, o němž mluvil již z extremismu obviněný Chodorkovskij. Opakovat nebudeme, a pak najednou extremismus. Jednoduše každý chápe, o co jde.
ILDAR DADIN, který byl odsouzen na tři roky za využití svého ústavního práva na individuální pokojný protest (přičemž prokuratura navrhla dva roky, ale soudkyně Natália Dudarová se rozhodla, že čím víc, tím líp), je dnes ideálním národním hrdinou. Musí se stát – a už se stal – symbolem pokojného protestu: bez symbolů neexistuje osvobozenecké hnutí. Neznamená to, že já osobně schvaluji jeho zatčení (první skončilo vězením, následovalo domácí vězení a nyní tábor) a tleskám soudkyni Dudarové. Vlastně jí tleskám, to bezesporu, ale pouze proto, že posunula o něco dál ke konci systém, jehož ozubeným kolečkem je. Když vládci země, kterou drží pod krkem jako rukojmí, nechtějí pokojný protest, jaký protest dostanou místo toho? Přesně tak. Říkám přeci, s bystrými čtenáři není zapotřebí žádný extremismus.
Dadin – pro mírného obyvatele Moskvy téměř takový hrdina, jakým se pro radikálnější protestující stal Navalnyj. To Navalnyj se svou silnou vůlí a rozčílením, je ten skutečný bojovník, jak se patří. Ale Dadin je usměvavý, přátelský, má milou holku, a zároveň statečný, s rovnou páteří, žádnou vinu si nepřiznává, neříká žádné ošklivé věci o opozici, nejde na tajné dohody s těmi, kteří o sobě říkají, že jsou důsledkem (a oni skutečně jsou důsledkem, protože kde je u nás důvod? Správně, bystrý čtenáři!). Uznávám, že mu na odvolání trest zmírní – na ty dva roky, které navrhlo státní zastupitelství. Problém je v tom, že jemu nemají za co dát ani ty dva roky, protože samotný článek 212, odst. 1 je protiústavní; a nemůžu si pomoci, ale musím zopakovat, že v zemi došlo k protiústavnímu převratu! Vždyť pravdu mají právníci, kteří komentují tento historický verdikt: součet několika administrativních deliktů netvoří zločince, tak jako součet deseti koček netvoří lva.
Můžeme ještě pochopit lidi, kteří nemají rádi jednotlivé obžalované v soudních sporech s demonstranty: vždyť kladli odpor policii! Ale Dadin žádný odpor nekladl, nic nezákonné nevykřikoval, pouze stál a chodil. Ale teď už se nesmí dělat ani to, protože nafta prolomila psychologicky důležité minimum, což znamená, že brzy celá země prolomí psychologicky důležité dno, kterého v roce 2015 již několikrát dosáhla. Je těžké si představit, čím se bude odvádět pozornost voličů tentokrát – možná severním Kazachstánem, jak již předpovídají někteří tamější politologové, a možná rovnou Bělorusko.
Je už však jasné, že pouhé odvádění pozornosti už nestačí – potřebujeme nové zákazy. Závažnější než zákaz cest do Turecka. Potřebujeme například nové iniciativy Státní dumy – zákaz pracovat v jiném oboru, pouze v tom, který člověk vystudoval. (Zajímalo by mě, kdo v něm u nás pracuje. Polovina z profesí, o které je dnes vyšší zájem než o ostatní, v době sovětské vlády neexistovala). Zákaz demonstrovat! Zákaz veřejně diskutovat o možnosti změny režimu – byť výhradně pokojné a nenásilné! A abychom se báli, nezatýkat Navalného, což je už dnes zbytečné, ale „jednoho z nás“. Typického představitele. Ne nějakého prohnilého intelektuála, ale bývalého bodyguarda. I Vladimír Jonov je přesně takový a přesně jako Ildar Dadin nic neudělal: pokojně individuálně demonstroval. Je mu 76 let. Nejběžnější obyvatel Moskvy s nejběžnějším životopisem. Také měl být souzen 10. prosince, ale po soudu s Dadinem dostal záchvat stenokardie. Nejprve odmítl hospitalizaci, hrdý člověk – aby si nemysleli, že se bojí. Ale pak jej ambulance tak jako tak odvezla, protože ztratil vědomí. To se Jonovovi nesmí dovolit, aby ztratil vědomí: je jedním z mála, kdo ho ještě má.
A víte, co si myslím? Proběhlo něco velmi důležité, ale oni to ještě nepochopili. Došlo k nějakému skoku, překonání překážky, které lze u upadajících režimů zákonitě pozorovat někde v posledním stádiu. Stádium se stává posledním pouze proto, že do jistého momentu tvrdé tresty pro nevinné lidi ještě vystraší ostatní a na další pokojný protest vyjde ne deset, ale pouze pět lidí, a i ti jsou šílení. A potom něco přeskočí v mozcích a po odsouzení obyčejného občana přijde na pokojný protest ne deset, ale dvacet lidí. A pokud uvězní těch dvacet, další den jich tam bude 500. Tomu se říká dělat všechno vlastníma rukama, věnovat protestujícím hrdinu, vymyslet pro ně symboly a vynést nad sebou rozsudek. Co, ve skutečnosti, mají dělat soudci. Nerozčilujme se tedy nad Dumou, všichni tam pracují přesně ve svém oboru.
Pokud jde o Dadina, není mi ho ani trošku líto. Všechno bude v pořádku, jak s ním, tak s jeho příbuznými a přáteli, které srdečně zdravím. Proč bych ho litoval! Závidím mu, protože může být hrdý na svůj osud a charakter. Jak napsal Art Buchwald po procesu se Siňavským a Danielem – žádám o odpuštění. Ale ne pro Siňavského a Daniela, ale pro ty, kteří je soudili. Soucit opravdu velmi potřebují a bude se jim hodit, a to mnohem dříve, než si myslí.
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.