Důsledky košického vládního programu a tzv. „Benešových dekretů“

Jen pokud se budeme abstrahovat od emocí, resentimentů a od ideologie a přestaneme se zabývat důvody, proč mezi českým etnikem a německy mluvícími Čechy a Moravany došlo k tomu, co se událo v 19. století, ale zejména ve století 20., tak můžeme dospět k eliminaci traumatu „Mnichova“ i poválečného vyhnání německého etnika.

Historickým paradoxem je, že jak ideologie velkoněmectví, které podlehli – ať už dobrovolně nebo z přinucení – německy mluvící Češi a Moravané, tak i ideologie panslavismu, která obdobně zasáhla české etnikum, tragicky a osudově postihly obě, po staletí spolužijící populace. Čeští Němci ztratili během necelého roku vlast, domov i majetek shromažďovaný generacemi předků. Češi a Moravané potom osobní svobodu, národní i státní nezávislost a perspektivu prosperity hospodářství i společnosti na dlouhá desetiletí.

Přes krutý osud, a možná právě proto, si vyhnanci zachovali svou morálně společenskou integritu. Česká společnost dopadla hůř. Pod tlakem proletarizace sovětsko-ruské provenience se atomizovala. Intelektuální a morální spodina, která jí ovládla, zlikvidovala mocensky vliv národních elit beze zbytku. Ty zčásti emigrovaly, a pokud její příslušníci v Československu zůstali, stali se ve své vlasti méněcennými párii.

Akt „Mnichova“ a akt vyhnání byly o to tragičtější, že prosperita zemí Koruny české se odvíjela od úsilí nejméně pěti generací tří, po staletí zde žijících etnik – Čechů, Němců a Židů. Ti všichni vytvořili v 19. století – ať se chtěli jakkoliv národnostně odlišit – jednotný průmyslový národ, jediné sociálně ekonomické konzistentní průmyslové společenství v tehdejším Rakousko-Uhersku. České země měly rozhodující podíl na tvorbě+ HDP celého mocnářství.

a) Vyvražděním českých a německých Židů nacisty přišly české země o intelektuálně nejkvalitnější etnikum. Apokalyptická úděsnost tohoto činu je v jeho nezvratnosti.

b) V průběhu války byly českých zemí masivně vyčerpávány obnovitelné zdroje. Na druhé straně však byly do tehdejšího Protektorátu přemisťovány moderní průmyslové, aby byly chráněny před těžkým bombardováním, které proměňovalo říšskou část Německa v trosky. Na konci války tak bylo podle kvalifikovaného odhadu morálně odepsáno jen asi 55 % průmyslových technologií. Lépe na tom v Evropě byly jen severské země a Švýcarsko.

České země tak díky tomu, ale především vysoké civilizační kvalitě v roce 1945 v nich žijícího obyvatelstva a v neposlední řadě díky hodnotě vysoce kvalitní smolincové rudy, jejíž těžba představovala do roku 1956 v tehdejších světových cenách dnešních (1998) 900 miliard korun, měly objektivně všechny předpoklady stát se v příštích desetiletích jednou z nejbohatších zemí v Evropě. Mimochodem, ekvivalent devíti set miliard věnovaly kolaborantské vlády KSČ bezúplatně na podporu sovětské imperiální politiky.

c) Vystěhováním civilizačně vyspělého a pracovně vysoce kvalifikovaného německého etnika byly země připraveny o 30-35 % HDP, který toto etnikum svou prací v ČSR před válkou vytvářelo.

d) Mnoha set miliardový majetek, konfiskovaný občanství zbavenému německému etniku jako celku, ovládly tisíce komunistických aktivistů. Ti už od léta roku 1945 programově obsazovali všechna místa, v nichž se mělo rozhodovat o tom, komu a za jakých podmínek budou konfiskáty přidělovány.

e) V naprosté většině osidlovali pohraničí zemědělská čeleď a městští dělníci-řemeslníci. Šlo o vrstvy, které před válkou volily, téměř bez výjimky, agrárníky a sociální demokraty. Od podzimu 1945 do května 1946 se KSČ podařilo uskutečnit největší politickou korupci v historii českých zemí. Přidělováním majetku, o němž se těmto vrstvám ani nesnilo, získala KSČ navíc 700.000 voličských hlasů, které rozhodly o její hegemonii. Volby v ČSR v roce 1946 byly tedy asi tak svobodné jako volby v roce 1933 ve Výmarské republice, jímž se také zcela demokratickou cestou dostal k moci Hitler a jeho NSDAP.

f) Zemědělsko-průmyslové dělnické vrstvy, k nimž je třeba připočítat pologramotné a negramotné „repatrianty“ z východu, většinou neuměly hospodařit, natož podnikat. Produktivitu, kterou dosahovala původní populace, nemohly nahradit ani zlomkově.

