Zelenského boj po válce

Co bude mír znamenat pro ukrajinskou demokracii

Válka Ruska proti Ukrajině změnila image ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Předtím, než Rusko 24. února 2022 zahájilo plnou invazi, ho mnozí považovali za neprověřenou osobnost, jejíž dřívější herecká a komediální kariéra nevzbuzovala příliš důvěry. Po jejím zahájení se však stal – podle soudu bývalého amerického prezidenta George W. Bushe – „Winstonem Churchillem naší doby“.

V prvních dnech války mnozí západní pozorovatelé předpokládali, že se Zelenskyj zlomí, uprchne, vzdá se nebo zemře. Místo toho zůstal v Kyjevě a odhodlaně vedl Ukrajinu. Jeho popularita prudce vzrostla. Průzkum provedený autory a Kyjevským mezinárodním sociologickým institutem v červenci 2022 ukázal, že 65 % lidí na neokupované Ukrajině věřilo, že Zelenskyj je nejlepším mužem, který dovede zemi k vítězství. Druhá nejpopulárnější volba, bývalý prezident Petro Porošenko, měla podporu pěti procent. Dalších 19 procent uvedlo, že mezi politiky není žádný rozdíl, nebo odmítlo odpovědět. Více než 80 procent respondentů označilo Zelenského za inteligentního, silného a čestného.

Ale až válka konečně skončí, bude Zelenskyj čelit velkým výzvám. Válečné vedení vyžaduje zcela jiné schopnosti a dovednosti než vedení v době míru. Je pozoruhodné, že Ukrajinci mají menší důvěru v Zelenského vedení, když mají uvažovat o budoucnosti. Ve stejném průzkumu z července 2022 označilo 55 % dotázaných Zelenského za nejlepší osobu, která by mohla vé poválečnou obnovu země, a podíl těch, kteří uvedli, že mezi ním a alternativami není rozdíl, nebo odmítli odpovědět, činil 28 %. Aby Zelenskyj překonal tyto potenciální obavy, bude muset obnovit a posílit nejen ukrajinská města a infrastrukturu, ale také demokracii. Bude muset ukončit tendenci země utvářet vládu na základě osobních protekčních sítí, které jsou náchylné ke korupci, a vytvořit inkluzivní koncepci vlastenectví. Bude také muset respektovat pravidla a ducha ukrajinské ústavy. Na tom, jak se Zelenskému podaří tyto výzvy zvládnout, závisí osud jeho země a její demokracie.

Pokušení moci

Ruská invaze zmobilizovala živý a inkluzivní ukrajinský občanský národ a posílila s ním spojený smysl pro povinnost a oddanost demokracii. Údaje shromážděné v únoru 2023 projektem MOBILISE ukázaly, že přibližně 80 % ukrajinského civilního obyvatelstva se zapojilo do války prostřednictvím dobrovolnictví, protestních akcí nebo poskytováním finanční podpory. Ostatní odkládají stranické rozdíly stranou a sjednocují se na podporu reforem, které bude vyžadovat vstup do EU. Tento pozitivní vývoj je ohrožen dlouholetou ukrajinskou tradicí tzv. patronátního přístupu, což je pocit, že k dosažení téměř čehokoli jsou nezbytné osobní vazby, což živí nedůvěru v právní stát. Tato závislost na mecenáších vytváří hluboké osobní vazby mezi lidmi z vlastní sítě, ale také plodí nepotismus, spoléhání se na úplatky a často i násilí, když se důvěra naruší. Lidé u moci opakovaně využívají této situace k vytváření vlastních politických mašinérií, které hromadí bohatství a potlačují opozici. Přestože se lidé opakovaně vzbouřili a zmařili nejznámější ukrajinské mocenské choutky, politická třída v zemi je stále náchylná ke korupci a tendenci upřednostňovat osobní konexe před demokratickými institucemi. Dokud bude převládat názor, že „to dělají všichni“, budou tyto praktiky pravděpodobně pokračovat.

Je možné, že pocit jednoty, který válka vyvolala, se po jejím skončení rozplyne. Ukrajinská vláda ho ovšem může nahradit novým pocitem národního cíle, který jí poskytne žádost Ukrajiny o vstup do EU, což bude novým impulsem pro tolik potřebné reformy. Tyto reformy by však mohly vyvolat dostatečný odpor, který by zemi přivedl zpět k patolízalství. Členství v EU si například vyžádá zásadní přizpůsobení ukrajinských podniků, které se budou muset přizpůsobit předpisům EU. Kyjev také bude muset přijmout opatření k odstranění korupce, což si vyžádá rozsáhlé reformy ukrajinského soudního systému. Tyto reformy budou vyvíjet tlak jak na běžné občany, tak na elity a zpochybní jejich partikulární zájmy. Je pravděpodobné, že se proti nim postaví jak obyčejní lidé, jejichž podnikání bude ovlivněno, tak elity, jejichž zájmy budou ohroženy. Nebezpečí návratu k protekční politice jako obvyklé je tedy reálné. Nelze zaručit, že demokratické výdobytky, kterých země dosáhla, budou udrženy. Je možné, i když ne příliš pravděpodobné, že Ukrajina přejde od patronátní demokracie, která pro ni byla v posledních letech typická – v níž byla značná míra korupce zkvašena obecnou snahou o demokratické předávání moci v případě, že úřadující představitelé prohrají volby – k autoritativnějšímu nebo centralizovanějšímu systému.

