Invaze uvrhla Německo do trýznivé debaty o jeho historii – a tento proces je teprve na začátku
Pod rouškou západní jednoty na podporu Ukrajiny se reakce na válku v Evropě odvíjely od toho, jak si jednotlivé země vykládaly vlastní historii, dřívější konflikty na tomto kontinentu a jak si představovaly národní charakter Ruska. V demokratických společnostech neexistuje automatický konsenzus ohledně poučení z minulosti, a ani by existovat neměl. Vzpomínky jsou často selektivní a cesta vpřed zahrnuje diskusi o tom, co bylo dříve špatně.
Od ruské invaze není tento proces přehodnocování minulosti při hledání správných rozhodnutí pro budoucnost nikde tak napjatý jako v Německu. Během uplynulých 16 měsíců země ukončila svou silnou závislost na ruské ropě a plynu, vzdala se neochoty posílat zbraně do válečné zóny a stala se po USA jedním z nejdůležitějších vojenských a finančních podporovatelů Ukrajiny. Většina Němců nyní tuto změnu politiky – neboli Zeitenwende (bod obratu), jak ji označuje kancléř Olaf Scholz – podporuje, ale veřejná debata o budoucnosti německé bezpečnostní politiky neustala. A významnou roli v ní hrají argumenty o historii.
Brutalita ruské agrese proti Ukrajině, Putinovo zjevné nerespektování mezinárodního práva a jeho výslovné hrozby vůči Západu přiměly německé politické a intelektuální elity přehodnotit dlouho zažité a rozšířené předpoklady o poučení, které pro Německo vyplývá z druhé světové války a studené války. Význam této změny by neměl být podceňován a nikoho by nemělo překvapovat, že zůstává nejistá a sporná.
Ve třech desetiletích po skončení studené války byla německá politika ve střední a východní Evropě silně ovlivněna výkladem dějin, který do centra německého uvažování o regionu postavil Rusko, zatímco menší země v jeho sousedství opomíjel. Tato orientace na Moskvu odrážela rozsah ruské moci, ale byla také přinejmenším zčásti způsobena tím, že Německo uznalo svou historickou odpovědnost za druhou světovou válku, která byla na východní frontě brutální vyhlazovací válkou. Zahynulo více než 25 milionů sovětských vojáků a civilistů, kteří hrají důležitou roli v německé kultuře vzpomínání.
Německá politika vůči Rusku po studené válce
ztratila směr, protože SPD se stále naivně upínala
ke „změně prostřednictvím obchodu“.
Připravenost přiznat si historickou odpovědnost za druhou světovou válku a důraz na usmíření jsou těžce vydobyté úspěchy německé demokracie, které by neměly být brány na lehkou váhu. Po skončení studené války však zůstala problematická rozšířená německá tendence ztotožňovat Rusko se Sovětským svazem a argumentace politiků, že zločiny nacistického Německa ukládají Německu zvláštní povinnost usilovat o dialog s Ruskem, aniž by se stejná pozornost vztahovala na ostatní bývalé státy Sovětského svazu, jako je Ukrajina. Vždyť zhruba 8 milionů sovětských obětí druhé světové války byli Ukrajinci a ukrajinské území bylo místem brutálních bojů a nevýslovných zločinů, zejména na židovském obyvatelstvu. O nuancovaný historický výzkum v tomto směru není nouze, ale teprve nyní, po Putinově invazi, se v německém veřejném diskurzu více oceňuje důležitý rozdíl mezi Ruskem a Sovětským svazem.
Důraz na strašlivou cenu války se Sovětským svazem v letech 1941-1945 vedl také k nedostatečné citlivosti Německa vůči německo-ruskému spolčení v letech 1939-1941 a jeho dlouhodobým důsledkům. Než se Hitler o dva roky později rozhodl zaútočit na Sovětský svaz, dohodl se se Stalinem v paktu o neútočení Molotov-Ribbentrop z roku 1939 na rozdělení střední a východní Evropy na nacistickou a sovětskou sféru vlivu. Země, které za to zaplatily brutální okupací, deportacemi a vysídlením, si po pádu železné opony zasloužily zvláštní pozornost Německa stejně jako Rusko. Vzpomínka na toto spolčení dodnes hluboce formuje myšlení střední a východní Evropy o obou zemích, zejména v Polsku a pobaltských státech. Ve dvou desetiletích, která vedla k válce na Ukrajině, však na jejich pohledu záleželo Berlínu méně než na pohledu Moskvy.