g) Rozpadem společensko-hospodářských struktur, způsobeným masovým odchodem zemědělské čeledě a dělníků ze statků, továren a dílen do pohraničí, byla závažným způsobem narušena sociálně-ekonomická struktura zemědělství i průmyslu. To se výrazně projevilo v objemu i kvalitě výroby. Především však v rozpadu společenských vazeb a vztahů stabilizujících se c českých zemí po řadu generací.

h) Vítězství ve volbách v roce 1946 a rozpad tradičních společenských a sociálně-ekonomických struktur umožnily KSČ získat funkci premiéra, podřídit si a ovládnout všechna silová ministerstva a tehdy i klíčové ministerstvo zemědělství. A v souladu se svými, od roku 1921 trvajícími záměry uskutečnit kapitulantský program podřízení dosud svobodného (aspoň formálně) státu imperiálnímu a o nadvládu nad celou Evropou usilujícímu SSSR. Košický vládní program a tzv. „Benešovy dekrety“ tak umožnily realizovat KSČ – páté kolony ruského impéria – přeměnu Československa na bezprávnou kolonii.

ch) Na Slovensku neměli komunisté co rozdávat, a tedy koho korumpovat. Odnož KSČ – Komunistická strana Slovenska – v roce 1945 katastrofálně prohrála tehdejší volby, když získala jen necelou třetinu hlasů. Důkaz nad jiné jasný, že bez přidělování českým Němcům zkonfiskovaného majetku za hlasy KSČ by volby v Česku dopadly přibližně stejně jako na Slovensku. KSČ by nezískala post předsedy vlády, silová ministerstva ani ono klíčové ministerstvo zemědělství. Bez ovládnutí státní správy by KSČ puč nemohla uskutečnit.

Vojenská intervence SSSR, jíž mnozí publicisté jako s alternativou straší, byla málo reálná. Vystoupení W. Churchilla ve Fultonu v roce 1946 za přítomnosti prezidenta Trumana, jaderný monopol USA a skutečnost, že Československo bylo jediným státem v Evropě, kde nebyly dislokovány, ani jimi neprojížděly jednotky Rudé armády, způsobily, že si Stalin vojenskou intervenci do nekomunistické ČSR nemohl dovolit.

i) Po únoru 1948 emigrovaly desetitisíce příslušníků národních elit a další desetitisíce byly odsouzeny k „převýchově“ do pracovních táborů. V roce 1968 ztratila země další desetitisíce nejkvalitnější části české populace. To poznamenalo vývoj společnosti a ekonomiky na desítky let a odsoudilo kdysi jednu z nejvyspělejších zemí k trvalému zaostávání.

j) Výrazně omezil možnosti technologického rozvoje v českých zemích i fakt, že slovenská oligarchie v čele s dr. Husákem dostala za svou výraznou pomoc při znovuobnovování svrchovanosti SSSR nad Československem za odměnu léno – české země –, které se navíc staly subkolonií Slovenska. Od roku 1971 dostávalo Slovensko v rámci státního rozpočtu ročně pětašedesát miliard korun + 49% devizových rezerv státu na úkor českých zemí. Ve ztenčené formě trval tento penězovod až do konce roku 1992. Při rozpadu státu tak byly průmyslové technologie v Česku odepsány morálně ze 75 %, a na Slovensku jen asi z 20 %-25 %.

Na závěr paralela

V poválečných letech byla životní úroveň v českých zemích oproti Rakousku a Trizonii více než dvojnásobná. V roce 1990, i v letech dalších, je produktivita české ekonomiky oproti Rakousku a SRN přibližně 40 %.

Důkaz, že „Benešovy dekrety“ byly strategicky výrazně protičeské, nemůže být přesvědčivější.

Pokud se česká společnost nedoví, kdo a co způsobili ožebračení kdysi prosperujících zemí Koruny české, nebude schopna sebereflexe, tj. zbavení se národních mýtů a pověr. Vědomí civilizační sounáležitosti se středoevropským společenstvím je jediným lékem proti čechocentrismu a sebestřednosti. Nemoci, která nás od roku 1990 trvale ohrožuje a brání nám v nastartování prosperity českých zemí.

Epilog Bohumila Řeřichy

Dne 29. září 1998 se konal v Praze společný česko-německý seminář, který společně uspořádali signatáři Smíření 95 a Kruh občanů vyhnaných v roce 1938 z pohraničí. Všechny zde přednesené referáty vyšly ve sborníku. Na semináři zazněly také některé diskusní příspěvky, které do sborníku zařazeny nebyly. Byl to právě tento komentář Luďka Vavroně, který zveřejnila „Revue Střední Evropa,“ v čísle 84 v listopadu 1998.

 

 


Úvodní foto: Václavské náměstí s Národním muzeem v pozadí. Prvomájový průvod, Bauer Sándor, zdroj: Revue Střední Evropa č. 84, listopad 1998, autor: Luděk Vavroň,