Ve hře je hodně hněvu

Patrik Hermansson o důvodech, proč lidé stále častěji volí pravicové strany, vhodných protistrategiích a chybách levice.

Co je podle vás příčinou toho, že zažíváme dobu, kdy v západním světě roste podpora pravicových a krajně pravicových skupin?

To je těžká otázka. Důležitou roli hrají společenské podmínky, ve kterých dnes žijeme. Je to doba mnoha krizí: pandemie, globální oteplování a nyní válka v Evropě – to vše v kombinaci s mnoha různými zájmy ve světě, které se ubírají různými směry. Panuje velká nejistota a krajní pravice umí dát lidem pocit kontroly a vysvětlení, proč se všechny tyto věci dějí. Je samozřejmě mnohem snazší tvrdit, že za tím vším je jediný důvod, než vidět složité – a někdy i náhodné – příčiny a souvislosti mezi různými faktory. Je snazší ze všeho obvinit určité lidi – a přesně to dělá krajní pravice.

Druhým faktorem je pocit stagnace a nedostatku pokroku, který mnozí lidé pociťují. Životní úroveň a veřejná bezpečnost se v posledních letech téměř nezlepšily – nebo alespoň lidé žádné zlepšení nevnímají. Mnozí hledí do budoucnosti s velkou nejistotou a bez naděje na větší prosperitu, jak tomu bylo v generaci našich rodičů v posledních 30 letech. Liší se to země od země, ale ten pocit, že se něco děje, že se věci hýbou kupředu, že se život zlepšuje, že si člověk konečně může dovolit dovolenou v zahraničí, už vymizel. Teď je tu spíš pocit, že „moje děti možná nebudou moci mít všechno to, co bylo dopřáno mně“.

A pak je tu poslední, poněkud deprimující faktor, že příklon k pravé části politického spektra je reakcí na pokrok, který se přece jen dostavil: sociální změny, větší viditelnost LGBTQI+ lidí, úspěchy feminismu a větší důraz na globální oteplování. Ještě nejsme tam, kde bychom chtěli být, ale děláme pokroky. A právě to bohužel způsobuje, že se někteří lidé cítí odstrčeni. Nechci z toho vinit, jak to někteří dělají, levé spektrum, které je příliš „woke“. S tím totiž vůbec nemohu souhlasit, protože pokrok je přesně to, co potřebujeme. Ale lidé na tento pokrok reagují. Někteří se domnívají, že když ostatní dostanou více práv, pozornosti a příležitostí na pracovišti, jim to může něco vzít.

Jak jste právě řekl, krize, která se na nás v současné době valí, a s ní spojené hospodářské důsledky v západním světě prohloubily obtíže, kterým lidé v závislosti na své třídě čelí už nyní. Tradičně se na nabídku řešení těchto problémů soustředila levice. Nyní tuto roli naopak převzala pravice. Jak se jí podařilo prezentovat se jako tu, která tyto problémy vyřeší?

Pokud jde o krajní pravici, domnívám se, že jejich strategií je vždy zvrátit to, co se děje jiným, jako by to bylo něco, co se děje jim. Podle této logiky například neexistuje žádný rasismus, kromě rasismu vůči bílým. A pravici se to daří, protože využívá toho, že se levice neposouvá vpřed. Odbory v Evropě neposilují. V mnoha evropských zemích se prohlubují ekonomické nerovnosti – takže i v sociálně demokratických zemích, jako jsou ty skandinávské, se tu něco pokazilo. Život se prostě nezlepšil. Je proto snadné tvrdit, že se levice nezasazuje o zlepšení, ale stará se jen o ekologii, “wokeismus”, politiku identity a další symbolické abstraktní věci namísto věcí materiálních. A pravice toho strategicky využívá: levici vykresluje jako odcizenou běžným lidem, protože se zaměřuje na tyto věci.

Pravice je úspěšná, protože využívá toho, že se levice neposouvá vpřed. Jak se tomu dá čelit?

Je to velmi obtížné, protože je v tom hodně hněvu kvůli zhoršeným životním podmínkám. Když se cítíte nejistě a rozzlobeně, je příjemné vinit z toho druhé, mít možnost vybíjet si zlost a dokázat sobě i ostatním, že nejste na dně, ale někde uprostřed nebo dokonce na cestě nahoru. Tento hněv však pramení ze zklamání ze špatných vyhlídek do budoucna. Proto se levice musí zaměřit právě na to. Jde o to, aby tomuto zklamání čelila a poskytla pocit naděje a orientace.

Média i někteří levicoví politici očerňují lidi, kteří volí pravicové strany. To v těch, kdo volili pravici, vyvolává dojem, že druhá strana jejich problémy ignoruje. Jak by se dal tento narativ, živený sentimenty, změnit?

