Putinův genocidní mýtus

Hloupost fašismu odhalená v rozhovoru s Carlsonem

V rozhovoru s Tuckerem Carlsonem pronesl Putin věty o minulosti.  Vysvětlím, jak se Putin ve všem mýlí, ale nejprve musím uvést, proč se ve všem mýlí.  Tím jak mám na mysli jeho omyly o minulých událostech.  A slovem proč mám na mysli hrůzu, která je obsažena v druhu příběhu, který vypráví.  Přináší válku, genocidu a fašismus.

Putin v minulosti četl o různých sférách. Tím, že je nazývá „Rusko“, si jejich území nárokuje pro Ruskou federaci, které dnes vládne.

Takový nesmysl přináší válku. Podle Putinovy logiky mohou vůdci kdekoli vznášet nekonečné nároky na území na základě různých výkladů minulosti.  Tím se ruší celý mezinárodní řád, který je založen na legálních hranicích mezi suverénními státy.

V rozhovoru s Carlsonem se Putin zaměřil na 9., 10. a 11. století.  Moskva tehdy neexistovala.  Takže i kdybychom mohli uskutečnit Putinovo zbožné přání cestovat časem a vrátit hodiny do roku 988, nemohlo by nás to dovést k zemi s hlavním městem v Moskvě.  Většina současného území Ruska se nachází na Sibiři.  Evropané tehdy tato asijská území neovládali.  Podle Putinovy logiky nemá dnes Rusko nárok na území, z nichž těží zemní plyn a ropu.  Jiné země ano a ruské národnostní menšiny také ano.

Putin uvádí různá data pro různá tvrzení. To může udělat kdokoli o jakémkoli území. Prvním důsledkem jeho názoru tedy je, že žádné hranice nejsou legitimní, včetně hranic vlastní země.  Všechno je k mání, protože každý může mít svůj příběh.  Carlson se Putina zeptal, proč musel napadnout Ukrajinu, a odpovědí byl mýtus věčného Ruska.

Druhým problémem po válce je genocida.  Poté, co se rozhodnete, že země v hluboké minulosti je také nějakým způsobem vaší zemí, trváte na tom, že jediná pravdivá historie je ta, která vám dává za pravdu.  Zkušenosti lidí, kteří skutečně žili v minulosti a žijí v současnosti, jsou „umělé“ (abych použil jedno z Putinových oblíbených slov).

V tomto rozhovoru i v dalších projevech během války Putin vychází z falešného rozlišování mezi přirozenými a umělými národy.  Přirozené národy mají právo na existenci, umělé nikoli.

Žádné přirozené národy však neexistují.  Všechny národy jsou stvořené.  Rusko zítřka je tvořeno činy dnešních Rusů.  Pokud Rusové vedou na Ukrajině bezprávnou ničivou válku, dělá to z nich jiný národ, než by mohli být.  To je důležitější než cokoli, co se stalo před staletími.  Když se nějaký národ nazývá „umělým“, je to ospravedlnění genocidy.  Genocidní jazyk neodkazuje na minulost, ale mění budoucnost.

Každý, kdo nezapadá do Putinova úhledného příběhu (Rusko je věčné, takže si Rusové mohou dělat, co chtějí), musí být odstraněn, nejprve z vyprávění o minulosti a pak z těch, kteří jsou v současnosti považováni za lidi.  Podle Putinovy logiky nezáleží na tom, čemu lidé věří nebo jak chápou svou vlastní minulost.  Je to on, kdo rozhoduje o tom, které duše jsou spjaty s kterými jinými dušemi.  Jiné názory nemají v přírodě místo, protože vznikly z událostí, které se (v jeho příběhu) nikdy neměly stát.  Jeho názor musí řídit minulost, což vyžaduje násilí v přítomnosti: genocidu.

Pokud existují lidé, kteří tvrdí, že Ukrajina je skutečná, musí být zničeni.  To je logika ruského masového vraždění od samého počátku.  Putin očekával, že Ukrajina padne během několika dní, protože si myslel, že potřebuje zlikvidovat několik Ukrajinců v umělé elitě.  Čím více Ukrajinců se ukázalo být, tím více lidí bylo třeba zabít. Totéž platí pro fyzické projevy ukrajinské kultury.  Rusko zničilo tisíce ukrajinských škol.  Všude, kam ruská vojska dosáhnou, pálí ukrajinské knihy.