Až se znovu objeví širší politická opozice vůči Zelenského vládě, což je po skončení války pravděpodobné, je možné, že Zelenskyj a jeho stoupenci budou v pokušení chránit své vedení tím, že si sami upevní moc – i když původním cílem bude pouze prosazení reforem nebo obnova země. Takovéto zdůvodnění již mnohokrát použili vůdci, kteří se snažili posílit svou vládu ve východní Evropě, Latinské Americe i jinde. Tento druh zesíleného „prezidencialismu“ by mohl nastartovat procesy, které by mohly podkopat reformy. Někteří Zelenského kritici již interpretovali jeho odvolání starosty Černihova Vladyslava Atrošenka na základě obvinění ze zneužití funkce jako ohrožení místní samosprávy. Stejní kritici obviňují Zelenského z toho, že oslabování oligarchů v zemi maskuje snahu získat tuto moc pro sebe. A i když je zatím příliš brzy na to, abychom mohli říci, zda je tato interpretace jeho kroků opodstatněná, přesto je třeba se této možnosti vyvarovat.

Zelenského dalekosáhlá popularita by sama o sobě mohla představovat hrozbu pro ukrajinskou demokracii.

Některé kroky, které Zelenského vláda podnikla v rámci vedení války, by mohly ohrozit ukrajinskou demokracii i po obnovení míru. Například rozhodnutí z února 2022 sloučit většinu soukromých televizních kanálů do jediné státní televize bylo pravděpodobně nezbytné na začátku války, kdy země bojovala o přežití. V době míru by takové opatření bylo neospravedlnitelné. Zelenského kritici v parlamentu – zejména vedoucí představitelé strany Evropská solidarita a také think-tanky a nevládní organizace, jako jsou Opora, Česno a Nadace demokratických iniciativ – veřejně i soukromě vyjadřují obavy, že prezident nemusí být ochoten se této kontroly po skončení války vzdát. Žádný vůdce si koneckonců nelibuje v tom, že je kritizován nebo – jak to vidí – tvrdě napadán a zesměšňován, jak se to děje v otevřených společnostech. Má-li však Ukrajina pokračovat v prohlubování své již tak živé demokracie, budou muset být tato opatření zrušena, až válka skončí a hrozba ruské agrese pomine.

Je také možné, že Zelenského dalekosáhlá popularita může sama o sobě představovat hrozbu pro ukrajinskou demokracii. Na Ukrajině není nikdo, kdo by se jeho postavení a veřejné podpoře jako politického vůdce blížil. Pokud se tato úroveň popularity udrží, mohlo by to Zelenského vést k závěru, že potřebuje zůstat u moci, čímž by fakticky odepřel ostatním možnost získat potřebný věhlas. Možná největší věcí, kterou kdy americký prezident George Washington udělal, větší dokonce než to, že dovedl své síly k vítězství v revoluční válce, bylo, že odstoupil z prezidentského úřadu v době, kdy byl stále uctíván jako válečný hrdina a byl zdaleka nejvýznamnějším vůdcem země. Vytvořil tak precedens pro mírové předání moci. Krátce před svým zvolením v roce 2019 Zelenskyj prohlásil, že prezident by měl vykonávat funkci pouze jedno pětileté období. Lze předložit pádný argument, že porušení tohoto konkrétního slibu by ukrajinské demokracii neuškodilo, a dokonce by mohlo přinést stabilitu v době války. Pokud však bude Zelenskyj znovuzvolen, budoucí trajektorie ukrajinské demokracie může začít záviset na tom, zda bude dodržovat limit dvou funkčních období. V současné době nic nenasvědčuje tomu, že by uvažoval o jeho porušení.

