Hranice partnerství bez hranic

4. února 2022 hostil čínský prezident Si Ťin-pching na zahájení olympijských her v Pekingu svého ruského kolegu Vladimira Putina. Po jednání obě strany vydaly společné prohlášení, v němž uvedly, že dvoustranné partnerství Číny a Ruska je větší než tradiční spojenectví a že jejich přátelství nebude mít „žádné hranice“. O dvacet dní později RUSKO napadlo Ukrajinu. Putinův bezostyšný gambit okamžitě vrhl pozornost na Peking; mnozí pozorovatelé se domnívali, že Putinovu ofenzívu podpořil, nebo ji v lepším případě záměrně ignoroval. Vzhledem k tomu, že Rusko tváří v tvář globální izolaci nutně potřebuje partnery, není jeho vřelý vztah k Číně žádným překvapením. Více zarážející je, že se Peking vytrvale odmítá distancovat od Moskvy, a to navzdory nákladům na jeho globální image a strategické zájmy. I když se Rusko stalo vyvrhelem, Peking nepřerušil dvoustranné výměny a společná vojenská cvičení, ani nezmírnil své veřejné výzvy k prohloubení strategické koordinace se svým přítelem na severu.

Odhodlání Pekingu udržovat vztahy s Moskvou je částečně praktické. Čínští představitelé si chtějí udržet na své straně svého souseda a bývalého rivala, který má jaderné zbraně, protože se chystají na intenzivní a dlouhodobé soupeření se Spojenými státy. Ale čínské sbližování s Ruskem není jen otázkou reálné politiky. Peking považuje Moskvu za svého nejdůležitějšího partnera v širším projektu změny globálního řádu, který vnímá jako nespravedlivě vychýlený směrem k Západu. V tomto řádu podle čínské a ruské linie Spojené státy a jejich spojenci určují pravidla ve svůj prospěch, definují, co znamená být demokracií a dodržovat lidská práva, a zároveň si ponechávají pravomoc izolovat a trestat aktéry, kteří tyto standardy nedodržují. Peking a Moskva údajně usilují o „spravedlivější“ multipolární uspořádání, které by lépe zohledňovalo názory a zájmy rozvojových zemí.

Takové revizionistické aspirace nepochybně rezonují v zemích globálního Jihu a dokonce i v některých částech vyspělého světa. Ale to, že Si označil Putina za klíčového spojence v úsilí o méně západně orientovaný svět, nakonec Peking v dosažení jeho cílů brzdí. Spojení Číny s revanšistickým Ruskem jen přitáhlo větší pozornost k jejímu vlastnímu agresivnímu postoji vůči Tchaj-wanu. Vnímání přitvrzující čínsko-ruské osy zase posílilo vazby mezi spojenci a partnery USA. A blízkost Číny k Rusku podkopala důvěryhodnost tvrzení Pekingu, že je zastáncem míru a rozvoje.

Stručně řečeno, čínsko-ruské uspořádání se ukázalo jako mnohem nebezpečnější pro řád vedený Spojenými státy ve své koncepci než ve svém fungování. Jistě, toto partnerství může stále způsobit škody – například tím, že chrání Rusko a Severní Koreu před trestními opatřeními v OSN a umožňuje jim pokračovat v agresi. Avšak protichůdné priority Pekingu a Moskvy a obecně chmurné vyhlídky Moskvy omezují schopnost této dvojice revidovat stávající globální řád skutečně koordinovaným a radikálním způsobem. Západní představitelé by se nicméně měli smířit s tím, že snahy přimět Peking k přerušení vazeb s Moskvou budou pravděpodobně neúspěšné. V nejbližší době by se Spojené státy a jejich spojenci měli místo toho soustředit na to, aby zabránili tomu, že se partnerství vydá destruktivnější cestou, a využít přitom silného zájmu Pekingu o zachování globální stability. V širším měřítku by Washington a jeho spojenci měli uznat, že ČíNA a Rusko jsou v mnoha částech světa kanálem skutečné nespokojenosti se stávajícím mezinárodním uspořádáním – a měli by se pustit do překonávání propasti mezi Západem a zbytkem světa.

