Putinovi docházejí na Ukrajině možnosti

Rusko se přibližuje k zúčtování

Vlády zahajují války s různými cíli, od dobytí území přes změnu režimu v nepřátelském státě až po podporu obklíčeného spojence. Jakmile válka začne, sázky se okamžitě zvyšují. Jedním z paradoxů války je, že i když se její původní cíle vzdalují nebo jsou zavrženy, nutnost nebýt považován za poraženého pouze roste na významu – a to natolik, že i když už není možné zvítězit, vlády budou stále vytrvale dokazovat, že nebyly poraženy.

Problém s prohrou přesahuje rámec nedosažení cílů nebo dokonce nutnosti vysvětlovat vynaložení krve a financí za malý zisk: prohra zpochybňuje moudrost a kompetenci vlády. Neúspěch ve válce může způsobit pád vlády. To je často důvod, proč vlády pokračují ve válkách: přiznání porážky by mohlo ztížit udržení moci.

Všechny tyto faktory se projevují ve válce Ruska proti Ukrajině. Ruský prezident Vladimir Putin si jako své cíle stanovil „denacifikaci“ a „demilitarizaci“ Ukrajiny. Tím prvním měl pravděpodobně na mysli změnu režimu, v takovém případě byla válka zjevně neúspěšná. Pozice ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského je stejně silná jako předtím. Pokud jde o demilitarizaci, Ukrajina je na nejlepší cestě stát se nejmilitarizovanější zemí v Evropě. Mnoho ruskojazyčných obyvatel Ukrajiny, v jejichž prospěch Putin tvrdil, že jedná, nyní raději mluví ukrajinsky, zatímco ruskojazyčné oblasti Donbasu byly kvůli této zničující válce poničeny, deindustrializovány a vylidněny.

Ruským silám se nepodařilo získat úplnou kontrolu nad žádnou ze čtyř oblastí – Doněckou, Luhanskou, Chersonskou a Záporožskou, které Putin v září 2022 vyhlásil za ruské. Velké části území původně obsazeného po invazi se vzdaly a o další přicházejí, i když pomalu, během současné ukrajinské ofenzivy. Před únorem 2022 si Rusko mohlo být jisté, že Ukrajina nebude schopna zpochybnit nezákonnou anexi Krymu, ale nyní už ani ruské udržení poloostrova není jisté. Ukrajina stále doufá, že svých válečných cílů – osvobození celého okupovaného území a obnovení hranic vytvořených v roce 1991 – může dosáhnout. I kdyby současná ukrajinská ofenziva ochabla, Rusku prozatím chybí bojová síla, aby se chopilo převahy a zabralo další území.

Putin není blízko k dosažení žádného ze svých válečných cílů, zatímco cena jeho gambitu je stále vyšší. Může samozřejmě věřit, že alespoň některé z jeho původních cílů jsou stále možné, nebo se utěšovat těmi analytiky na Západě, kteří jsou přesvědčeni, že to nejlepší, v co může Ukrajina doufat, je vojenský pat. Ruský vůdce však nikdy neprokázal, že by se spokojil s patovou situací. Chce řešení, v němž by se mohl ukázat jako jasný vítěz. Když mu někdo navrhne vyjednávání, a to i sympatizující partneři, například z Afriky, stále požaduje, aby Ukrajina uznala anexe čtyř oblastí, což by vyžadovalo, aby Kyjev předal Moskvě další území. To se zjevně nestane.

Pokud by Putin přistoupil na příměří na základě současných pozic, zmírnilo by to ohrožení Krymu a umožnilo ruskou okupaci stále ještě značného kusu ukrajinského území. Potvrdilo by to však, že žádný z Putinových cílů nebyl splněn. To by se stalo ještě zřejmějším, pokud by diskuse kolem příměří vedly k tlaku na ruské síly, aby opustily část území, které zabraly. Zůstat s kousky ukrajinského území s nepřátelským obyvatelstvem, obrovskými účty za rekonstrukci a dlouhými frontovými liniemi s neporaženou Ukrajinou by nevypadalo jako velké vítězství – zejména v porovnání s mnoha ztrátami, které utrpěly ruské síly, degradací ruské armády, skomírající ruskou ekonomikou a ránou do postavení Ruska jako velké a vlivné mocnosti. Jakmile by boje ustaly a vojáci se začali vracet domů, došlo by k celonárodnímu zúčtování, které by pro Putina nedopadlo dobře.

