Žádný mír bez deputinizace: proč Rusko musí prohrát válku

Trvalý mír ve Střední Evropě bude jedině tehdy, když bude Putinovo šílenství delegitimizováno porážkou. Stejně jako dříve v případě Němců ve druhé světové válce. 

Владимир Путин Пресс служба Президента РФ
Владимир Путин Пресс служба Президента РФ

Mír začíná v myslích a srdcích. S vědomím, že sousední národy nejsou objekty vlastních nároků na moc, ale mají právo na svobodu a sebeurčení.

Ruská společnost je tomuto způsobu myšlení na hony vzdálená. To platí nejen pro Putina. Poměrně mnoho Rusů je formováno tradicí myslet si, že jejich úkolem je ovládat své sousedy – pro jejich vlastní dobro.

Podobně se mezi založením Říše v roce 1871 a bezpodmínečnou kapitulací v roce 1945 většina Němců dívala na národy, které žijí v prostoru mezi nimi a Rusy. Pakt Hitler-Stalin byl výrazem této domýšlivosti.

Němci se stali mírumilovní teprve po roce 1945

Pro Němce zkušenost s katastrofální porážkou otřásla tímto pohledem na . Ale to samo o sobě nestačilo. Trvalo roky debat a úvah o společnosti jako celku, než se přehodnocení ukotvilo v národním vědomí. byla pouze součástí převýchovy. Rozhodujícím jádrem byla delegitimizace myšlení o nadvládě. Arogance nadvlády a imperiální šílenství vedly ke zločinné vyhlazovací válce a holocaustu.

Nechá se z toho něco odvodit pro jednání s Ruskem? A co?

Tři dny před útokem na Ukrajinu 24. února 2022 Vladimir Putin v dlouhém projevu plném historických zkreslení vyložil svůj pohled na svět. Ukrajinci nejsou národ, ale podskupina Rusů. Jejich není stát. Nemá žádné mezinárodně respektované hranice. Putin v tomto projevu odkazoval na expanzi moci, především ze strany Sovětského svazu. Za druhé, Sovětské impérium. Za třetí, carská říše. To zahrnuje ve svých nárocích Polsko, pobaltské státy a Finsko. A doslovně také východní Berlín, Magdeburg, Lipsko.

Co vlastně slyší Němci, Poláci, Rusové

Zní to šíleně a nereálně? V německých a západoevropských uších ano. V estonských, polských, ukrajinských, moldavských a gruzínských to zní jako vážná hrozba. Proti čemuž pomáhá jediné: odpor.

Ruským uším to zní jako mix nostalgie a hudby budoucnosti. Rusko si v předchozích érách podmanilo široké sousedství. Ruské armády se roztahovaly ve Varšavě, v Karélii, na Kavkaze, na Labi. Museli se stáhnout kvůli dočasné fázi slabosti. Proč by se nemělo vrátit to, co bylo ztraceno? Rusko se prostě potřebuje vrátit ke své staré síle.

Rusko neokupuje jenom Krym a východní Ukrajinu, ale v některých případech po celá desetiletí také Podněstří, součást Moldavské republiky, několik provincií Gruzie. Nikdo v Rusku neprotestuje proti vládě, která je v rozporu s mezinárodním právem.

Podle historických standardů je myšlenka národního sebeurčení relativně mladá. Teprve po první světové válce vedla k velkému počtu států ve střední Evropě, které dnes Němci považují za samozřejmost.

Před rokem 1918 tuto oblast ovládaly čtyři státy, všechny nadnárodní: Německá říše, Carská říše, Habsburská monarchie a . Dnes jsou zde více než dvě desítky suverénních států. Přibližně polovina z nich patří do EU a/nebo NATO.

Výsměch nad „mezi-Evropou a „sezonními státy“

Po první světové válce se poražení se ztrátou moci nesmířili. V Německu se pohrdavě mluvilo o „mezi-Evropě“ a „sezónních státech“. Nový řád byl zesměšňován jako přechodný výstřelek s tím, že údajně přirozený řád se brzy vrátí. Vládnoucích národů je jen několik. Jejich civilizačním posláním je ovládnout menší rasy. Koneckonců, nemohou si vládnout sami; to by byl chaos.

Po roce 1918 sdílely Německo a Sovětský svaz (který se de facto považoval za ruskou imperiální a koloniální říši) zájem na obnovení tohoto starého řádu. V paktu Hitler-Stalin si mezi sebou rozdělily prostor.

V tomto způsobu uvažování nebylo místo pro to, aby národy, které mezi nimi žily, měly své vlastní národní státy, přestože dohromady měly větší počet obyvatel než Němci a Rusové. A celkově větší ekonomická sílu než Německo nebo Rusko. Což mimochodem už léta přispívá k ekonomickému úspěchu německé ekonomiky. Pro ně jsou jejich východní sousedé mnohem důležitější než Čína, což ovšem německá společnost do značné míry ignoruje.

