Nelze být ve společenství a nesdílet přitom jeho hodnoty

Zdroj: Open Russia, Autor: Michail Chodorkovskij, Překlad: Alena Zbořilová

Dnes všichni normální lidé soucítí s francouzským národem, který byl vystaven dalšímu teroristickému útoku.

Nedávno se stali moji krajané obětí podobného, jistě ne posledního, útoku. Pokud už toto není válka, pak stojíme před jejími dveřmi, i když se bude jednat o válku odlišnou od těch, které známe ze století minulých.

Jde o konflikt dvou civilizací: civilizace evropské, která, po stoletích vzájemného ničení, považuje lidský život za hodnotu nejvyšší; a civilizace, která tuto hodnotu neuznává a která považuje člověka za pouhý prostředek k dosažení hodnot jiných, ať už nám pochopitelných, či ne.

Na čí straně vlastně stojí ruská vláda ujišťující, že v Sýrii vede válku s “Islámským státem”? Odpověď není vůbec zřejmá.

Nadija Savčenková s ukrajinským trojzubcem na tričku během hladovky, 10. února 2015, foto: UTR News
Nadija Savčenková s ukrajinským trojzubcem na tričku během hladovky, 10. února 2015, foto: UTR News

Kreml žije od roku 1999 v režimu nepřetržité “speciální operace”, kdy jeho deklarované cíle a kroky jsou vždy (doslova vždy!) v rozporu s těmi skutečnými.

“Nepřítomnost” ruských vojsk na Krymu v roce 2014 a v roce 2015 v Sýrii; malajsijský Boeing, o němž kremelští propagandisté tvrdili, že ho sestřelil ukrajinský bitevní letoun, což za otevřenou lež už považují všichni; ”nezávislý” soud se Savčenkovou a Sencovem. Lze také připomenout nikdy nevyjasněný případ s nálezem hexogenu (RDX, trhavina) v obytném domě v Rjazani, který byl následně označen za “cvičení FSB”

Kreml jedno říká a něco zcela jiného dělá.

“Světová válka s tzv. Islámským státem” – je pro ruský režim šancí, jak se vyhrabat z bahna světové izolace, do nějž sám sebe dotlačil. Je to realizace dávné Putinovy touhy – usednout za stůl s americkým prezidentem a spolu s ním “řešit osud světa”.

Jednání jsou vždy dobrá, ale je třeba pochopit, že, pokud jde o kritérium svobody a lidského života, nachází se i současný Kreml za onou přehradou, která odděluje demokratické státy od tzv. Islámského státu i od režimu Bašára Asada.

Z druhé strany, vzhledem k nepřipravenosti ostatních Evropanů utrácet prostředky a obětovat životy vojáků, je v tomto konfliktu pro USA putinovské Rusko jediným možným vážným partnerem z Evropy.

Red Square in Moscow, November 7, 2009_Peter Bolkhovitinov
Red Square in Moscow, November 7, 2009, foto: Peter Bolkhovitinov

A to tím spíš, že hluboké řešení problému se neobejde bez přehodnocení existujícího postkoloniálního pořádku na Blízkém východě. Což nutně znamená překreslení stávajících hranic a vznik nových státních útvarů.

Zejména je nutné vyřešit otázku Kurdů, jednoho z nejpočetnějších národů, který je zbaven možnosti mít vlastní národní stát. Je tu také problém garancí práv pro Araby – sunnity, který nejspíš také bude třeba řešit státně a územně. A tak dále.

Nakolik je Západ připraven ponechat tento region jeho vlastnímu osudu a předat ho do rukou jeho obyvatelům? A není to příliš riskantní?

Je už ale naprosto zřejmé jedno – to nejvyšší riziko přináší polovičatost. Možnou alternativou ke zřeknutí se vlivu v této oblasti je svolání mezinárodní konference pro předhodnocení hranic na Blízkém východě a vznik mezinárodní koalice, která bude schopná zajistit vstup vojsk pro zajištění míru na celé přechodné období.

Je západní Evropa připravena postoupit svoje místo za jednacím stolem putinovskému režimu? Nestane se takový krok prologem k dalšímu rozdělení Evropy na sféry vlivu? Nakolik je v dnešních podmínkách přijatelný pro USA takový partner, jako je putinovský režim? A je to vůbec partner, nebo je součástí problému?

Na tyto otázky by měli najít odpovědi ti, kdo jsou připraveni bojovat za evropskou civilizaci. Častěji by měli vzpomínat na slova Benjamina Franklina: “Ti, kdož jsou připraveni obětovat svobodu kvůli špetce chvilkového bezpečí, ti si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečí”.

A my, Rusové, musíme nakonec pochopit: Jsme součástí evropské civilizace, máme společného nepřítele. Ale nelze být členem společenství a nesdílet jeho obecné hodnoty. Takový stav už jednou dospěl ke studené válce mezi předchozími partnery a ta se třikrát téměř zvrhla ve válku “horkou”.

Země, kde se za pány považují Kadyrovové, se od IS liší jen nepatrně. Společná válka proti civilizaci, jež neuznává hodnotu lidského života, musí začít uznáním nejvyšší hodnoty člověka, jeho práv a svobod, a nikoliv lživé hodnoty “velikosti státu”.