Nyní však Putin musí čelit ještě znepokojivější možnosti: předpokládejme, že zúčtování nebude možné odložit a přijde před definitivním ukončením bojů, nikoliv až po něm. Všechny trendy – vojenské, ekonomické i diplomatické – nadále ukazují špatným směrem a Putin nemá žádné přesvědčivé vysvětlení, jak situaci zachránit. Ruský prezident se ocitl v úzkých a nemá žádné dobré možnosti. Možná si už skutečně uvědomuje, že zúčtování začalo.

Nezbytné smyšlenky

Ruské elity dobře vědí, že válka byla strašnou chybou a že se vyvíjí špatně. Zatím s tím nemají tendenci nic moc dělat, protože se bojí Putina a chaotického světa bez něj. Jsou dostatečně patriotičtí na to, aby věřili, že navzdory všemu dodatečnému stresu se systém dá nějak zprovoznit a že se země z toho dostane. Právě na frontách se rozsah omylu stal nepřehlédnutelným a tam je nejvíce důkazů o nesouhlasu. Krátká vzpoura žoldnéřské skupiny Wagner měla mnoho společného s touhou jejího vůdce Jevgenije Prigožina ochránit svůj obchodní model před ministerstvem obrany. Prigožin však také využil širší nespokojenost s ruským vrchním velením a jeho nepředstavitelnou strategií, nehospodárnou taktikou a korupčními praktikami.

Prigožin prohrál bezprostřední boj o moc, výzbroj a podniky, ne-li zatím život nebo svobodu. Při jednání se svým bývalým důvěrníkem projevil Putin spíše zranitelnost než slabost. Výsledkem bylo, že bylo mnohem těžší degradovat jeho ministra obrany Sergeje Šojgua nebo vrchního velitele Valerije Gerasimova, a to navzdory jejich prokázané nekompetentnosti a ztrátě podpory mezi důstojnickou třídou. Loajalita je však na prvním místě. Právě vojenští činitelé úzce spjatí s Prigožinem byli odsunuti na vedlejší kolej.

Mezitím Gerasimov zřejmě propustil generála Ivana Popova, velitele 58. kombinované armády protivzdušné obrany, poté, co si rozhořčeně stěžoval na podmínky kladené na jeho vojáky, kterým podle jeho slov „vráželi nůž do zad“. Stížnosti, které Popov hlasitě vyslovil, jsou všeobecně sdílené a nezmizí, zejména pokud bude Ukrajina nadále narušovat ruskou logistiku, a není jasné, co mohou ruští velitelé pro jejich řešení udělat. Ruskou reakcí na postup ukrajinských sil bylo vrhnout vše do protiútoků. To vedlo k několika intenzivním střetům a občasným úspěchům, ale ukrajinská armáda se po počátečních zklamáních přizpůsobila a nadále drží iniciativu a větší hybnost.

Putin se ocitl v bezvýchodné situaci.

S tím, jak tento vývoj podkopává morálku frontových jednotek, podkopává také důvěru elity, a dokonce i Putinovu pozici. Minulé ruské neúspěchy, nebo alespoň ty, které se nedaly utajit, vedly k zásadním změnám v ruské strategii. Po neúspěchu v počáteční bitvě o Kyjev došlo k opětovnému zaměření na Donbas. Po ukrajinském průlomu u Charkova v září 2022 se Moskva rozhodla zvýšit sázky ambicióznějšími válečnými cíli, masovou mobilizací a bombardovací kampaní proti kritické ukrajinské infrastruktuře. Zatím nejpodstatnější reakcí bylo potrestání: ukončení ujednání, které umožňovalo Ukrajině vyvážet obilí, a následný úder na ukrajinský přístav Oděsa.

Pokud by došlo k dalšímu velkému vítězství Ukrajiny (a zde není nic zaručeno), není jasné, jaké možnosti by byly k dispozici, aby Moskva měla účinnější strategii. Volba by byla pro Putina nepříjemná: buď musí potvrdit, že Rusko prohrává zbytečnou válku, nebo vytrvat ve vedení války, kterou nelze vyhrát.