Přátelé v nouzi

Od Siova nástupu k moci v roce 2012 se Rusko stalo jedním z klíčových partnerů Číny a neustále posiluje své hospodářské, politické a vojenské vazby. Moskva a Peking sice začínaly jako spojenci v počátcích studené války, ale po desetiletích rivality a nedůvěry následoval na konci 50. let 20. století rozkol kvůli ideologickým rozdílům. V jednadvacátém století Peking a Moskvu opět sblížily společné stížnosti na ZáPAD a jasné paralely, které vnímají ve svých situacích: Rusko obviňuje NATO z obklíčení a Čína se cítí obklíčena spojenectvím USA v Asii. Čínští a ruští představitelé také sdílejí obavy z „barevných revolucí“, lidových povstání, která svrhla autokratické vlády po celém světě, včetně bývalých sovětských států, které podle nich představují Západem podporované pokusy o změnu režimu.

Loňská rétorika o přátelství „bez hranic“ následovala po dřívějším zlepšení vztahů v roce 2019, kdy Čína a Rusko během Siovy návštěvy Moskvy oznámily, že uzavřely „komplexní strategické partnerství koordinace pro novou éru“. Čína tuto záměrně dlouhou přezdívku nepřiznává vztahům s žádným jiným státem. A tím, že se odvolává na „novou éru“ (výraz, který Si vymyslel, aby vyjádřil snahu Číny o národní omlazení v měnícím se geopolitickém prostředí), toto označení také zdůraznilo záměr obou států pracovat ruku v ruce v období strategických příležitostí.

V posledních desetiletích se Čína z pragmatických i ideologických důvodů vyhýbá formálním aliancím a kritizuje rozsáhlou alianční síť Spojených států jako „pozůstatek studené války“. Peking se však stále častěji uchyluje k sémantické gymnastice, když hovoří o svém sbližování s Ruskem. Čínská prohlášení pravidelně zdůrazňují, že dvoustranné partnerství „není aliancí“ a „není zaměřeno“ proti žádné třetí straně, a zároveň uvádějí argumenty, že vztah Číny a Ruska „překonává“ tradiční aliance. Ještě před vydáním společného prohlášení v únoru 2022 Peking zdůrazňoval, že žádná oblast spolupráce není vyloučena a že partnerství obstojí i tváří v tvář mezinárodním protivenstvím.

Od prvního společného čínsko-ruského vojenského cvičení, které se konalo v roce 2005, se vedle tohoto rétorického přátelství rozvíjejí i tvrdé vojenské vazby. Od roku 2012 se obě strany zapojují do stále ambicióznějších a častějších cvičení, včetně námořních cvičení ve Východočínském a Jihočínském moři a společných akcí se třetími stranami, jako je Írán, Jihoafrická republika a členové Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS), uskupení států vedeného Čínou. Koncem roku 2021 se Čína a Rusko dostaly na titulní stránky novin tím, že uspořádaly první společné námořní cvičení v západním Pacifiku, během něhož jejich plavidla proplouvala klíčovými vodními cestami kolem Japonska.

V posledním desetiletí se prohloubily i hospodářské vazby, obě strany podepsaly desítky dohod o spolupráci v oblasti energetiky, infrastruktury, zemědělství, financí a technologií. Objem oboustranného obchodu v posledních dvou desetiletích vzrostl, ale zároveň se stal stále nevyváženějším, neboť čínská ekonomika rychle předstihla ruskou. V roce 2021 se Čína podílela na celkovém ruském obchodu 18 procenty, zatímco Rusko pouze dvěma procenty. Největší část ruského vývozu do Číny tvoří přírodní zdroje, jako je plyn, ropa a uhlí, které jsou dnes sice důležité, ale s tím, jak se Peking bude více orientovat na obnovitelné zdroje energie, budou ztrácet na významu. Největší část čínského vývozu do Ruska však tvoří převážně průmyslové zboží, jako jsou stroje a elektronika. Rusko je v dovozu technologií, od polovodičů po telekomunikační zařízení, v drtivé většině závislé na vyspělejší čínské ekonomice.