Katastrofální porážka ukončila sebechválu Němců a povyšování se nad jejich východními sousedy. Člověk by chtěl doufat, že zkušenost je trvalá. V ruském sebeobrazu taková delegitimizace tohoto myšlení neexistuje. Stalinova spoluúčast v roce 1939 je vytlačena. Nebo převládly lži podle stejného vzoru jako dnes na Ukrajině. Třeba že okupace Polska z východu nebyla útokem, ale obranným opatření

80. výročí začátku války – Německo se již nemůže vyhnout kontroverzi

Rusko bylo nakonec vítěznou velmocí a zůstává jím v ruském sebepojetí dodnes. Putin ve své rétorice navazuje na dobu, kdy Sovětský svaz dosáhl největšího rozsahu svého panství: až k Labi. Na Ukrajině jde o denacifikaci a odražení útoku na Rusko.

Pro Putina je rozpad Sovětského svazu a ztráta imperiální říše „největší katastrofou 20. století“. Viní z ní dočasnou slabost chabých vůdců Michaila Gorbačova a Borise Jelcina. Stejně jako dočasná slabost, způsobená vřavou revoluce a pádem cara, byla zodpovědná za ztrátu tehdejšího impéria.

Putin připravuje v projevu k národu Rusy na dlouhou válku

Ve druhé světové válce Sovětský svaz více než kompenzoval ztráty z roku 1918. Proč by dnes Putin považoval za nemožné revidovat mapu Evropy, která vznikla po mírových revolucích ve střední Evropě, pádu Berlínské zdi a rozpadu Sovětského svazu?

Tyto ruské myšlenkové tradice musí být zlomeny. Jsou překážkou spolehlivé připravenosti na mír ve střední a východní Evropě. Jen jak? Paralely s denacifikací a převýchovou Němců narážejí na své meze.

Nikdo nechce riskovat, že ukrajinská válka přeroste ve světovou válku, na jejímž konci by mohlo dojít pouze k bezpodmínečné kapitulaci Putinova Ruska podle německého vzoru v roce 1945 podle německého vzoru. Deklarovaným cílem USA, Německa a partnerů v NATO je vyloučit vojenskou konfrontaci s Ruskem, protože s sebou nese riziko použití jaderných zbraní.

Ustoupit Putinovi není řešení. Toto dilema nezmenšuje naléhavost otřást ruskou sebechválou. Kdy jsou lidé připraveni zpochybnit základní způsoby myšlení? Ne, když se jim daří, ale když trpí neúspěchem.

Žádný mír bez odvrácení hrozby ze strany moskevského imperialismu

Každý mírový plán pro Evropu by to měl brát v úvahu. Rusko musí viditelně prohrát válku s Ukrajinou. Zkušenost s nepopiratelnou porážkou na Ukrajině je tak v rozporu s ruským sebeobrazem, že může narazit na přehodnocení. Bez deputinizace a desovětizace – nebo obecněji „deimperializace“ – nebude možný trvalý mír v ruském okolí.

Mnohým v Německu je tento pohled zjevně nepříjemný. Když nový šéf mnichovské bezpečnostní konference Christoph Heusgen vyzval k deputinizaci, setkal se s rozhořčeným odporem.

Ale proč? Heusgen nedával rovnítko mezi Putina a Hitlera. Je přípustné, ba dokonce nutné, aby poznané procesy poukazovaly na určité podobnosti v jejich myšlenkových vzorcích, jak to dělá historik Heinrich August Winkler.

Historik Winkler o Putinovi: „Existují odstrašující paralely k politice Hitlera

Bohužel jsou tu zase: zbytky německého sebezvelebování, přes veškerou převýchovu. V dobrém nebo ve zlém, mnoho Němců chce být a zůstat jedinečnými. Žádná nespravedlnost v tomto světě se nedá srovnat s tou, kterou prováděli nacisté. Není tedy vyžadována žádná deputinizace založená na denacifikaci.

Němci ze své historické viny nevyvozují závěr, že by měli raději mlčet, když jde o život a smrt na místě jejich zločinů. Ne, naopak se domáhají, že díky svým prohřeškům vědí lépe než ostatní, co je správné. Dle jejich názoru to, jestli se Putin rozhodne použít jaderné zbraně, závisí na německých dodávkách zbraní. Vlastně nejenom z Německa, také z jiných zemí. Mnoho Němců se cítí povoláno rozhodnout, jak hodně území by se Ukrajina měla vzdát v zájmu míru.

Němci se také ještě vidí za přirozené prostředníky, což je v oblasti na východ od nich vnímáno jako zvlášť necitlivé. Nikdo zde nevolá po německém zprostředkování, protože zkušenost ukazuje, že kdykoli se Němci a Rusové o této oblasti shodli, bylo to špatné pro lidi, kteří tam žijí.

Trocha pokory a zvědavosti ohledně toho, jak ostatní Evropané cítí válku na Ukrajině – mnozí s menším strachem a větším odhodláním než Němci – by nebyla špatná.


Úvodní foto: Wonder how long the honeymoon will last by Clifford Berryman, The Washington Star, 1939,  zdroj: Der Tagesspiegel, autor: Christoph von Marschall, překlad: Bohumil Řeřicha