Demokracie přihlížejících diváků

Klesající volební účast, úspěšný : jsou lakmusovým papírkem pro soudržnost a jejích demokracií

Podle aktuálních údajů klesla celosvětová úroveň demokracie na úroveň roku 1989. Posledních 30 let demokratického pokroku tak bylo vymazáno. V porovnání s úpadkem demokracií se ve 33 zemích (s 36 % světové populace) objevuje proces autokratizace. Podobný proces lze pozorovat i v pětině členských átů EU, přičemž jako hlavní příklady jsou uváděny Maďarsko a Polsko, následované Rumunskem a Bulharskem, zejména s ohledem na nedostatečnou rovnováhu institucionální kontroly mezi soudní, výkonnou a zákonodárnou mocí.

V mnoha členských státech EU dochází také k vysoké fluktuaci vlád: v 21 zemích došlo v období posledních dvou plánovaných volebních období alespoň k jedné změně vlády, v Bulharsku ke čtyřem, v Rakousku k šesti a v Itálii a Rumunsku k sedmi. V pěti státech EU nemá v parlamentu většinu. A to není všechno. Francouzsko-německá osa již není motorem důležitých evropských témat. Mezitím se dostaly do pozadí i další aliance, jako je „Visegrád“ nebo „Spořivá čtyřka“. Tato heterogenita ve struktuře Evropské usnadňuje blokování rozhodnutí.

Vítězem tohoto vývoje je . Ještě více než v předchozích krizích získává nové pravomoci prostřednictvím nových mechanismů (Trojka, evropský semestr, deficitní procedura) nebo jí je svěřuje Evropská rada. Po vzoru komunitarizovaných zakázek na vakcíny se tento model rozšiřuje na další odvětví a produkty – např. na surovinovou strategii, zbrojení a energetické zakázky. Znepokojivý posun směrem k expertokracii.

Následující dva roky budou pro systém EU ještě větší zatěžkávací zkouškou. Svět se totiž nachází v „geopolitické depresi“ v důsledku stupňujícího se soupeření mezi hospodářskými a vojenskými bloky, které vede ke globálnímu zbrojení, a to i v zemích, jako je Japonsko, jež dosud praktikovaly politiku appeasementu. V důsledku stále vyšších cen energií a inflace není nereálné posílení radikálních sil na úkor demokratického středu. Vzhledem k tomuto vývoji vyvstává v souvislosti s volbami do Evropského parlamentu v roce 2024 otázka, jak se může prosadit jako demokratický subjekt.

Ve všech volbách je nápadný nárůst
zdržení se hlasování i úspěch populistických stran.

V květnu 2022 zvítězil ve Francii Emmanuel Macron po druhém kole voleb s pravicovou populistkou Marine Le Penovou. S volební účastí 60 % je však demokratická podpora jeho mandátu na nejnižším bodě, který byl naposledy dosažen v roce 1969. Macron si je toho vědom a výslovně oslovil nevoliče: „Vaše mlčení svědčí o odmítnutí rozhodnout. Na to musíme reagovat.“ V Německu čelí kritice také kancléř Scholz, protože jeho demokratická legitimita je založena na pouhých 25 % voličů. Na rozdíl od Francie a Německa byla v Itálii zvolena do vlády pravicově populistická strana „Bratři Itálie“ (Fratelli d'Italia), a to při nejnižší volební účasti v historii země, která činila pouhých 64 procent. Trend tedy směřuje k „výlučné demokracii“, v níž významná část občanské společnosti nevyužívá svého volebního práva.

Stejný obrázek ukazuje Evropu jako celek. Zatímco v západní Evropě přišlo k volbám ještě v roce 1975 v průměru 82 procent, v roce 2012 to bylo jen 75 procent oprávněných voličů. Ve východní Evropě je pokles voličů ještě dramatičtější: volební účast klesla ze 72 procent v roce 1991 na 57 procent v roce 2012. Volební účast v evropských volbách klesla z 62 procent v roce 1979 na 51 procent v roce 2019.

Ve všech volbách je markantní nárůst neúčasti i úspěch populistických stran. Svědčí to o tom, jak nedůležitou se pro většinu občanů stala politická účast v “res publica”. Hrozí tedy kolaps demokracií, nebo jsou na tom dnes vyspělé demokracie lépe než před 50 lety? Na jedné straně se jistě výrazně zlepšila situace žen, menšin a liberální pravice. Na druhé straně se privilegovaní ve své dvoutřetinové demokracii zabydleli až příliš dobře. Spodní třetina totiž zůstala ekonomicky, sociálně a kulturně pozadu. To je porušený slib demokracie, která musí vždy spočívat na rovnosti i svobodě. Pokud tomu tak není, je tento stav výstižně nazýván defektní demokracií.

, kteří nejsou spokojeni s demokratickými institucemi, nejsou nutně nepřátelští k systému.