Rádoby revolucionáři

Tento materiální vztah se snoubí se sílícím ideologickým souzněním. Čína i Rusko se snaží zpochybnit to, co považují za globální řád ovládaný Západem, který umožňuje Spojeným státům a jejich spojencům vnucovat své zájmy ostatním. Obě země často protestují proti nadřazenosti „západních hodnot“ na mezinárodních fórech a zasazují se o podmíněné chápání lidských práv a demokracie, definované „podle konkrétní situace v každé zemi“. Ve společném prohlášení z února 2022 Čína a Rusko zdůraznily, že i ony jsou demokratické země, a obořily se na „některé státy“, které využívají „záminku ochrany demokracie a lidských práv“ k zasévání neshod mezi ostatní země a zasahování do jejich vnitřních záležitostí.

Peking a Moskva obviňují Washington, že nespravedlivě využívá své ekonomické moci, včetně výsadního postavení amerického dolaru ve světovém finančním systému, k uvalování trestních opatření na své rivaly. Čína i Rusko se proti západním sankcím ohradily, přestože samy používají ekonomický nátlak vůči jiným. Peking argumentuje, že sankce uvalené mimo záštitu OSN porušují „právo na rozvoj“ států, což má kořeny ve snaze čínské komunistické strany po protestech na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 upřednostnit „právo na obživu“ před občanskými a politickými svobodami. Ačkoli Čína již nebojuje s obavami o základní obživu, Peking kritizuje omezení vývozu špičkových technologií a další opatření přijatá Spojenými státy a jejich spojenci jako nespravedlivě omezující rozvoj Číny a její „právo na omlazení“. Peking se tímto jazykem rovněž ohrazuje proti západním sankcím vůči Rusku bez ohledu na jeho provinění a tvrdí, že sankce porušují ekonomická práva Ruska a mají škodlivé vedlejší účinky na rozvojové země.

Na globálním Jihu se Čína nadále prezentuje jako apolitický zastánce rozvoje, což Rusko podporuje. Obě strany vyzdvihují přednosti čínských projektů, jako je projekt nové Hedvábné stezky, známý také pod názvem „Belt and Road Initiative“ (BRI), rozsáhlý program rozvoje infrastruktury, a nedávno oznámená Globální rozvojová iniciativa, stále nejasně definovaný program, který je považován za nástupce BRI a který podle Pekingu vrací rozvoj „zpět“ do centra globální agendy. Tyto iniciativy spolu s čínskými sděleními o rozvoji našly vnímavé publikum na globálním Jihu, vzhledem k tomu, že mnoho zemí s nízkými příjmy si přeje rychlý rozvoj, ale zůstávají odmítavé vůči mezinárodní kontrole jejich domácí správy.

Si a Putin se od roku 2012 osobně setkali 39 krát

Peking a Moskva v průběhu let prosazovaly různá opatření, která měla oslabit kontrolu USA nad mezinárodní ekonomikou. Spolupracovaly na vytvoření alternativních finančních institucí a mechanismů, které by oslabily dominantní postavení dolaru a zmírnily dopad západních sankcí. Toto úsilí nabylo na naléhavosti po ruské invazi na Ukrajinu a následném odříznutí velkých ruských bank od mezinárodního platebního systému SWIFT. Od té doby, co se Peking a Moskva v roce 2019 dohodly na posílení používání národních měn v přeshraničním obchodě, ruská centrální banka výrazně snížila své dolarové zásoby a zvýšila investice do čínských jüanů. Přibližně čtvrtina čínsko-ruského obchodu se nyní vypořádává v jüanech a rublech a tento podíl se zvýší po oznámení z loňského podzimu, že Čína začne platit za ruský plyn napůl v jüanech a napůl v rublech. Snahy Pekingu a Moskvy o omezení dominance dolaru byly vřele přivítány v přátelských uskupeních, jako je ŠOS a BRICS, které sdružuje Brazílii, Rusko, Indii, Čínu a Jihoafrickou republiku.