Třetím problémem je fašismus, který se projevuje jako přinášení obětí. Putin je diktátorem největší země světa a osobně ovládá desítky a spíše stovky miliard dolarů.  A přesto je ve svém příběhu dlouhodobou obětí, protože ne všichni s ním souhlasí.  Rusko je obětí, protože Rusové mohou vyprávět příběh o tom, jak potřebují vést genocidní válku, a ne všichni s tím souhlasí.  Ukrajinci jsou agresoři, protože nesouhlasí s tím, že oni a jejich země neexistují.

Podle Putina jsou Ukrajinci „nacisté“, což v jeho podání znamená „lidé, kteří odmítají uznat, že Rusové jsou čistí, ať děláme, co děláme“.  Jedná se o tvrzení oběti: pokud jsou Ukrajinci „nacisté“, pak Rusové – přestože začali válku a zabili desítky tisíc lidí, unesli desítky tisíc dětí a každý den páchají válečné zločiny – musí být spravedlivými trpiteli.

Na tomhle mýtu záleží. Pokud všechno špatné v minulosti způsobili jiní, jak říká Putin, pak všechno špatné v současnosti musí způsobit jiní.  Putinův příběh dokonale rozděluje dobro a zlo.  Rusko má vždycky pravdu, ostatní jsou vždycky špatní. Rusové se mohou chovat jako nacisté a zároveň nazývat ostatní „nacisty“ a vše je v pořádku.  Rusko je národ se zvláštní misí, kterému se vzpírají spiklenci.  Putinova válka je vedena fašistickými hesly a fašistickými prostředky, masovou propagandou a masovou mobilizací.  

Stejně jako existují tři problémy proč (válka, genocida, fašismus), existují i tři problémy jak.  Putin vynechává věci před začátkem svého vyprávění, plete se v průběhu vyprávění a vynechává věci, když jeho vyprávění končí.

Skoro bych to raději nechal na tom, proč.  Jakmile se dostanu k tomu, jak, a začnu opravovat faktické chyby, je to, jako bych schvaloval celkovou logiku.  Takže aby bylo jasno: i kdyby byl Putin slušný historik, neznamenalo by to, že by si mohl (právně, morálně) nárokovat území na základě správných věcí, které řekl o minulosti.  Skuteční historici, jak jste si možná všimli, takovou moc ve skutečnosti nemají.  Většina toho, co Putin říká o minulosti, je směšná; ale i kdyby řekl některé pravdivé věci, neospravedlňovalo by to ničení mezinárodního řádu, napadání sousedů a páchání genocidy.

To, co Putin říká o ukrajinské minulosti, je nejen nebezpečné a chybné, ale také nudné. Vynechává důležité věci o historii zemí, které jsou nyní Ukrajinou.  Tisíce let předtím, než Putin začne všechno špatně chápat, se ze zemí, které jsou nyní Ukrajinou, vynořují světové historické trendy.  Hluboko v době bronzové, asi před šesti tisíci lety, existovala na území dnešní Ukrajiny velká sídliště („megaměsta“).  Asi před pěti tisíci lety byli lidé, kteří tato města vybudovali, vytlačeni pastevci, kteří domestikovali koně.  Tito lidé přinesli ze stepí počátky jazyků, kterými dnes mluví asi polovina lidí na světě. 

Asi před dvěma tisíci pěti sty lety se Skýtové z dnešní jižní Ukrajiny setkali s Řeky a poskytli jim některé ze svých nejlepších příběhů (včetně příběhů o Amazonkách, skythských bojovnicích).  Skýtie, tedy jižní pobřeží dnešní Ukrajiny, živila Athény v době jejich největšího rozkvětu a Řekové žili ve městech na dnešním jižním ukrajinském pobřeží.

Odtud bychom mohli pokračovat k Sarmatům, Gótům a Chazarům.  Země dnešní Ukrajiny byly dost možná prvními evropskými územími osídlenými lidmi; ať už to bylo jakkoli, byly osídleny, často nesmírně vlivnými národy, po dobu přibližně třiceti sedmi tisíc let.  Pokud by skutečně platilo, že si dnes lze nárokovat území na základě toho, kdo tam byl první, Rusko by mělo slabý nárok.