Jedním z východisek z tohoto dilematu může být, že Putin přiměje své propagandisty, aby vymysleli příběh, který vysvětlí, proč Rusko navzdory zdání prohry ve skutečnosti vyhrálo. Nejjednodušší příběh, který může vyprávět, je, že Rusko neválčí s Ukrajinou, ale s NATO. Kreml už tento příběh vyprávěl, aby vysvětlil ruské neúspěchy a ukázal, jak Ukrajina jedná jako agent Západu. Z vyprávění by se dalo udělat hrdinské vyprávění o tom, jak Rusko navzdory všemu přežilo hněv nejmocnější aliance světa. Tento příběh však z ruského pohledu také není optimální, protože pokud by Rusko skutečně válčilo s NATO, nemělo by šanci zvítězit. Ve skutečnosti je každá nová iniciativa zemí NATO na podporu Ukrajiny následována strašlivým varováním Moskvy, obvykle z úst bývalého prezidenta Dmitrije Medveděva, před strašlivou, blíže nespecifikovanou odplatou, která bude následovat. Takovéto výzvy k záhubě zatím ukrajinské spojence neodradily.

Moskva loni předložila věrohodnější argument, když tvrdila, že kombinace energetické krize v Evropě a obav z nákladů povede Západ k ukončení podpory Ukrajiny. Možná Putin nyní doufá, že stejného efektu dosáhne nedostatkem potravin, i když to poškodí i země, které s ním sympatizují. Možná bude zklamán: podobné akce zatím podporu Západu Ukrajině neoslabily. Za posledních šest měsíců bylo do Kyjeva dodáno více a lepších zbraní. V určitých ohledech podléhají země NATO stejnému tlaku jako Rusko; neprohrát je také životním zájmem Západu.

Zúčtování

Je zřejmé, že tuto válku musí vyhrát nebo prohrát Ukrajina, nikoli NATO, ale poté, co se Aliance tak angažovala v ukrajinské věci, se nyní neodváží ustoupit, zejména když tolik investovala do vybavení země, aby mohla bojovat a zvítězit. Najít zdroje na podporu Ukrajiny může být náročné, ale jedná se o skutečně kolektivní úsilí, přičemž většina spojenců USA přispívá značnou finanční a materiální částkou. Ukrajina je ve svém boji jednotná a efektivní. Kromě toho by ruské vítězství znamenalo pro NATO geopolitickou katastrofu a představovalo by mnohem větší riziko totální války mezi Aliancí a Ruskem. Lepší bude, když bude Rusko zatlačeno zpět Ukrajinou a jeho armáda bude v tomto procesu oslabena.

Hlavní otázky, kterým NATO čelí, souvisejí s vyhlídkou na změnu americké administrativy – a s tím, jaké změny v politice vůči Ukrajině by to mohlo přinést – a s obavami, že Ukrajina není schopna dosáhnout žádného významného vojenského průlomu. První otázka nebude zodpovězena do listopadu 2024, druhá bude zodpovězena v následujících týdnech a měsících.

I kdyby byl pokrok pomalejší, než se očekávalo, Ukrajina nebude mít zájem na příměří, dokud bude Rusko držet tak velkou část jejího území a imobilizovat ty, kteří žijí pod jeho okupací. Kyjev předpokládá, že Moskva využije jakéhokoli příměří k obnovení svých sil pro další kolo bojů. Obnova a rekonstrukce poválečné Ukrajiny bude představovat náročný úkol a vyvolá nepříjemné otázky ohledně hodnocení a rozhodnutí učiněných před boji a během nich. Ale na rozdíl od zpětného pohledu v Rusku není na Ukrajině pochyb o tom, že se jedná o válku, kterou musí vést a mohla by prohrát.

Putin se může jednoduše pokusit vydržet, ale vzhledem k rostoucímu tlaku potřebuje strategii, která by ukázala, že Rusko má stále cestu k vítězství.  To, co Putin udělá, by mělo ovlivnit ukrajinské kroky. Kyjev může přispět k obavám v Moskvě tím, že ukáže, že žádná část Ruska není bezpečná, potrestá ruské síly na frontě a oportunisticky osvobodí území, i když to není zcela podle představ vojenských plánovačů. Stala se z toho válka o výdrž. Stejně jako Putin musí doufat, že se Ukrajina a její západní stoupenci unaví dříve než Rusko, musí Ukrajina a její stoupenci ukázat, že se s válečnými nároky dokáží vyrovnávat tak dlouho, jak bude třeba.

Lawrence Freedman je emeritním profesorem válečných studií na King’s College London a autorem knihy Command: The Politics of Military Operations From Korea to Ukraine.

 

 


Úvodní foto: Vladimir Putin crying, realistic detailed portrait by Roman Kubanskiy, zdroj: Foreign Affairs, autor: Lawrence Freedman, překlad: Robert Nerpas