Jádrem ideologického sbližování Číny a Ruska je společná touha oslabit rozsáhlou alianční architekturu v Evropě a Asii vedenou Spojenými státy. Obě země obviňují Washington a jeho spojence z porušování zásady „nedělitelné bezpečnosti“ tím, že prosazují své bezpečnostní zájmy na úkor zájmů ostatních. Kreml tento argument použil k ospravedlnění své války na Ukrajině a k přesměrování viny za konflikt na NATO. A toto vyprávění se ujalo v mnoha částech globálního Jihu, mimo jiné díky čínským státním médiím, která ruská slova posilují. V Asii Peking poukazuje na posilování alianční sítě USA – včetně Čtyřstranného bezpečnostního dialogu, bezpečnostního partnerství mezi Austrálií, Indií, Japonskem a Spojenými státy, a AUKUS, partnerství mezi Austrálií, Spojeným královstvím a Spojenými státy – jako na důkaz snahy o izolování Číny pod vedením USA. Peking však při zpochybňování americké přítomnosti čeká nelehký boj vzhledem k tomu, že mnohé asijské vlády jsou znepokojeny agresivním chováním Číny a vítají vyvažující roli Spojených států v regionu.

Přestože Peking a Moskva usilují o změnu prvků současného globálního uspořádání, nechtějí revidovat všechny prvky stávající architektury. Nadále zdůrazňují, že vedoucí úlohu na mezinárodní scéně by měla hrát Organizace spojených národů a její Rada bezpečnosti. Tento postoj není překvapivý vzhledem k výsadám, které Čína a Rusko mají jako stálí členové Rady bezpečnosti, a vzhledem k jejich schopnosti shromáždit v OSN partnery z rozvojového světa.

Zdvojování

Až do 24. února 2022, kdy ruská vojska vtrhla na Ukrajinu, neviděl Peking v rozvíjejících se vztazích s Moskvou žádné negativní stránky. Není jasné, nakolik čínští představitelé věděli o Putinových plánech předem. Byli však pravděpodobně zaskočeni, když ruský útok ztroskotal a upřel na Čínu velkou pozornost. I přesto se Peking nakonec rozhodl od Ruska nedistancovat. Čínští představitelé zatím výslovně neodsoudili Putinovu pokračující agresi na Ukrajině a vyslovili se na obranu „legitimních bezpečnostních obav“ Ruska. Čínské státní sdělovací prostředky také posilují ruskou propagandu a dezinformace o válce na Ukrajině.

Čína zároveň tvrdí, že není stranou konfliktu a že podporuje mírová jednání, jakož i svrchovanost a územní celistvost všech států. Vyjádřila znepokojení nad „dlouhodobou a rozšířenou krizí“ na Ukrajině, včetně jejích negativních vedlejších účinků. Čína se v loňském roce rovněž zdržela hlasování o třech rezolucích OSN, které odsoudily ruskou invazi a anexi ukrajinského území. Čínští představitelé soukromě trvají na tom, že tato zdržení se hlasování byla projevem nesouhlasu Pekingu s ruským chováním a že vynaložili velké úsilí, aby odmítli opakované žádosti Moskvy, aby Peking tyto rezoluce vetoval.

Čínští představitelé rovněž dali svým ruským protějškům jasně najevo, že jsou proti hrozbě jadernými zbraněmi nebo jejich použití na Ukrajině, a zdůraznili, že očekávají, že Moskva bude usilovat o diplomatické řešení konfliktu. V měsících následujících po invazi čínské banky a podniky do značné míry dodržovaly sankce tím, že omezily dodávky zakázaného zboží a pozastavily vybrané operace na ruském trhu, ačkoli v loňském roce americké ministerstvo obchodu obvinilo pět čínských firem z porušování sankcí a americké ministerstvo financí nedávno sankcionovalo čínskou společnost za poskytování satelitních snímků ruské polovojenské organizaci Wagner Group, která působí na Ukrajině. Čínská vláda doposud neposkytla přímou materiální pomoc ruským vojenským snahám, ačkoli Bidenova administrativa v únoru varovala, že Peking může být na pokraji dodávek smrtící pomoci Moskvě.

Peking se nicméně snaží udržovat s Moskvou normální obchodní vztahy a díky tomu se zvýšil objem vzájemného obchodu, který není předmětem sankcí. Jen několik týdnů před ruskou invazí podepsaly obě země dohody o dodávkách ropy a plynu v hodnotě téměř 120 miliard dolarů a oznámily zrušení čínských omezení na dovoz ruské pšenice a ječmene. Čína loni nahradila Německo na pozici největšího dovozce ruských energií a čínsko-ruský obchod dosáhl v roce 2022 rekordní hodnoty 180 miliard dolarů.