Všechny Putinovy výroky o zajímavém období, které začíná v devátém století našeho letopočtu, jsou mylné.  Tucker Carlson začíná líbivým vyprávěním o tom, jak si lidé v Novgorodu „pozvali“ „varjažského knížete“, aby jim vládl.  Historie je drsnější záležitost.  Tohle byl věk Vikingů.  Vikingská otrokářská společnost známá jako „Rus“ si hledala cestu po Dněpru, aby vyměnila své otroky za stříbro.  Nakonec si tito Vikingové udělali z Kyjeva, v té době chazarské pevnosti, své hlavní obchodní stanoviště a přístav a později i hlavní město.

Putin v rozhovoru vyzývá Carlsona, aby uvěřil, že se jedná o „centralizovaný stát“ s „jedním a tím samým jazykem“.  To je pouhá neznalost.  Bylo to středověké království, nikoli stát v našem smyslu. Rozhodně nebylo centralizované.  To je fantazie.  Nemělo ani jeden jazyk.  Vikingští a postvikingští panovníci měli tři jména: svá skandinávská, časem svá místní (slovanská) a po konverzi svá křestní.  V té době a na tom místě existoval slovanský jazyk, kterým mluvila velká část obyvatelstva a nakonec i panovníci, ale nebyla to moderní ruština nebo jakákoli ruština.  Část politického jazyka pocházela od Chazarů.  Ve starém Kyjevě žili Židé, kteří znali hebrejštinu a slovanštinu. Mluvilo se i spoustou dalších jazyků z několika různých jazykových rodin.

Kdyby Putin myslel vážně, že minulost určuje současnost, měl by říci, že území středověkého vikingského státu Kyjevská Rus – velká část Ukrajiny, celé Bělorusko, část severovýchodního Ruska podle dnešních hranic – by měla patřit Švédsku, Dánsku, Norsku nebo třeba Finsku.  Vytvoření Kyjevské Rusi bylo jedním z několika velkolepých příkladů budování vikinského státu kolem roku 1000.  Do této široké historie patří Sicílie, Normandie (a tedy nepřímo i Anglie) i skandinávská království.  Někdy vikinské ambice zahrnují několik těchto států najednou, jako když se Harald Hardrada, který sloužil vojsku Kyjevské Rusi, ujal královské moci v Norsku a napadl Anglii.  Putin hovoří o Jaroslavu Moudrém; v islandském prameni tento fascinující vládce figuruje jako Jarisleif Chromý.  V tehdejší Evropě byl široce známý (nikoli však v Moskvě, která neexistovala).

V roce 1240 přicházejí do Kyjeva Mongolové.  To je pro Putina nepříjemný okamžik, protože odhaluje problém jeho uvažování.  Jestliže Mongolové zničili Kyjevskou Rus kolem roku 1240, proč si nevybrat právě toto datum jako navždy platné?  Proč je to horší než dřívější a pozdější data, která si Putin vybral?  Proč si Mongolsko nedělá nárok na Kyjevskou Rus, potažmo na Rusko?  Podle Putinovy logiky musí.  Putin tuto trapnost spěšně přeskočí k (nepravdivému) tvrzení, že „severní města si zachovala část své suverenity“.  Má na mysli, že Moskva si zachovala suverenitu Kyjevské Rusi pod mongolskou nadvládou.  Moskva však neexistovala.  V době vpádu Mongolů na jejím místě existovala osada, kterou však Mongolové vypálili.  Když byla Moskva obnovena, sloužila jako místo výběru tributu pro mongolské vládce.  To je moment vzniku státu s centrem v Moskvě.  Proč tedy dnešní Moskva nyní nepatří Mongolsku?

V anglickém přepisu rozhovoru, který poskytla kancelář prezidenta Ruské federace a který používám, Putin stále říká „Rusko“.  Nedá se očekávat, že by si toho Carlson všiml, ale je to chyba pokaždé, když to Putin udělá, přinejmenším po většinu století, o kterých mluví.  Kyjevská Rus nebyla v žádném případě „Rusko“.  Byla pojmenována po Vikinzích, kteří se stali vládci.  Tento název “Rus” se začal spojovat se zemí a jejím lidem a s křesťanstvím.  Ale „Rusko“, jak ho používá Putin, pokud se týká něčeho konkrétního, je říše založená v Petrohradě (město, které v době Kyjevské Rusi neexistovalo) v roce 1721.  Tato ruská říše byla pojmenována „ruská“ právě jako nárok na země a na historii.  Ale to, že Petr Veliký učinil chytré rozhodnutí v oblasti public relations půl tisíciletí poté, co Mongolové dobyli Kyjev, neznamená, že v době příchodu Mongolů existovalo nějaké Rusko. Neexistovalo.