Průzkum ukazuje, že podpora myšlenky demokracie v Evropě je vysoká. Naopak spokojenost s tím, jak funguje, je mnohem nižší. Lidé, kteří jsou nespokojeni s demokratickými institucemi, tak nejsou nutně nepřátelští k systému, ale zklamaní jeho výkonem. Skutečným problémem není úroveň volební účasti sama o sobě, ale společenská selektivita, která s tím souvisí. Neboť jak říká empiricky ověřené pravidlo, s klesající volební účastí se zvyšuje sociální vyloučení.

Kombinace globalizace a deregulace trhu v rozvinutých společnostech rozdmýchala rozdělení společnosti na bohaté a chudé, vzdělané a nevzdělané, mobilní a imobilní. Rozdělení životních šancí se obvykle nezakládá primárně na vlastním úspěchu, ale podléhá především náhodě kuratel nerovného původu. Nižší třídy mají všechny důvody nedůvěřovat slibu rovnosti naší demokracie.

A ekonomické rozdělení společnosti nachází svou paralelu ve veřejném diskursu. Tu formují kosmopolitní názorové elity a vzdělané střední třídy naší společnosti. Prosazují otevřené hranice: otevřené pro zboží, služby, kapitál a lidi, ať už pracující nebo uprchlíky. Jsou připraveni vzdát se národních suverénních práv, aby vyřešili nadnárodní problémy na evropské nebo globální úrovni včetně problémů nadnárodních. V tomto nejistém prostředí se zaměstnanci spíše přiklánějí ke komunitaristickým pozicím, které popisují tradiční hodnoty, zakotvení v malém společenství, důvěru v národní stát a zároveň nedůvěru v nadnárodní vládu jako v EU. Pravicové populistické strany si tento střet přivlastňují tím, že do něj promítají kulturní předsudky.

Deregulovaný globální kapitalismus nahlodává
demokratickou tvůrčí sílu národních států.

Z pohledu odborů je příčinou krize demokracie ekonomická nerovnost. Od konce minulého století se dramaticky zrychlila finanční náročnost světové ekonomiky, zatímco nerovnost příjmů a bohatství se zvýšila. Například v Evropě vlastní polovinu bohatství deset procent nejvíce prosperujících domácností, zatímco 40 procent nejméně prosperujících vlastní pouze tři procenta bohatství (OECD 2017). Tato ekonomická nerovnost by mohla být kompenzována distributivním rozdělením, která však kvůli nedostatku moci vlád a vedení finančních elit probíhá nedostatečně. Politickou nerovnováhu lze vidět ve skutečnosti, že průměrný podíl dělnické třídy v národních parlamentech v OECD činí 5 %, oproti 58 % celkové populace.

Politická nerovnost ve prospěch vlastníků bohatství se projevuje také odpolitizováním hospodářské a fiskální politiky v posledních desetiletích. Rozhodování v těchto oblastech funguje prostřednictvím institucí, které nejsou přímo odpovědné voličům. Deregulovaný globální kapitalismus nahlodává demokratickou tvůrčí sílu národních států. Příkladem toho jsou centrální banky, jejichž vliv při řešení finanční krize vzrostl a které jsou popisovány jako „autoritářský liberalismus“.

Pouliční boj způsobený opuštěním sociálního dialogu a sociálního partnerství, jako je tomu zejména ve Velké Británii a Francii, se nesmí stát vzorem pro evropský model. Odbory a spolurozhodování na pracovišti jsou důležitým demokratickým prvkem při formování transformačních procesů sociálně přijatelným způsobem. Nadcházející v roce 2024 jsou proto lakmusovým papírkem pro odolnost evropské demokracie a její mobilizační sílu, ale také pro soudržnost Evropské unie.

Volební účast v evropských volbách v roce 2019 se značně lišila – od 60 % v Německu po 29 % na Slovensku. Jako první krok v roce 2020 zahájil Evropský parlament reformu volebního zákona, která by posílila princip vedoucího kandidáta a zavedla druhé hlasování, což by umožnilo volit evropské kandidáty prostřednictvím nadnárodních volebních seznamů. Tyto reformy a posílení Evropského parlamentu jako zákonodárce Evropské unie jsou důležitým stavebním kamenem pro zapojení demokratické svrchované moci, konkrétně evropských občanů.

K tomu, abychom dohnali voliče, je však zapotřebí více: formát dialogu na konferenci o budoucnost Evropy by mohl být druhým krokem k tomu, aby se do politického diskursu dostala témata, která mají pro občany největší význam. Posílení sociálního partnerství a účasti pracovníků v členských státech by bylo dalším krokem k tomu, aby potřeby a zájmy nejrozmanitějších profesních skupin a vrstev obyvatelstva našly cestu do politického světa, jinými slovy do politiky zdola nahoru spíše než do politiky shora dolů.

Susanne Wixforth pracuje v oddělení hospodářské politiky vídeňské komory práce. Předtím byla vedoucí oddělení v oddělení mezinárodní a evropské odborové politiky Německé odborové (DGB).

Kaoutar Haddouti studuje politologii a historii v Heidelbergu a Paříži.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: อนุสาวรีย์ประชาธิปไตย, Democracy Monument by Chusak Vijakkhana, zdroj: IPG-Journal, autoři: Suzanne Wixforth, Kaoutar Haddouti, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]