Čína a Rusko rovněž pokračují ve své stabilní diplomatické angažovanosti. Podle čínského ministerstva zahraničních věcí se nejvyšší čínští a ruští představitelé od loňského února setkali 21krát. Ruská státní média informovala, že Si možná letos na jaře navštíví Putina v Moskvě.

Nejpozoruhodnější je, že Peking a Moskva pokračují ve společných vojenských cvičeních i v době, kdy ruská armáda bombarduje ukrajinská města. Loni v květnu, kdy americký prezident Joe Biden cestoval po regionu, čínské a ruské bombardéry přelétaly nad Japonským mořem, Východočínským mořem a do identifikační zóny protivzdušné obrany Jižní Koreje. V září se Čína zúčastnila ruských cvičení na ruském Dálném východě a v Japonském moři a na konci prosince oba státy završily rok velkým společným námořním cvičením ve Východočínském moři. Jejich první společné vojenské cvičení v roce 2023 bylo naplánováno na únor, což se shoduje s ročním výročím ruské invaze na Ukrajinu, a zahrnuje Jihoafrickou republiku, partnera BRICS.

Zpětná rána

Rozhodnutí Číny zintenzívnit spojenectví s Ruskem i po jeho otevřené agresi na Ukrajině vyvolalo vážné obavy Spojených států a jejich spojenců. Průzkum agentury Pew Research Center ukazuje, že podíl Američanů s nepříznivým názorem na Čínu, který byl již v roce 2021 na historickém maximu, se v roce 2022 dále zvýšil, a to ze 76 % na 82 %. Navíc 62 procent respondentů se domnívalo, že vztahy mezi Čínou a Ruskem představují pro Spojené státy „velmi vážný“ problém. Názory na Čínu se zhoršily zejména v Evropě, což zmařilo naděje Pekingu, že Evropská unie zaujme vlídnější postoj než Spojené státy. Průzkum veřejného mínění, který loni v září provedl German Marshall Fund, ukázal, že mnoho Evropanů dává přednost „tvrdšímu“ přístupu k Číně, i když by taková politika byla spojena s ekonomickými náklady. Ačkoli se Tokio již dlouho obává hrozby, kterou představuje Čína, ruská invaze na Ukrajinu a obavy z podobného scénáře v Asii inspirovaly nedávné historické změny v obranné politice Japonska, včetně kroků k rozvoji protiúderných kapacit, zdvojnásobení rozpočtu na obranu a podepsání bezprecedentních bezpečnostních paktů s Austrálií a Spojeným královstvím.

Nejškodlivějším důsledkem ruské agrese pro Čínu je zvýšené celosvětové povědomí a pocit naléhavosti ohledně Tchaj-wanu. Zabránit tomu, aby se Tchaj-wan stal „další Ukrajinou“, se stalo tématem vážného znepokojení nejen ve Washingtonu, ale i mezi spojenci USA v Evropě a Asii, z nichž mnozí dříve považovali osud Tchaj-wanu pro svou vlastní bezpečnost jen za mlhavě relevantní, pokud vůbec, nebo za příliš politicky citlivou záležitost, než aby o ní diskutovali. V posledním roce navštívil Tchaj-pej rekordní počet zákonodárců ze zemí jako Austrálie, Francie, Německo, Japonsko, Spojené království a Spojené státy, aby vyjádřili ostrovu podporu. Obavy z čínského a ruského revizionismu posílily také vazby mezi NATO a indo-pacifickými spojenci Spojených států. V loňském roce se Austrálie, Japonsko, Nový Zéland a Jižní Korea poprvé zúčastnily summitu NATO. Vedoucí představitelé zde společně uznali nebezpečí konfliktu v Tchajwanském průlivu a vyzvali k větší koordinaci mezi podobně smýšlejícími evropskými a asijskými partnery.

Ačkoli negativní názory na Čínu v rozvinutých demokraciích vzrostly, v rozvojovém světě, zejména v nedemokratických státech, tomu tak není. Jak zjistila studie, kterou loni na podzim zveřejnil Bennettův institut pro veřejnou politiku, v mnoha částech Afriky, Latinské Ameriky a na Blízkém východě zůstává pozitivní hodnocení Číny a dokonce i Ruska relativně vysoké.