Ruská říše, která vznikla v Moskvě, byla velmi významným státem. Ale ani Ruské impérium (1721-1917) nebylo Ruskem v tom smyslu, jak si to přeje Putin.  Většina jeho území se nacházela v Asii. Na většině jejího území po většinu její existence neexistovalo ruské národní povědomí mezi jejími národy.  Většina jejího obyvatelstva nemluvila rusky.  Jeho vládnoucí třída byla z velké části německá, polská a švédská.  Kateřina Veliká, Putinem uctívaná císařovna, byla německá kněžna, která se dostala k moci po vraždě svého manžela, který byl německým knížetem.  (Totéž lze mimochodem říci i o sovětské elitě.  Teprve s Borisem Jelcinem a jeho vyvoleným nástupcem Putinem máme před sebou jednoznačné Rusy trvale vládnoucí v zemi zvané Rusko.  Možná právě tato novost a nejistota stojí za pohledem na minulost, který je naivní a cynický zároveň.  Ruská státnost je postmoderní a je to na ní vidět.)

Přesunem ze středověku do současnosti se pak Putin dopouští obrovské chyby.  Velmi krátce se zmíní o Litevském velkoknížectví a Rzeczpospolité, a to pouze proto, aby Carlsonovi sdělil, že utlačovaly „Rusy“. Litevské velkoknížectví a Rzeczpospolita polsko-litevská byly největšími zeměmi v Evropě.  Právě Litva zdědila většinu území staré Rusi, a to přibližně v době, kdy se její vládci stali polskými králi.  Polsko-litevské království zahrnovalo Kyjev po více než tři sta let – déle, než byl Kyjev součástí Kyjevské Rusi, déle, než byl Kyjev kdy součástí Ruské říše.  Velká část působivé politické kultury Kyjeva se přesunula do Vilniusu.  Opět podle Putinovy vlastní logiky by si tedy na území, které je nyní Ukrajinou, měla činit nárok dnešní Litva nebo dnešní Polsko.

Během těchto tří set let se událo mnoho: renesance, reformace, protireformace.  To vše poznamenalo Ukrajinu (jak se nyní nazývala) a odlišilo ji od moskevského státu, který byl těmito trendy do značné míry nedotčen.  Ukrajinští kozáci se vzbouřili proti polské nadvládě na základě chápání právní povinnosti panovníků vůči poddaným, která existovala v Polsku-Litevsku, ale ne v Moskvě.  Když se ukrajinští kozáci vzbouřili proti polské nadvládě, vedl je muž vzdělaný jezuity, který uměl ukrajinsky, polsky a latinsky, ale neuměl rusky, a který ke komunikaci s Moskvany používal překladatele.  Kozáci skutečně spolupracovali s Moskvou poté, co ztratili krymsko-tatarské spojence, a to skutečně vedlo k válkám, které zničily Polsko-Litevsko a umožnily Moskvě expandovat na západ.

Putin se však mýlí, že dohoda podepsaná mezi kozáky a Moskvou v roce 1654 byla jakýmsi věčným spoutáním duše Ukrajinců s Rusy.  Stejně jako mnoho jiných věcí, které si myslí, šlo o sovětskou propagandu s konkrétním cílem.  Chruščovův režim s tímto tvrzením přišel, aby vysvětlil, proč je Ukrajina, kterou všichni uznávali jako národ, přesto navždy svázána s Ruskem uvnitř SSSR.  Vycházel z politické potřeby, nikoli z historických faktů.  Je něco ubohého na tom, že někdo tak zběhlý ve lhaní jako Putin skutečně věří lžím, které mu v mládí namluvili.

