Politická destabilizace by mohla vést k ozbrojenému konfliktu uvnitř samotného Ruska. Je nezbytné zformulovat strategii, která by omezila následky.
Sedmadvacet let před ruskou invazí na Ukrajinu, v době, která se dnes zdá být velmi vzdálenou minulostí, zvažovala Evropská unie uvalení sankcí na RUSKO.
V roce 1995, po ruské vojenské intervenci v Čečensku, vedoucí představitelé EU pozastavili ratifikaci plánované dohody o partnerství a spolupráci a pohrozili Moskvě ještě většími důsledky, pokud nepřestane se svými válečnými zločiny, včetně nevybíravého bombardování čečenského civilního obyvatelstva.
Vláda Borise Jelcina řešila konflikt v Čečensku rozpoutáním dalších brutálních vojenských zvěrstev, ale Evropa nakonec ustoupila a dohodu stejně ratifikovala. V následujících letech ruské vedení pokračovalo v demontáži demokratických institucí, v roce 2008 napadlo Gruzii a v roce 2014 rozpoutalo válku na východní Ukrajině, která byla prologem k plnohodnotné invazi v únoru 2022.
Ohlédnutí za promarněnými příležitostmi v 90. letech připomíná, jak mohou bezprostřední dilemata vést tvůrce politik k přehlížení příznaků další krize na obzoru. V reakci na krveprolití způsobené Vladimirem Putinem na Ukrajině si EU nemůže dovolit nepřipravit se na další ruskou krizi.
Válka na Ukrajině, podobně jako válka v Čečensku v 90. letech, vyvíjí obrovský tlak na stabilitu Ruska jako státu. Je velmi důležité, aby členské státy a instituce EU začaly plánovat řadu poválečných a postputinovských scénářů v Rusku, včetně destabilizace ruského politického systému, která by mohla vést až k ozbrojenému konfliktu uvnitř země. K ochraně kolektivních zájmů Evropy, včetně Ukrajiny, před případnými budoucími nepokoji, které Rusko zachvátí, potřebuje EU strategii, která bude aktivně podporovat jeho demokratizaci, bez ohledu na to, jak malé se nyní zdají být šance, že k ní dojde.
Kreml dlouho odmítal Brusel jako globálního hráče. Po evropském odsouzení brutálních činů spáchaných během čečenských válek se Moskva pokusila rozdělit a vládnout, rozbít jednotu bloku založenou na hodnotách, zapojit jednotlivé lídry, identifikovat nejvlivnější členské státy a jejich národní zájmy. V mnoha případech Rusko získalo takovou míru ekonomické a politické integrace se západními zeměmi, jakou chtělo, a zároveň se vyhnulo domácím demokratickým reformám.
Cynická fixace Moskvy na zájmy jednotlivých členských států EU odrážela a zároveň vrhala dlouhý stín na ruské vnímání EU. Dokonce i opozičně smýšlející členové ruské občanské společnosti považovali EU za nevyváženou konfederaci s velkými mocnostmi, které bloku diktují hospodářskou a zahraniční politiku. Hospodářský růst, svoboda cestování a spolupráce s jednotlivými členskými státy EU je nechávaly slepými k postupnému úpadku svobody v Rusku. Ruské elity získaly znalosti cizích jazyků a dostatek nakradeného nebo z ropy pocházejícího bohatství, aby mohly pohodlně trávit dovolenou v západní Evropě, aniž by se obtěžovaly podporovat demokratické hodnoty doma.
Pro ruskou střední a vyšší třídu tato dohoda s Moskvou a Bruselem skončila invazí na Ukrajinu. Poté, co ruské elity ztratily jakýkoli vliv na Putina, rozhodly se buď strčit hlavu do písku, utéct ze země, nebo začít bojovat a přenášet vinu za krizi jeden na druhého. Pokud se Rusku podaří vyhnout se plnému sklouznutí do totalitarismu, zbytky jeho demokratické opozice možná konečně budou schopny uznat schopnost EU uplatňovat transformační progresivní moc.
Ukrajinská frustrace z hlubšího angažmá EU v Rusku by byla pochopitelná, ale podpora odklonu od ruského imperialismu by byla v zájmu všech sousedů Ruska. Vzhledem k tomu, že současná moskevská elita stejně obviní EU z vměšování, nemá EU širší debatou o demokratických reformách v postputinovském Rusku co ztratit.
Poválečné Rusko, které se bude snažit překonat Putinovo toxické dědictví, by se mělo hodně co učit od ekonomicky prosperujícího bloku, který spojil a transformoval společnosti, jež spolu kdysi bojovaly ve dvou světových válkách.
Instituce EU by však musely stanovit podrobné kroky, které musí ruská státní elita přijmout jako přísné podmínky pro obnovení přístupu k obchodu, cestování a investicím do zbytku Evropy. Poskytly by také pobídky. Skutečný proces reforem, který by nastartoval právní stát a uznal závazky Ruska po skončení konfliktu vůči Ukrajině a dalším postiženým státům, by mohl být odměněn příslibem jednání s Bruselem.
Nedůvěra Evropy vůči Rusku je hluboká, a proto by EU měla být rozhodná, pokud jde o ověřování v každé fázi tohoto procesu. Mnozí Rusové znají zásadu „důvěřuj, ale prověřuj“, která byla základem jednání o jaderném odzbrojení v éře Gorbačova a Reagana. Důvěru však může obnovit pouze neochvějný závazek k ověřování. S postupným obnovováním důvěry by Rusko mohlo časem získat integraci do jednotného trhu EU, který je základem úspěšného evropského hospodářského a sociálního uspořádání.
Může se zdát, že je předčasné diskutovat o strategiích pro stimulaci ruských reforem. Možná však existuje jen křehká příležitost podpořit skutečnou transformaci v Rusku. Ta bude vyžadovat, aby se Rusové vzdali imperialistických iluzí Putinova režimu. Pokud se jim to podaří, může existovat cesta ke společnému evropskému domovu pro všechny. Západ nesmí ztratit ze zřetele potenciál pozitivní změny v Rusku, i když podporuje Ukrajinu v jejím boji o přežití.
Alexander Clarkson je profesorem německých a evropských studií na King's College v Londýně.
Kirill Šamijev je ruský politolog a hostující pracovník Evropské rady pro zahraniční vztahy.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: EU MMA Championship 2021, Kazan, Russia, by Aleks Fight, zdroj: Guardian, autoři: Alexander Clarkson, Kirill Šamijev, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.