Pozitivní a negativní nacionalizmus

Vznik občanské národní identity na Ukrajině, identity, která staví občanskou povinnost a sounáležitost se zemí nade vše, je jedním z největších úspěchů ukrajinské nezávislosti. Tuto identitu Zelenskyj vyzdvihoval a pěstoval a válka ji upevnila. Přesto byla důsledně zpochybňována jinými vizemi toho, co znamená být Ukrajincem. Jedna z extrémních alternativních vizí spojuje národní identitu výhradně s etnokulturní identitou, podle níž pojem být dobrým a spolehlivým občanem závisí na tom, zda mluvíš správným jazykem, zastáváš správný názor na historii země a ctíš správné kulturní osobnosti. Pro zastánce tohoto názoru jsou ti, kteří tyto etnokulturní rysy nesdílejí, často považováni za hrozbu. Nacionalističtější zastánci této výlučné etnokulturní identity jsou v menšině. A ti, kteří by mohli být považováni za liberální nacionalisty, ale přesto v parlamentu prosazují etnokulturněji zabarvený patriotismus, jako například členové strany Evropská solidarita, také rychle zdůrazňují význam občanské národní povinnosti a ústřední postavení státu. Ve skutečnosti se u většiny politiků, dokonce i pravicových, občanská a etnokulturní identita mohou doplňovat podobně jako ve Francii.

Přesto mohou někteří politici usilovat o politický zisk tím, že tyto rozdíly využijí nebo se je budou snažit prohloubit. Existuje mnoho historických příkladů, kdy se země, které byly traumatizovány brutálními válkami, uchýlily k exkluzivnějším definicím národa ve snaze oddělit se od cizího vlivu. K tomu došlo u některých západních sousedů Ukrajiny po druhé světové válce a pádu komunismu. Takové kroky mohou vést k rozdělení, útlaku a vnitřním konfliktům, oslabit zemi a otevřít příležitosti k vykořisťování. V případě Ukrajiny existuje riziko, i když velmi malé, že neliberální nacionalistické hnutí může získat novou podporu a prosadit utužení extrémnějších názorů na ukrajinskou identitu, podle nichž lze skutečné národní bezpečnosti a prosperity dosáhnout pouze prostřednictvím určité etnické očisty.

Naštěstí zatím nic nenasvědčuje tomu, že by takové exkluzivistické formy nacionalismu nabývaly na síle. Spíše se zdá, že válka posílila oddanost Ukrajinců liberalismu a inkluzivním představám o národě. Stalo se tak i přesto, že došlo k silnému občanskému posunu směrem k ukrajinštině (mnoho lidí na Ukrajině mluví ukrajinsky a rusky). Dvojjazyční občané se totiž stále více distancují od ostatních „ruských“ aspektů své identity. Ve skutečnosti existují určité důkazy, že tento posun je zvláště výrazný mezi jihovýchodními ruskojazyčnými Ukrajinci, kteří tento posun k ukrajinské jazykové praxi vnímají jako prvek své občanské povinnosti vůči státu.

Pro ukrajinskou vládu bude zásadní, aby při reformním úsilí udržela širokou národní jednotu, a ukrajinští reformátoři se mohou opatrně inspirovat Gruzií. V roce 2003 gruzínský prezident Michail Saakašvili úspěšně využil optimismu, který vyvolala Revoluce růží, a okamžitě a dramaticky odstranil drobnou korupci v celé vládě, včetně dříve nechvalně proslulé dopravní policie i základních státních služeb. Saakašviliho genialita nespočívala ani tak v tom, že navrhl technicky působivý protikorupční plán, jako spíše v tom, že přesvědčil miliony lidí, že se věci skutečně změní, čímž spustil jakési sebenaplňující se proroctví. Gruzínská historie je samozřejmě také varovným příběhem, protože další korupční praktiky na vysoké úrovni pokračují. Ukrajina potřebuje ještě dalekosáhlejší reformní úsilí. Gruzie však ukazuje, že teprve když jsou lidé přesvědčeni, že přichází změna, změní své vlastní chování a přizpůsobí se nové očekávané realitě. Formulovat atraktivní návrhy je poměrně snadné, přesvědčit lidi, že se věci změní, je mnohem obtížnější.

Konec války, ať už přijde kdykoli, může Zelenskému a zbytku země nabídnout právě takovou chvíli. Prezident bude muset najít způsob, jak vůli obyvatelstva bojovat přetavit ve stejně silné přesvědčení, že starý přístup k řízení země již není možný. A pak musí své sliby dotáhnout do konce. Ta chvíle přijde a je třeba doufat, že ji dodrží.

Henry E. Hale je profesorem politologie a mezinárodních vztahů na Univerzitě George Washingtona. Je autorem knihy Patronská politika: Dynamika euroasijských režimů ve srovnávací perspektivě.

Olga Onuch je profesorkou srovnávací politiky na Manchesterské univerzitě. Je autorkou knihy Mapování masové mobilizace: Porozumění revolučním momentům v Argentině a na Ukrajině).

Jsou autory knihy Zelenského efekt (Oxford University Press, 2023), z níž byla tato stať převzata.

 

 


Úvodní foto: Ukrainian president Volodymyr Zelenskyy in April 2022 by Office of the President of Ukraine, Kyiv, zdroj: Foreign Affairs, autoři: Henry E. Hale, Olga Onuch, překlad: Robert Nerpas