Mírové dohody na Blízkém východě Washington v posledních desetiletích oslavoval. Nyní si ministři zahraničí Saúdské Arábie a Íránu podávají ruce v čínské metropoli Pekingu. Jaké důsledky to má pro geopolitickou tektoniku?
V srpnu 2021 skončila katastrofou západní intervence v Afghánistánu vedená USA. Americký geopolitik Homer Lea už v roce 1912 upozornil na dvě města, která rozhodují o vítězství či porážce velkých říší: „Jedním takovým místem je Herát, druhým Kábul. Na celém světě neexistují dvě místa, která by se jim rovnala svou důležitostí.”
Krátce po pádu Kábulu New York Times střízlivě konstatoval, že „nepostradatelný národ“ se musel rozloučit se svými sny. Americký ideál moci celosvětově prosazovat občanská práva a náboženskou toleranci podle vlastního příkladu v Hindúkuši selhal.
O rok později se ukázalo, jak špatná byla pověst Washingtonu. Od setkání Franklina D. Roosevelta s králem Ibn Saudem v únoru 1945 byla Saúdská Arábie považována za kotvu americké světové velmoci. Přesto, když se prezident Biden v létě 2022 vydal na cestu do království, jeho spojení s oslabenou světovou velmocí už bylo napjaté k prasknutí.
Konec partnerství
Za předpokladu, že v energetické politice natrvalo překonal závislost na Saúdské Arábii, Joe Biden ostře obvinil saúdského korunního prince z vraždy novináře Džamála Kashoggiho během volební kampaně v roce 2020. Popsal Mohammada bin Salmána jako vyvrhele a vyvržence a jako prezident umožnil zveřejnění zpravodajské zprávy obviňující následníka trůnu ze spoluúčasti na krvavém spiknutí.
Přesto po Putinově útoku na Ukrajinu západní sankce proti Rusku zvedly ceny ropy a plynu na světovém trhu. V období před volbami do Kongresu v roce 2022 inflace v USA rychle vzrostla, zatímco výsledky průzkumů pro Bidena a jeho Demokratickou stranu prudce klesly. Americký prezident se po telefonu marně snažil přimět pranýřovaného korunního prince ke zvýšení těžby saúdské ropy. Ten však hovory nebral.
Když se Biden rozhodl odcestovat do Rijádu, střetnutí obou protivníků skončilo diplomatickou katastrofou. Před a během prezidentské návštěvy se americká administrativa snažila Rijád přesvědčit, aby normalizoval vztahy s Izraelem, zatímco saúdská vláda požadovala americký příspěvek k řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Saúdové reagovali na americké zmínky o porušování lidských práv s odkazem na špatné zacházení v amerických věznicích v Iráku a izraelské represe vůči Palestincům. Nakonec Mohammed bin Salmán odmítl zvýšit produkci saúdské ropy a spojit síly proti Moskvě a Pekingu.
Bidenova návštěva nakonec přerušila politický řetěz, který spojoval Washington s Rijádem po generace, protože Mohammad bin Salmán se netajil tím, že už nerespektuje amerického prezidenta, který přišel jako prosebník.
Smějící se třetí
Přesto bohatá Saúdská Arábie, která byla vojensky slabá i přes masivní nákupy zbraní, stále potřebovala ochranné partnerství světové velmoci. RUSKO, s jehož prezidentem následník saúdského trůnu udržuje dobré vztahy, už nepřicházelo v úvahu, protože útok na Ukrajinu se ukázal jako politická a strategická chyba prvního řádu. Nejpozději koncem léta 2022, s přechodem k nákladné opotřebovací válce na jihovýchodě Ukrajiny, vyšlo najevo, že Putin svým rozhodnutím zaútočit ohrozil postavení Ruska jako hlavní euroasijské mocnosti a pravděpodobně prohrál: v září 2022 byla Moskva na 22. výročním zasedání Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO) pouze mladším partnerem Pekingu.
Putinova strategická chyba a Bidenova ztráta reputace udělaly z čínského prezidenta Si Ťin-pchinga vysmátého třetího. Poté, co Washington vyklidil asijský strategický uzel s Afghánistánem a krátce nato ztratil svou desítky let trvající nadvládu na Arabském poloostrově, otevřely se dveře pro realizaci čínských plánů. Ty budou v dlouhodobém horizontu pokrývat velké části euroasijské pevniny, na kterou chce ČíNA rozšířit svůj ekonomický a bezpečnostní vliv v konkurenci s USA. K tomu Peking využívá SCO, jehož členské státy a partneři v dialogu se shromáždili kolem Si Ťin-pchinga v Samarkandu.
Účinný nástroj
Na Západě byl význam SCO po dlouhou dobu podceňován, ale pole působnosti této organizace je výrazně větší, než se původně předpokládalo. Založila ji v roce 2001 Čína, Rusko a čtyři středoasijské následnické země Sovětského svazu a následně se k mnohostranné alianci, v které stále více dominuje Peking, připojily jako plnoprávní členové Indie a Pákistán.
