Proslov – 17. 11. 2015

V původním znění uveřejňujeme proslov Jana Hodice, který 17. listopadu 2015 mohl zaznít kdekoliv v České republice.

What has Vaclav Havel on mind, foto: Vaclav Mrkvicka
What has Vaclav Havel on mind, foto: Vaclav Mrkvicka

Před 7 lety si česká společnost teprve rok zvykala na nesvobodu, aby před 26 začala nesnadnou cestu k demokracii. Ukázalo se, že cesta to bude nesnadná a nikdo v ní nekladl českému lidu větší nástrahy, než on sám sobě. Hospodin přikázal Mojžíšovi chodit s Židy 40 po poušti, než vejde do zaslíbené. 40 let, to jsou dvě generace. Jedna generace, která chodila do škol za protektorátu či v letech padesátých, s nadšením vyháněla německé spoluobčany a budovala Socialismus bez zbytečných otázek proč, pro koho a za jakou cenu. Druhá pak poslouchala své rodiče, jak se poučili z krizového vývoje, učila se držet dvojí tvář a hlavně se naučila hrbit hřbet. S takovouto morální výbavou pak vyrazila vstříc svobodě, aniž by věděla, co ji čeká.

Z totalitních dob si česká společnost odnesla návyk nebouřit se a hlavně, podobna nemocnému se Stockholmským syndromem, milovat autoritu, která ji řekne, kam má jít. A tak ti, kteří se cítili být pravicovými, postavili na piedestal Klause. Ti, kteří se cítili být poraženými kupónové privatizace pak Zemana. Česká společnost se takto rozdělila, a i když zejména první jmenovaní vzpomínku na mesiáše potlačili kdesi hluboko, vrátila se v podobě Andreje Babiše.

Plaque commemorating the 'Velvet Revolution' in Czechosolovakia, foto: DiegoSideburns
Plaque commemorating the ‚Velvet Revolution‘ in Czechosolovakia, foto: Diego Sideburns

Česká společnost čelí zejména tomu problému, že na mesiáše stále čeká. Hledá ho v každém novém subjektu s novou či starou tváří, ať je to její pravicová nebo levicová část. Obě čekají na svého mesiáše, nejvíce se tak stalo v roce 2010. Její kocovina z toho, že politici jsou stejní lidé jako ostatní se stejnými slabostmi a neřestmi jako jiní přivedla k moci Miloše Zemana a Andreje Babiše. Prvnímu zapomněla zavedení těch pořádků, kvůli kterým zvolila druhého jmenovaného, který z nich jen těžil. Zapomněla na hrůzy, jaké v soft verzi převzala od NKVD a provozovala ještě před více než 2 lety, vzpomeňme např. na Pavla Wonku.

a kapitalismus jsou nejlepší systémy, jaké kdy člověk uvedl v život. To první umožňuje výměnu moci bez použití násilí a dává možnost i sebeneschopnějšímu alespoň zápas o moc zkusit. To druhé stojí na přirozené soutěživosti. Kapitalismus přirozeně vede k demokracii, neboť zvětšuje objem daní odváděných státu od občanů podporou ekonomického růstu a tím je motivuje zajímat se o to, co se s odvedenými prostředky děje. Bez přechodu ke kapitalismu se neobejde žádný stát, který chce být úspěšný, stejně jako se neobejde bez vzdělání a růstu střední třídy. Ta pak tvoří páteř demokratického uvědomění společnosti.

17.XI.2015 Policisté chrání Strakovku před ultrapravičáky, foto: Eugen Kukla
17.XI.2015 Policisté chrání Strakovku před ultrapravičáky, foto: Eugen Kukla

Před 250 lety se přesně toto stalo v Evropském civilizačním okruhu. Následovala Velká francouzská revoluce a 2 let válek. Ano, 26 let válek od Bastily po Waterloo. Na jejím konci se Francie, byť jako konstituční monarchie, zařadila po bok VB a coby parlamentní demokracie. Zapomínáme na to, co předchází nástupu demokracie, proč ji lidé v Evropě začali požadovat a jak dlouho to trvalo. Nebylo to ani přes noc, ani za 10 let. Byl to stejně dlouhý a krvavý proces jako ten, kterým v současnosti prochází Střední východ. Není to o tom, že zde žijí lepší a tam horší lidé. Jsme úplně stejní, jen Arabové hrají hru s dějinami o zkušenost s bojem za svobodu.

Člověk je teritoriální zvíře – kdo se rozpíná na úkor druhých, přežije. Kdo stagnuje, zaniká. Proto i je odsouzena k šíření, pokud má v tomto světě přežít. demokratického světa si musí budovat sféry vlivu a jednat podle zcela stejné logiky, jako jednají země nedemokratické. Podporovat opozici v nedemokratických zemích, likvidovat diktátory a skrze a Ukrajinu vtisknout do islámského a východoslovanského kulturního okruhu zkušenost s demokracií. Zároveň je migrace naší velkou šancí něco udělat pro podporu demokraticky smýšlejících muslimských duchovních – podpořit jejich vzdělávání v duchu demokratických tradic. Je mnohem méně nákladné než udržovat armádu v jedné arabské zemi postavit pro muslimské duchovní v Evropě školu a vychovat z nich lidi, kteří s autoritou duchovních budou hlásat mezi svými souvěrci demokracii.