Putin se stále dokola dopouští chyby v ukrajinském jazyce, která je typická pro imperiální hluchotu.  Je pravda, že Ukrajinci dnes umí mluvit jak rusky (i když mnozí to také z pochopitelných důvodů odmítají), tak ukrajinsky.  Při setkání s Rusy Ukrajinci donedávna přecházeli do ruštiny.  Tato zdvořilost vyvolávala v Rusech dojem, že ukrajinština je jen dialektem ruštiny nebo že ukrajinština neexistuje.  Pravda je prostá: Ukrajinci umí rusky, protože se ruštinu naučili.  Rusové ukrajinsky neumějí, protože se ji neučí.  Ruští vojáci právě teď, po dvou letech války, vytrvale nazývají ukrajinštinu, kterou slyší v rádiových odposleších, „polštinou“, protože nejsou schopni pochopit zřejmou věc: že existuje ukrajinský jazyk a oni mu nerozumějí.  Putinova představa, že neexistuje ukrajinský jazyk, je stejná jako jeho představa, že neexistuje ukrajinská země nebo ukrajinský národ: je genocidní, protože jen masové zabíjení ji může učinit pravdivou.  A z tohoto rozhovoru je samozřejmě zřejmá jedna věc: Putin považuje za samozřejmé, že zabít jakýkoli počet lidí je lepší než přiznat chybu.  Na myšlenkách záleží.  Právě proto, že se ve všem mýlí, musí zabíjet.

Putin se asi nejvíce přiblížil k uvědomění si vlastního problému, když hovoří o dvacátém století a vzniku Sovětského svazu (a jeho ukrajinské republiky).  Putin je přesvědčen, že žádná Ukrajina v dějinách neexistovala, a proto musí Lenina a Stalina prezentovat jako blázny, protože jednali, jako by Ukrajina existovala.  Nuže, Lenin a Stalin byli mnohé, ale nebyli to hlupáci.  Putin říká, že jednali z „nevysvětlitelných“ nebo „neznámých“ důvodů, když vytvořili ukrajinskou republiku a uplatňovali (ve 20. letech 20. století) politiku odpovídající existenci ukrajinského jazyka a kultury.  Lenin a Stalin tak učinili, protože z vlastní zkušenosti věděli, že existuje ukrajinské národní hnutí.  Nepřáli si, aby to byla pravda; byli s tím prostě konfrontováni na každém kroku.  Věděli, že v Ruské říši existovalo ukrajinské národní hnutí.  Věděli, že se Ukrajinci po bolševické revoluci pokoušeli založit stát.  Věděli, že tyto pokusy byly po letech extrémního násilí poraženy a že v dlouhodobém horizontu bude třeba udělat něco jiného.

Putin nazývá Sovětský svaz „Ruskem“ a Carlsonovi říká, že Sovětský svaz byl jen jiný název pro Rusko.  Zde se jednoduše mýlí.  Rusko bylo součástí Sovětského svazu.  Asi polovina obyvatelstva nebyli Rusové.  Ukrajina a další republiky podléhaly politice rusifikace, ale žádný sovětský vůdce netvrdil (jak to dělá Putin), že tyto republiky jsou součástí Ruska.  Sovětský svaz měl takovou podobu, jakou měl, tedy jako nominální federace národních republik, protože Lenin, Stalin a další bolševici před více než sto lety věděli, že musí počítat s Ukrajinou.  Vytvořili Sovětský svaz s národními republikami, protože věděli, že musí učinit určitý kompromis s politickou realitou, především s realitou Ukrajiny.

Když se sovětská politika na počátku 30. let obrátila proti Ukrajincům, bylo to proto, že se Stalin obával ztráty Ukrajiny v důsledku své vlastní katastrofální politiky, nikoli proto, že by si myslel, že Ukrajina neexistuje.  Správně se domníval, že se ukrajinští rolníci budou bránit jeho politice zabírání jejich půdy; mnozí z nich to dělali, dokud mohli.  On a další členové politbyra zosnovali politický hladomor na Ukrajině na základě logiky, že právě Ukrajinci by měli být potrestáni za neúspěchy Stalinovy vlastní politiky.  Putin tyto události zcela ignoruje; pro přeživší však byly prožitou a nezapomenutelnou realitou. Generační paměť na to, co Ukrajinci nazývají holodomorem, je jedním ze způsobů, jak se dnešní Ukrajinci liší od Rusů.

Putin mluví o druhé světové válce, jako by šlo o ruský etnický boj, ale byl to boj sovětský.  A sovětskými národy, které po Židech trpěly nejvíce, byli Bělorusové a Ukrajinci.  Za německé okupace bylo zabito více ukrajinských civilistů než ruských.  Ukrajinští vojáci byli nadměrně zastoupeni v Rudé armádě, která porazila Němce na východní frontě. To jsou jedny z důležitých faktů soudobých dějin, které Putin jednoduše pomíjí.  Nebo si vymýšlí: například své tvrzení, že ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského poučil o Zelenského otci, který sloužil v Rudé armádě.  Byl to Zelenského dědeček.  Jeho pradědeček a tři prastrýcové byli zavražděni během holocaustu.  Putin ztratil přehled o generacích a ztratil ze zřetele, na čem a komu záleží.

