Plíživá radikalizace

V Británii se pravé křídlo konzervativní strany stále více přiklání k fašistickým ideologiím. Nebezpečný trend.

Dirk Campbell, 72letý hudební skladatel a klimatický aktivista, byl minulý měsíc na konferenci National Conservatism (NatCon) v Londýně stažen z pódia za to, že se snažil varovat delegáty před fašismem. Měl pravdu, protože přesně to je cílem nového uskupení známého jako . Konference poskytla platformu nejen britské ministryni vnitra Suelle Bravermanové, ale také toryovským poslancům Dannymu Krugerovi a Miriam Catesové. Bravermanová, která je asijského původu, ujistila převážně starší bělošské publikum, že „bílí lidé nežijí ve zvláštním stavu hříchu nebo kolektivní viny”.

Podle Catesové je nízká porodnost „zastřešující hrozbou“ pro „celou západní společnost“. Kruger (sám vystudoval Eton a Oxford) brojil proti „intelektuálům a globalizované elitě“ a tvrdil, že manželství mezi mužem a ženou je „jediným základem bezpečné a úspěšné společnosti“. Během dvoudenní konference, které se zúčastnili i popírači klimatických změn, byl opakovaně zdůrazňován návrat k „tradici“ a lásce k vlasti. „Konzervatismus znamená řád,“ řekla Bravermanová, „nebo neznamená nic“. Konference znamenala počátek neoliberálního nacionalismu v rámci pravého křídla toryů. Tento proud, inspirovaný bývalým americkým prezidentem Donaldem Trumpem, se zdá být schopen stranu roztrhat na kusy, jakmile už nebude ve vládě.

Ve své knize Fašismus a jak ho zastavit jsem zkoumal pět pilířů architektury moderního fašistického myšlení. Za prvé teorii velké výměny, která představuje přistěhovalectví do západních zemí jako formu genocidy bílých křesťanů. Za druhé, stigmatizace liberalismu: právníci jsou démonizováni za obhajobu lidských práv uprchlíků, feministky za údajné potlačování porodnosti. Za třetí, pojem „kulturní marxismus“ spojený s tvrzením, že „permisivní společnost“ je poválečným spiknutím Frankfurtské školy s cílem podkopat západní společnost. Za čtvrté, metapolitika neustálého opakování konspiračních teorií a nepravd, která v myslích zoufalců vyvolává takový zmatek, že, jak kdysi napsala Hannah Arendtová, „nevěří svým očím a uším, ale jen své představivosti“. A za páté, „Den X“ – fantazie o nadcházející globální etnické občanské válce, která přeuspořádá svět na etnicky homogenní superstáty a bude znamenat konec modernity.

Z těchto pěti pilířů chyběl na konferenci NatCon pouze poslední. Všechny ostatní byly propagovány implicitně, někdy i explicitně. Hnutí není fašistické. Ale stejně jako v USA, kde se pravicově orientovaný národní konzervatismus zrodil, začala ideologie moderního fašismu – jasně vyjádřená v dílech Alexandra Dugina, Guillauma Faye a Richarda Spencera – strukturovat myšlení této nové konzervativní pravice.

Této části britské pravice brexit nikdy nestačil.

Tím, že na pódiu vedle úřadující ministryně vnitra vystoupili otevření rasisté a popírači klimatických změn, použili antisemitské heslo „kulturní marxismus“ a spojili se s intelektuální architekturou krajní pravice, ukázali, kam směřují. Přívrženci nedobrovolného celibátu „incelové“, teenageři ve vězení za stahování příruček pro násilné útoky, lidé, kteří čmárají písmeno Z na veřejné budovy a hákové kříže na židovské hroby, možná nebyli v sále vítáni. Ale můžete se vsadit, že se dívali a čekali na kroky, které Bravermanová a jí podobní udělají, až toryové přestanou vládnout.

Této části britské pravice nikdy nestačil. Poté, co ze tří milionů občanů EU v zemi udělala „ty ostatní“ a přesvědčila těsnou většinu voličů, aby zničila obchodní vztahy se svým největším sousedem a partnerem, se nyní snaží stigmatizovat filipínské zdravotní sestry, súdánské lékaře a rodiny indických studentů v Británii.

Bravermanová, který je členkou vlády, jež do značné míry založila své plány růstu a úspor na příchodu milionu legálních ekonomických migrantů ročně, brojí proti samotnému konceptu migrace. Tvrdí, že mzdy by se zvýšily, jen kdyby se Británie zbavila evropských a mimoevropských migrantů. Pokles reálných mezd je však důsledkem politiky vlády, k níž patří. A kvalitní pracovní místa, která slibovala, nelze vytvořit, protože podniků po brexitu stagnují. Mzdy tedy klesají, zatímco Spojenému království chybí 50.000 řidičů kamionů, 43.000 zdravotních sester a 165.000 sociálních pracovníků.

