Česko zahnívající zemí?

 

Časopis upozorňuje na to, že „ je zahnívající zemí, kterou si už v roce 2011 rozdělily politické strany“.

I tehdy se česká politika, bohužel, rozhodla problémů si nevšímat. Současná vládní koalice hledá vysvětlení protivládních nálad a demonstrací jen v nálepkování extremismem a vlivem Ruska. Bylo by poctivější, kdyby veřejně uznala, že to, co popisuje , je už dávno hlavním důvodem nedůvěry české společnosti v politiku. A měla by začít hledat řešení u sebe. Mnoho času nemá.

Začtěme se pozorně do krátké statě o práci politických stran po založení Republiky Československé v roce 1918.

Politické strany, jakkoli početné, představovaly sice pluralitní, ale vlastně uzavřenou soustavu. To ony byly rozhodnuty zabránit jakékoli iniciativě, která by vznikla mimo prostor, který si předem mezi sebou rozdělily. Dokladem toho je např. změna volebního řádu těsně před volbami v roce 1925, která měla znemožnit Straně práce vstup do parlamentu.

Zásada poměrného zastoupení, která jinak vskutku přeje minoritám, se u nás díky vázaným kandidátkám a poměrně velkým volebním krajům stala zárukou vlády stranických aparátů. Strany byly faktickými držiteli moci a vylučovaly přímější vztah mezi voličem a poslancem. Kdokoli, i agrární, průmyslový a finanční kapitál, se mohl podílet na moci jen skrze ně.

Dokonce i Hrad si mohl udržet svou problematickou pozici nad stranami jen tehdy, když stranil některým z nich či aspoň určitým vlivným skupinám v nich. Parlament byl pouhou delegací stran a fungoval jen jako politická burza, kde se ideje netvoří, nerodí, ale kde se toliko vypočítává jejich denní kurs.

Stranický systém by mohl být garantem demokracie, pokud by byly jednotlivé strany vskutku živými organismy, pokud by byly živnou půdou politického myšlení a iniciativy.  Vnitrostranická demokracie však nikdy nebyla silnou stránkou našich stran.

V každé z nich, i v těch, co se pokládaly za pokrokové, levicové, to vypadalo jako v českém maloměstě za starých časů. Kult předáků a jejich vrchnostenské způsoby, rigidita aparátu, pasivita členstva, nedostatek odvahy k vnitřní diferenciaci, nedosti velkorysý postoj k případným konfliktům (končívaly zpravidla vyloučením nekonformního poslance nebo odštěpením takové skupiny), to všechno mohlo pominout snad jen generační změnou. K té se však ve všech stranách nikdo neměl.

Ani po 100 letech se nic nezměnilo. Pachatelé jsou známí. Jak , tak , stejně jako jejich nástupce považovali strany výlučně za prostředek, jak získat hlas od občanů, kteří pak mají čtyři roky mlčet. Všichni tři vytvořili subjekty, po jejichž zádech se dostali Klaus a Zeman na nejvyšší post ve státě a Babiš skoro také. Ukazuje to, že u nás není skutečná demokracie, ale jen demokratura.

Premiér Petr Fiala je stále v zajetí minulosti ODS. Nemá charisma jako prezident Pavel, který má blíže k občanům. Pan premiér jako věřící křesťan by neměl zapomínat, že pýcha předchází pád.

Na vině jsme však i my občané, kteří jsme nepravostem přihlíželi a dodnes skoro po 105 letech od založení 1. Republiky Československé stále mylně považujeme stát za národ. V úvodu první československé ústavy stálo že:

„My, národ československý, prohlašujeme, že chceme usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin.“

Tu tedy nejde o „lid“ nýbrž o „národ československý“. Na rozdíl od ústavy Spojených států amerických, kde v preambuli stojí:

„My, lid Spojených států…“  Tolik slova Emanuela Rádla z díla Válka Čechů s Němci. (1928)

Pravdu má americký historik Timothy Snyder, znalec východní a střední Evropy, když říká, že „evropské zničily světový řád.“

Byly to Německo a sovětské Rusko, které po založení národních států podle Pařížské konference 1919 prohlásily, že tyto státy neuznávají… a následky jejich rozhodnutí známe!

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Detail from Corrupt Legislation, Library of Congress [wc_spacing size=”40px”]