Hranice v bezbřehém prostoru

Partnerství s Ruskem poškodilo obraz Číny na Západě a podnítilo soustředěnější koordinaci mezi Spojenými státy a jejich partnery na úkor čínských ambicí. Čína však Rusko v dohledné době neopustí. Peking si musí udržet Moskvu nablízku, protože ho čekají desetiletí soupeření s Washingtonem. Nemůže si dovolit být rozptylován napětím s vojensky hrozivým sousedem, s nímž sdílí hranici dlouhou 4.200 km. Si navíc do vztahu s Putinem hodně investoval, od roku 2012 se oba setkali celkem 39 krát. Čínský stát nemůže od tohoto osobního závazku ustoupit, aniž by naznačil, že Si, jeho „hlavní vůdce“, pochybil.

Chování Pekingu od února nicméně ukazuje, že jeho partnerství s Moskvou má své meze. Ačkoli Čína a Rusko sdílejí revizionistické cíle a usilují o výsadní postavení na vrcholu mezinárodní hierarchie, obě země se ne vždy shodují na tom, jak těchto cílů dosáhnout. I když se Čína po desetiletích rychlého růstu potýká s relativním hospodářským zpomalením a doma čelí různým problémům, zůstává druhou největší ekonomikou světa. V důsledku globální nestability a hospodářské izolace může ztratit mnohem více než Rusko. Čínští představitelé a občané dobře vědí, že integrace jejich země do světové ekonomiky spolu s přílivem domácích i zahraničních investic a lidí podpořila hospodářský zázrak země. Čína má stále velkou schopnost ovlivňovat ostatní země prostřednictvím svých ekonomických nabídek, jako jsou investice, půjčky a dohody o infrastruktuře a obchodu, což Pekingu v posledních letech umožnilo promítat svou moc a prosazovat svůj program na globální úrovni. Rusko je naproti tomu jednostranně orientovaná mocnost, která má značné vojenské kapacity, ale chmurné ekonomické vyhlídky. Vzhledem k tomu, že Moskva má k dispozici méně nástrojů vlivu, obrací se k hrubé síle, aby dosáhla svých cílů, a v důsledku toho se dostává do stále větší izolace a hrozí jí roky hospodářského poklesu. Čínští představitelé vsadili svou legitimitu na dosažení revitalizace své země, takže je méně pravděpodobné, že by napodobovali násilný revizionismus Kremlu nebo se k němu připojili.

Podle zpráv CNN a německého časopisu Der Spiegel jedná Čína o možném prodeji útočných dronů a munice Rusku. Tyto dohody zatím nebyly uzavřeny. Uvidíme, zda Peking vzhledem ke zvýšené celosvětové kontrole umožní, aby se tyto nebo jiné zbrojní transakce uskutečnily. Pokud Čína takovou pomoc Rusku poskytne, bude to mít kolosální důsledky pro její vztahy se Západem. V současné době se však zdá nepravděpodobné, že by Čína vojensky podpořila Moskvu v takové míře, v jaké Spojené státy a jejich partneři pomáhají Kyjevu. Vojenská koordinace mezi Čínou a Ruskem pravděpodobně zůstane spíše performativní než zaměřená na skutečný společný boj. Ve skutečnosti Peking pravděpodobně odmítne jakoukoli přímou ruskou vojenskou pomoc v případě války o Tchaj-wan vzhledem k hlubokým nacionalistickým náladám, které jsou základem jeho snahy o upevnění vlády nad ostrovem. Stejně tak si lze jen těžko představit, že by Moskva uvítala jakoukoli operační přítomnost Lidové osvobozenecké armády na svém vlastním dvoře. Navzdory oficiální rétorice o přátelství Čína a Rusko nakonec postrádají úzké kulturní a mezilidské vazby, které by mohly inspirovat jejich občany k tomu, aby za sebe navzájem umírali ve válce – což je vysoká laťka, kterou musí splnit i země, které takové vazby sdílejí. Tyto faktory naznačují, že vyhlídka na společné čínsko-ruské vojenské tažení zůstává prozatím vzdálená.