Pokud připustíme, že život běžných lidí není v současné době skvělý, a dáme jim vyhlídky, že se v budoucnu zlepší, je pro ně mnohem snazší vyrovnat se se svými potížemi, než kdyby se situace obrátila. Myslím, že je rozdíl, zda vnímáte pouze nerovnost a špatnou životní úroveň, nebo materiální podmínky, kdy se věci nějakým způsobem zlepšují. Když to jde z kopce, dostaví se jakési zoufalství a touha čelit tomu tím, že uděláte opak toho, co jste dělali dvacet let – a to je nyní volba pravicových stran.

Ale co můžeme dělat? Klíčovým prvkem je pochopit, co pohání krajní pravici. Toto pochopení je nezbytné například pro přípravu účinných kampaní a efektivní vzdělávání ve školách. Máme vzdělávací tým, který chodí do škol a učí děti i školí pedagogické pracovníky. Co se týče kampaní, jsme velmi aktivní v období před volbami, kdy organizujeme kampaně, jejichž cílem je dostat oprávněné voliče do volebních seznamů. Když se lidé zapojí do dění ve svých komunitách nebo do politiky obecně, postupně získají pocit, že mají nad svými životy určitou kontrolu a že mohou ovlivňovat chod věcí.

Pokud se vám podaří oslovit některé lidi a dát jim naději, je to výhra, zvláště když mluvíme o krajní pravici.

V praxi je to samozřejmě obtížné. Vyžaduje to spoustu práce a změny se neprojeví ze dne na den. Není to řešení jako z hollywoodského filmu, kde jsou na konci všichni šťastní a objímají se. Ale pokud se vám podaří některé lidi oslovit a dát jim naději, je to výhra, zejména když mluvíme o krajní pravici. Snažíme se zde nastavit hranici, aby se lidé neuchýlili k násilí. Protože pokud se tyto myšlenky postupně stanou normou, pak máme skutečný problém.

Hodně jste mluvil o tom, že dáváte naději, že se věci pohnou kupředu. Jak se snažíte takovou perspektivu vytvářet?

Jde hlavně o to, aby lidé překročili svou vlastní identitu a z pohledu bělošského dělníka nebo muslimského dělníka se snažili zaměřit na konkrétní místo a najít identitu nebo pocit sounáležitosti s lidmi kolem sebe. Nenahrazuje to starou identitu, ale přidává to silnější pocit lokálního patriotismu. V podstatě jde o sbližování skupin a pořádání akcí, do nichž se zapojují lidé z různých částí města, městečka nebo vesnice, kteří spolu jinak nemají nic společného. To je však obtížné a vyžaduje to čas. Lidé jsou na sebe navzájem velmi naštvaní.

Na co by se podle vás měla levice nyní zaměřit, aby zabránila vzestupu pravice v evropských volbách v roce 2024?

Když jde o boj proti pravici, vždycky je to uspěchané a naléhavé. Samozřejmě, že je to naléhavé, ale v jádru jde o budování důvěry – a to vyžaduje čas. Naléhavost, která nyní pohání politiku, vede ke znepokojivé situaci, pokud předpokládáme, že by pravice mohla zvítězit a „organizačně nás unést“, tedy že by krajní pravice vedla všechny naše instituce. V mých očích je to přehnaná představa. Záleží sice na tom, kde se v EU nacházíte, ale já to nevidím tak, že by k tomu došlo. Horší však je, že tento naléhavý krizový režim otevírá dveře populistické a špatné politice: když sociální demokraté najednou mluví o zastavení imigrace a zaměření se na vlastní pracovní sílu a větší dohled. To vede k velmi zjednodušeným kampaním. Měli bychom uvažovat dlouhodoběji. Bohužel však politici myslí jen od jedněch voleb k druhým, a to je část problému.

Vidíte rozdíly mezi věkovými skupinami v tom, kdo častěji volí pravicové nebo krajně pravicové strany?

Mladí lidé volí celkově méně často. Myslím, že to platí pro mnoho zemí. Samozřejmě existují výjimky. Mezi mladými lidmi pozorujeme silné tendence k přejímání myšlenek krajní pravice a obecně konzervativnější postoje. Vidíme však také rostoucí skupinu mladých lidí, kteří se počítají k radikální levici. Dochází k silné polarizaci. Mladí lidé se pohybují na extrémních koncích politického spektra a většina z nich nechodí k volbám. To je opravdu deprimující.

Pozitivní však zůstává i to, že existuje mnoho velmi mladých lidí s progresivními názory. Naše průzkumy totiž neustále ukazují, že progresivní názory na feminismus a imigraci dnes zastává více lidí než před 50 lety – alespoň v Británii. Skutečně se to ubírá správným směrem. A to je, myslím, něco, na co se často snadno zapomíná, ale zapomínat na to by se nemělo: většina lidí je progresivní.

 

Patrik Hermansson je vedoucím výzkumným pracovníkem společnosti HOPE not hate a autorem knih Mezinárodní alternativní pravice: fašismus pro 21. století? a Přepisování historie: lhaní, popírání a revize holocaustu.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Pochod žen proti Trumpovi, Mark Dixon, zdroj: IPG-Journal, autor: Patrik Hermansson, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]