Další významnou kapitolou německých dějin, která je nyní znovu zkoumána, je slavná „Ostpolitik“ kancléře Willyho Brandta z dob studené války. Ta zůstala ústředním bodem německého uvažování o Rusku až do 24. února 2022. Na přelomu 60. a 70. let minulého století Brandt a jeho sociálnědemokratická strana (SPD) prosazovali politiku dialogu se Sovětským svazem v naději, že se podaří stabilizovat vztahy západního Německa s východní Evropou. Pětadvacet let po skončení druhé světové války věřil, že strategie „změny prostřednictvím sbližování“ sníží napětí mezi Východem a Západem a možná dokonce pomůže změnit Sovětský svaz zevnitř. Sbližování zahrnovalo i obchod se Sovětským svazem.
Člověk nemusí být členem SPD, aby byl na Brandta hrdý, i když z jiného důvodu. Nejvíce se proslavil tím, že v roce 1970 poklekl před památníkem povstání ve varšavském ghettu, což bylo bezprecedentní a nesmírně důležité gesto hanby a pokání za válečné zločiny Německa a holocaust. Je také důležité zdůraznit, že Brandtova snaha o dialog se Sovětským svazem vycházela z pozice síly. Západoněmecké výdaje na obranu činily v době jeho kancléřství 3 % HDP ročně, což bylo výrazně více, než se předpokládá v první německé strategii národní bezpečnosti, zveřejněné 14. června.
Německá politika vůči Rusku však po studené válce ztratila směr, protože velká část SPD se stále naivně držela zásady „změny prostřednictvím obchodu“ a vzpomínala na Brandtovu politiku nebo ji selektivně interpretovala. Desítky let po Brandtovi je Gerhard Schröder, další kancléř SPD, obviňován z toho, že tuto ctěnou a široce idealizovanou tradici proměnil v pohodlnou záminku pro upřednostňování německých obchodních zájmů v Rusku před geopolitickými zájmy středoevropských a východoevropských spojenců Německa v NATO a EU. Reinhard Bingener a Markus Wehner ve své nedávné knize The Moscow Connection předkládají forenzní a usvědčující popis toho, jak se Putinovo Rusko po desetiletí dvořilo německým politickým elitám i veřejnému mínění, a ukazují, že debata o dlouho zažitých předpokladech Německa o Rusku je nezbytná.
Podpora Německa Ukrajině od invaze představuje jasný rozchod s jeho politikou vůči Rusku. Scholzova vláda spálila mosty s Putinem a opustila dlouhodobé zásady, které do února 2022 rezonovaly u mnoha Němců. Nebylo to snadné. Zásadní otázkou však není jen to, zda se Scholzem slibovaná Zeitenwende skutečně děje, ale i to, proč bylo zapotřebí vražedné války na Ukrajině, aby mohla začít.
Německo změnilo názor na Rusko, ale až když bylo příliš pozdě. Nezbytné a mučivé tázání po důvodech teprve začíná. Změna, která se z pohledu německé vlády jeví jako významná, dokonce drastická, byla v očích mnoha jejích spojenců dlouho opožděná a příliš pomalá. Kritika je oprávněná. Je to naléhavost ukrajinské situace, která by měla určovat tempo německé reakce na tuto katastrofální krizi evropské bezpečnosti – nikoliv její vlastní duševní zpytování.
Helene von Bismarck je hamburská historička specializující se na britsko-německé vztahy.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Soviet Foreign Minister Vyacheslav Molotov signs the German–Soviet Treaty of Friendship in Moscow, September 28, 1939, National Archives and Records Administration, zdroj: Guardian, autorka: Helene von Bismarck, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.