Požadavky NatC postrádají jakoukoli ekonomickou logiku. To, co dělají, je vytváření hnutí s cílem dezorganizovat a degradovat britskou demokracii. Jsou stálým zdrojem rasismu, misogynie a homofobie, které jsou umocňovány pravicovými diskusními kanály jako GB News a TalkTV.

Stejně jako Trump, bývalý brazilský prezident Jair Bolsonaro, (stále ještě) maďarský premiér a jejich napodobitelé jsou NatC neoliberální nacionalisté. Odmítají globalizaci, nikoli však neúprosné vnucování tržních sil společenskému životu. To, co právě teď dělá toryovská vláda, je záchrana bohatých a vyhladovění chudých – ve Spojeném království je rekordních 177 miliardářů a asi 2.500 potravinových bank. To předpokládá, že demokracie, lidská práva a mediální rozmanitost jsou oslabovány, zatímco autoritářský nacionalismus a rasismus jsou normalizovány.

To, co právě teď dělá toryovská vláda,
je záchrana bohatých a vyhladovění chudých.

To se však nepodaří. Nedávno jeden z liberálních konzervativců, ministr kultury za vlády Davida Camerona, obvinil NatC z „popírání reality“ a varoval je: „Musíte mít zemi, ve které žijete, opravdu rádi a chtít ji zlepšit, aby vás veřejnost podpořila.“ Většina Britů má ráda společnost, ve které skutečně žije – s jejími průvody homosexuálů, prokrastinací, seznamovacími aplikacemi, veřejným pitím alkoholu a stávkami na železnici.

Je pravda, že tato realita je v důsledku třinácti let politiky úsporných opatření, špatného hospodaření a rány, kterou si způsobila brexitem, chaotická. Ale britské oběti neoliberalismu, sahající až k jeho zakladatelce Margaret Thatcherové, mají s kapitalistickým chaosem zkušenost několika generací. Britové jsou schopni „žít navzdory“ – a vyvinuli si vysoce odolnou kulturu přežívání na zahrádkách hospod v době fotbalu a v nočních klubech, která by NatC opravdu šokovala.

Mladí lidé vědí, že díky toryům – a bez ohledu na to, zda tvoří heterosexuální rodinu – jsou jejich šance dostat se na pověstný britský „realitní žebříček“ mizivé. Vědí, že bez ohledu na to, kolik uprchlíků Bravermanová pošle do Rwandy a kolik pracovních víz zablokuje, jejich vlastní mzdy nemohou růst a porostou jen jejich dluhy.

Vědí, že v tomto systému mají šanci jen tehdy, když budou držet pohromadě – podobně jako železničáři a zdravotní sestry stávkující za vyšší mzdy. A protože jsou produktem britského vzdělávacího systému, který se v poválečném období vždy zabýval skutečným nacismem, poznají fašismus, když ho vidí. Proto na konferenci minulý týden mezi všemi těmi neúspěšnými historiky a rasistickými mudrlanty zaznělo tak málo hlasů dělnické třídy a mezi mladými lidmi jen internetoví podvodníci.

Liberální křídlo konzervatismu bylo
brexitem téměř zničeno.

NatC jsou zkrátka odsouzeni k záhubě – ale jsou nebezpeční. Jakmile ztratí moc, zařadí se do jedné řady s celou Trumpovou agendou – a pozornosti komunity národní bezpečnosti neuniklo, že jsou v dokonalém souladu s programem ruského prezidenta Vladimira Putina.

Liberální křídlo konzervatismu brexit téměř zničil. Probrexitové, ale sociálně liberální křídlo, spojené s bývalým premiérem Borisem Johnsonem, má poškozenou pověst. Jediné, co toryům zbylo jako protiváha bravermanismu, ztělesňuje současný premiér Rishi Sunak, kterého lze nejlépe popsat jako technokrata bez kompetencí.

Bylo zarážející, jak moc se jazyk NatC minulý týden vzdálil realitě Spojeného království. Díky desetiletím obrovské migrace, z velké části za vlády konzervativců, je tato země vysoce multietnickou a nezvratně multikulturní společností. Homosexuálové se nevrátí do ilegality, ženy se nevrátí do kuchyně a ve školách – dokonce ani ve státních – se nezačne učit, že otroctví mělo své dobré stránky.

Shodou okolností uplyne tento měsíc přesně sto let od zrodu britského fašismu, kdy někteří stoupenci italského diktátora Benita Mussoliniho založili britské fašistické hnutí. Od té doby byly fašistické snahy v každém desetiletí své existence poraženy – a každá frakce konzervatismu, která se s ním spojila, byla historií hodnocena jako vlastizrádná. Navzdory své posedlosti minulostí se zdá, že nové pravicové křídlo strany toryů není schopno se z ní poučit.

 

Paul Mason je autor a novinář. Jeho kniha Post-kapitalismus: nástin přicházející ekonomiky vyšla v roce 2016, a kniha Jasné, světlé zítřky – radikální obrana humanismu vyšla v roce 2019.

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: A rowdy dinner of British political radicals at John Horne T, Wellcome Collection Gallery, zdroj: IPG-Journal, autor: Paul Mason, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]