Během setkání v Samarkandu 15. září 2022 požádal o řádné členství také ÍRáN. Teherán se orientoval na východ od roku 2017 poté, co Washington odstoupil od jaderné dohody JCPOA. Peking by nyní mohl začít cílevědomě rozšiřovat svůj ekonomický a politický vliv směrem k Zálivu v multilaterálním rámci SCO a ve stínu ukrajinské války.
V prosinci 2022 navštívil Si Ťin-pching Rijád. Na rozdíl od Bidenovy návštěvy probíhaly jeho rozhovory s Mohammadem bin Salmánem v harmonické atmosféře. Diskutovalo se také o budoucím členství Saúdské Arábie v SCO. Peking a Rijád se dohodly, že království požádá o status partnera s cílem plnohodnotného členství.
Peking – Teherán – Rijád
Poté energická, ale vždy diskrétní čínská diplomacie zaznamenala pozoruhodný úspěch. 6. března 2023 se představitelé Teheránu a Rijádu setkali v Pekingu a o čtyři dny později oznámili, že jejich vlády díky čínskému zprostředkování s cílem urovnat spory a umožnit ukončení zástupných válek v Jemenu a Sýrii hodlají obnovit diplomatické vztahy.
Situace v Jemenu se poté citelně uklidnila a saúdský král pozval íránského prezidenta na návštěvu Saúdské Arábie po měsíci půstu ramadánu. Saúdští vládní představitelé také hovořili se syrskou vládou podporovanou Teheránem o normalizaci bilaterálních vztahů. Nakonec 29. března 2023 Rijád oficiálně požádal o to, aby se stal dialogovým partnerem SCO, a pod vlivem Saúdské Arábie OPEC k nelibosti Washingtonu oznámil, že bude odebírat více než milion barelů ropy denně ze světového trhu s cílem stabilizovat cenu ropy.
Starosti těch druhých
Izrael a USA tento vývoj samozřejmě pozorně sledují. Zatímco oba veřejně bagatelizují jejich důležitost, vnitřně je berou velmi vážně. Pokud bude sbližování Teheránu a Rijádu zprostředkované Pekingem pokračovat, Washington očekává urychlenou ztrátu vlivu na Blízkém a Středním východě, protože Peking jako mírotvorce získává nejen mezinárodní prestiž, ale také atraktivní možnost spojit čínský program Hedvábné stezky spolu s programem Mohammada bin Salmána Vize 2030, ekonomický megaprojekt na Arabském poloostrově.
V Izraeli, který je díky zvláštnímu vztahu k USA nejsilnější regionální velmocí na Blízkém východě, panují obavy, že arabské státy a islámský svět budou vůči židovskému státu projevovat stále větší nevraživost. Saúdská Arábie, která získala manévrovací prostor vůči Izraeli prostřednictvím urovnání s Íránem, bude hostit příští summit Arabské ligy v květnu. Nebylo by překvapením, kdyby při této příležitosti Mohammad bin Salmán zdůraznil své politické vedení a, jak již prosazoval Egypt a Spojené arabské emiráty, usnadnil oficiální návrat Sýrie do Arabské ligy.
USA jako spojenec Izraele už daly Jordánsku jasně najevo, že si nepřejí konec izolace Sýrie. Ammán není jediným hlavním městem, kde se intenzivně uvažuje o budoucí politice vůči Damašku. Turecko, které je členem NATO, v současné době také prověřuje, zda a za jakých podmínek lze obnovit bilaterální vztahy se Sýrií, které byly přerušeny v roce 2012.
Jaké to má důsledky pro Evropu?
Geopolitické zlomy posledních dvou let mění mezinárodní bilanci sil na Blízkém a Středním východě. Vliv USA se ztrácí, kdysi znepřátelené regionální mocnosti Írán a Saúdská Arábie se díky čínskému zprostředkování sbližují. Politická přidaná hodnota dosažená pekingskou diplomacií je značná. V důsledku toho se americko-čínská soutěž přesune ještě více do indo-pacifického regionu, kde lze očekávat rostoucí napětí bez ohledu na vývoj na Blízkém a Středním východě.
V Evropské unii není mimo Paříž ani přání strategické autonomie, ani schopnost přispět k jejímu dosažení. S přihlédnutím ke svým vlastním zájmům by však Brusel a Berlín měly vážně uvažovat o tom, jaké následky vyplývají ze změněné situace v důležitém sousedním regionu. Pečlivé zvažování možností by nemělo bránit přístupu rovnováhy, spolupráce a sdílené bezpečnosti, který se nakonec může ukázat jako méně riskantní než strategie konfrontace.
Hans-Ulrich Seidt byl německý velvyslanec v Afghánistánu (2006-2008) a Jižní Koreji (2009-2012). V letech 2014 až 2017 byl vrchním inspektorem Spolkového ministerstva zahraničí a v letech 2012 až 2014 vedl na témže ministerstvu odbor zahraniční kulturní politiky a komunikace. V současné době je členem Lichtenštejnského institutu sebeurčení na Princetonské univerzitě a členem poradního sboru Swiss Afghanistan Institute/Bibliotheca Afghanica.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Saudi desert by Jadi, zdroj: Cicero, autor: Hans-Ulrich Seidt, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.