Putin má k druhé světové válce říci, že Hitler měl pravdu.  Již deset let ospravedlňuje pakt Molotov-Ribbentrop, spojenectví Stalina a Hitlera z roku 1939, kterým začala druhá světová válka.  Jeho argumentem na začátku bylo, že sovětské rozhodnutí připojit se k nacistickému Německu při invazi do Polska bylo právě takovou věcí, kterou dělali všichni.  Je však těžké pochopit, jak mohl Hitler zahájit válku, kdyby se Sověti jednoduše drželi paktu o neútočení, který předtím podepsali s Polskem.

Nyní Putin učinil další krok a prohlásil, že Polsko (nějakým způsobem) s Německem kolaborovalo příliš a zároveň nekolaborovalo dostatečně, čímž si válku zavinilo samo.  Putin chce říci, že Polsko kolaborovalo s Německem, aby odvedl pozornost od základního faktu, že Sovětský svaz vstoupil do druhé světové války jako spojenec Německa.  Varšava odmítla v roce 1939 bojovat na straně Berlína; Moskva souhlasila.  Putin obviňuje Polsko z války, protože jeho vlastní přístup k hranicím a historii v roce 2024 je stejný jako Hitlerův v roce 1939.  Putinova „historická“ argumentace o Ukrajině se shoduje s nacistickou propagandou o Polsku, a to až po záležitost s „umělými“ státy a národy bez historického práva na existenci.

Putinovo tvrzení, že Ukrajinci jsou skuteční nacisté, není ani vydáváno za historii. Prostě to říká.  Takové tvrzení je samo o sobě fašistické: opírá se o domácí politiku my a oni, kdy se Rusům říká, že jsou vždy nevinní; a o mezinárodní propagandistickou kampaň, jejímž cílem je zmást nadávkami.

Ukrajina má s krajní pravicí mnohem menší problém než Rusko, Spojené státy nebo jakákoli jiná evropská země, na kterou si jen vzpomenete. Ukrajinci si zvolili židovského prezidenta více než 70 % hlasů, aniž by jeho židovství představovalo větší problém.  To by jinde byla výzva.  Ukrajinský ministr obrany je krymský Tatar (a muslim).  Vrchní velitel ukrajinských ozbrojených sil se narodil v sovětském Rusku ruským rodičům.  Ukrajině se i v době války daří zachovávat určitou míru rozmanitosti, která odráží její fascinující historii, minulost, kterou nelze v textu, jako je tento, který má úzký cíl ukázat, jak a proč se Putin mýlí, popsat.

Putin se svým rozhovorem argumentuje od roku 2010; jeho mýtus o minulosti je hlavním tématem mé knihy Cesta k nesvobodě, která mapuje jeho vznik a podrobněji definuje jeho důsledky.  Putinův typ příběhu vede k válce, genocidě a fašismu.  Také – ačkoli se to může zdát jako mnohem menší rána – ztěžuje praktikování historie.

Když mají příběhy, jako je ten jeho, úspěch, lidé v jiných zemích si myslí, že i oni potřebují vyprávění o věčné nevinnosti, aby ospravedlnili hrůzy všedního dne.  A historici mohou být vtaženi do víru a trávit čas odpovídáním na lži, místo aby se věnovali výzkumu.  Moje vlastní pozitivní verze ukrajinských dějin je k dispozici v cyklu přednášek pro veřejnost, který je volně dostupný. Historie je o zkoumání, zvažování a předkládání zajímavých a obhajitelných argumentů.  Ukrajinští historici to dělají i během války.

Timothy David Snyder je americký historik, profesor na Yaleově univerzitě, je stálým pracovníkem na Institutu společenskovědních oborů ve Vídni. Věnuje se dějinám střední a východní Evropy, zaměřuje se na holokaust, po roce 2010 se začal zabývat současnou politikou, zdravím a školstvím.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Ruský prezident Vladimir Putin poskytl rozhovor novináři Tuckerovi Carlsonovi, zakladateli videoplatformy Tucker Carlson Network, Ruská prezidentská kancelář, zdroj: Substack, autor: Timothy Snyder, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]