Demokracie na plný plyn

Kvůli krizi se v Evropě již několik let vládne ve spěchu. Místo extáze to našemu demokratickému systému přináší obrovské problémy.

Často se říká, že čas je naší nejcennější komoditou a nemůžeme si dovolit jím plýtvat. Zdá se, že to tak vidí i naši politici. Nikdy nezahálejí, naopak: pracují stále rychleji a rychleji. Již několik let je Evropa řízena převážně spěšnými dekrety, bez rozsáhlých veřejných konzultací a parlamentní kontroly. Mluvíme o „krizovém řízení“, protože ve skutečnosti po finanční krizi následovala krize migrační a po ní přišla pandemie.

Když požádal předsedkyni Komise Ursulu von der Leyenovou, aby zveřejnila záznamy z jednání s farmaceutickými společnostmi o dodávkách vakcín 19, ukázalo se, že je vedla převážně přes WhatsApp, a zprávy proto již byly smazány.

Nyní na našich hranicích zuří hrůzná válka, která rovněž vyžaduje rychlou a rozhodnou akci. Nejenže se na Ukrajinu urychleně dodávají , na Rusko se uvalují sankce a přijímají se uprchlíci, ale na pořadu dne je i „zrychlený“ proces přistoupení Ukrajiny do . Rychlé řešení navíc vyžaduje nová bankovní krize, která se v současné době rýsuje. Díky rychlému zásahu federálního ministerstva financí, Švýcarské národní banky a švýcarského úřadu pro dohled nad finančním trhem se podařilo prakticky během jediného víkendu dokončit fúzi dvou největších bank v zemi.

Vítejte ve vysokorychlostní demokracii. Jonathan White ve své knize Politika poslední instance: nouzové vládnutí v Evropské unii píše: „Myšlenka, že nekonvenční opatření jsou povolena jako poslední možnost k překonání extrémních okolností, se stala ústředním bodem rozhodování.“ Naše demokratické vlády nejednají tak rychle jen kvůli rychlému sledu krizí. Rychlému vývoji podléhá i a společnost. hovoří o nespoutaném „turbokapitalismu“, jehož motorem jsou digitální giganti. Stačí porovnat rychlost finančních transakcí v éře telegrafu s rychlostí v době internetu.

představuje pro demokracii
hmatatelné problémy.

tvrdí, že se nezrychlují pouze , ale také společenské změny a život jako celek. Na internetu lze najít nevyčerpatelnou zásobu rad, jak se v moderním světě chovat rychleji. Pokud jste příliš pomalí, zní zákeřný podtón, zůstanete pozadu. To vede lidi ke kurzům rychlého čtení a rychlého učení. Na rychlou komunikaci jsme si již zvykli a naše zařízení máme nepřetržitě po ruce, abychom mohli okamžitě reagovat na nejnovější zprávy, doporučení od přátel nebo pokyny od šéfa. Touto cestou se nevyhnutelně vydávají i státy, které se snaží držet krok s rychlostí lidí, zboží, služeb a peněz.

Zrychlení není pro občany žádným potěšením, ale ve většině soukromých a veřejných prostorů není ani zpomalení žádnou alternativou. Pomalá reakce na pandemii nebo změnu klimatu by byla přímo zločinem. Zrychlení však představuje pro demokracii hmatatelné problémy. Je v její podstatě zpomalit rozhodování, aby mohlo dojít k veřejnému projednávání, účasti občanů, parlamentnímu dohledu a soudnímu přezkumu. Všechny tyto demokratické nástroje vyžadují čas, kterého je v rychle se měnící ekonomice a společnosti nedostatek.

Jak trefně popisuje , minulých desetiletí byla „přemýšlivá, rozvážná a reflektující, a proto spoléhala spíše na pomalost než na rychlost“. Dnes naopak zrychlování a časový posun převracejí demokratické postupy a vedou k tomu, že malá skupina politiků z vládnoucích stran, kteří stojí v čele exekutivy, vládne pomocí dekretů. Parlamenty a soudy jsou stále více tlačeny na okraj, protože zpomalují rozhodovací procesy a „blokují“ vlády, které chtějí problémy řešit „efektivním“ způsobem.

Účinnost však nezávisí pouze na rychlosti, ale také na zvoleném řešení. Ukvapené podání nesprávného léku pacientovi ho nevyléčí. Neustálý časový tlak ponechává malý prostor pro výzkum a důkazy, pro vyjednávání a kompromisy. Ve vysokorychlostní společnosti se orientuje politika na ideologická schémata odpovědných osob a odlišné názory jsou očerňovány jako zrada „národního zájmu“ nebo dokonce jako rozvracení. Tak vzniká populismus: „postpravda“ se šíří závratnou rychlostí prostřednictvím „sociálních médií“, zatímco odborníci jsou označováni za „nepřátele lidu“. Podle Ming-Sung Kuo je „populismus dítětem ‚patologické turbodemokracie‘“.

Dnes je snazší představit si svět bez demokracie
než svět bez internetu.

Podle očekávání se často říká, že demokracie by měla odolávat zrychlování. Stále hlasitěji se také ozývá volání po zpomalení ekonomických a sociálních procesů. „Zpomalte, buďte chytří“, zní poselství. Obávám se, že se to snáze řekne, než udělá. A nemusí to být nutně proto, že by turbokapitalismus demokracii unikal nebo že by občané chtěli, aby stát jednal spíše rychleji než pomaleji.

Je to spíše proto, že internet, jeden z největších urychlovačů naší doby, se stal nepostradatelnou součástí našich životů. Dnes je snazší představit si svět bez demokracie než svět bez internetu. Demokracie, pokud nechce zaniknout, se proto musí přizpůsobit vysoké rychlosti. To v podstatě vyžaduje novou rovnováhu mezi racionalitou, efektivitou a účastí občanů.

Za prvé, v praxi je třeba rozlišovat mezi rozhodnutími, která vyžadují pomalou a promyšlenou diskusi, a těmi, která lze přijmout urychleně. V současné době rádi improvizujeme. Někdy se pod tlakem četných mimořádných událostí potají rozmělňuje ústava. Jindy zase otázky, které by měly být vyřešeny okamžitě, zapadnou do bahna stranicko-politických potyček v parlamentu nebo u soudu.

Za druhé, musíme brát vážně elektronickou demokracii. Přestože systém parlamentního zastoupení nefunguje dobře, státy se nerady pouštějí do demokratických experimentů. Je to proto, že politické strany se raději řídí průzkumy veřejného mínění, než aby si nechaly svázat ruce přímou účastí občanů prostřednictvím internetu.

Za třetí, do demokratického rozhodování musíme zapojit aliance, které mohou a chtějí přispět k poskytování veřejných statků. Mám na mysli sítě měst, odborové svazy a podnikatelská sdružení, jakož i různé nevládní organizace. Podle studií jsou sice tyto sítě ve vysokorychlostní společnosti efektivnější než centralizované byrokratické státy, ale jsou vyloučeny z formálních demokratických procesů, což není moudré. Přístup k těmto sítím, jejich transparentnost a odpovědnost však stále potřebují zlepšení.

Musíme proto zajistit, aby rychlá demokracie fungovala ve prospěch občanů – a neměli bychom ztrácet čas.

Jan Zielonka je profesorem politiky a mezinárodních vztahů na Univerzitě v Benátkách a na St. Antony's College na Oxfordské univerzitě. Je autorem knihy Kontrarevoluce. Ústup liberální Evropy (2019).

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Informal Meeting of EU Ministers by Martijn Beekman, zdroj: IPG-Journal, autor: Jan Zielonka, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]