Partnerství Číny a Ruska je skutečné a pravděpodobně přetrvá i v dohledné budoucnosti. Jeho strategické důsledky by se však neměly přeceňovat ani podceňovat. Zásadní rozdíly mezi jejich perspektivami spolu s rostoucími omezeními Ruska budou snižovat přitažlivost tohoto uspořádání a jeho schopnost revidovat stávající globální řád, což vyžaduje uplatnění vlivu jak mezi rozvojovými, tak mezi rozvinutými zeměmi. Omezené partnerství mezi oběma zeměmi může být přesto destabilizující, zejména pokud bude Čína sloužit jako ekonomické záchranné lano Ruska a dvojice bude i nadále partnersky chránit kolegy autokracie a umožňovat jejich prohřešky doma i v zahraničí.

Spojené státy by neměly očekávat rozpad tohoto uspořádání ani rezignovat na další upevňování čínsko-ruských vazeb. Místo toho by američtí představitelé měli apelovat na základní zájem Pekingu na stabilitě a tlačit čínské představitele k omezení ruské bezohlednosti. Nedávné snahy Bidena, německého kancléře Olafa Scholze a dalších tlačit na Siho, aby se postavil proti hrozbě nebo použití jaderných zbraní na Ukrajině, jsou dobrým příkladem toho, jak mohou západní mocnosti spolupracovat s Čínou a vyslat Moskvě správné signály. Stejný přístup by měl být použit k prosazování mírové dohody, která zajistí spravedlnost pro ukrajinský lid, jakmile se pro takovou dohodu objeví plán. Skeptici mohou pochybovat o tom, zda se pokusy o spolupráci s Pekingem vyplatí, vzhledem k tomu, že Peking pravděpodobně nepodpoří tvrdá opatření, která by ohrozila jeho vztahy s Moskvou. Čína bude také usilovat o uznání za svou spolupráci, které by jí mělo být přiznáno, když je to na místě. Bude se snažit spojit svou ochotu spolupracovat se západními mocnostmi v otázce Ukrajiny s ústupky v jiných oblastech, jako je zmírnění vývozních omezení pro čínské společnosti nebo omezení diplomatické podpory Tchaj-wanu. Spojené státy a jejich partneři budou muset tyto požadavky zvládnout tím, že vůči Pekingu nastaví patřičná očekávání. Slova a činy Číny jako člena Rady bezpečnosti OSN a nejvýznamnějšího spojence a obchodního partnera Ruska ovlivní rozhodnutí Moskvy na Ukrajině i mimo ni. Zajištění spolupráce Číny při úsilí o dosažení míru v Evropě proto bude mít zásadní význam.

Spojené státy a jejich spojenci by se také měli vážně zamyslet nad tím, proč čínská a ruská obvinění Západu z pokrytectví a hegemonie rezonují v mnoha částech světa a jak by mohli tyto stížnosti řešit. Budou se muset vypořádat s těžkými otázkami, jako jsou škodlivé humanitární důsledky, které má na globálním Jihu stále častější uplatňování sankcí ze strany Západu, které se netýkají OSN. A budou muset najít způsoby, jak zajistit, aby silné mezinárodní instituce, včetně Rady bezpečnosti OSN, skupiny G-20 a rozsáhlé řady mezinárodních normotvorných orgánů, které vytvářejí pravidla a normy pro všechny oblasti, od globálních financí až po výzkum umělé inteligence, mohly lépe zohlednit hlasy a priority rozvojových států. Aby Spojené státy a jejich partneři zabránili dalšímu rozdělování světa a využívání této mezery Čínou a Ruskem, měli by podporovat trvalé vazby s rozvojovými zeměmi a aktivně zvažovat, kde je nutné změnit stávající mezinárodní řád, místo aby přenechávali tuto pozici Pekingu a Moskvě.

Patricia M. Kim je spolupracovnicí Davida M. Rubensteina v Brookings Institution a působí v Centru Johna L. Thorntona pro Čínu a v Centru pro studium východoasijské politiky.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Chinese sailors by U.S. Department of Defense, zdroj: Foreign Affairs, autorka: Patricia M. Kim, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]