Dlouhý soumrak Islámské republiky

 

Íránská transformační sezóna protestů

Pro většinu íránských Američanů byly uplynulé čtyři měsíce nevýslovně trýznivé. Od tragické smrti Mahsy Aminiové brutální rukou teheránské „mravnostní policie“ v září jsme sledovali tisíce videí mladých protestujících, kteří se jen díky své odvaze postavili nelítostnému režimu. Třásli jsme se hrůzou nad zabitím téměř 500 lidí – včetně více než 60 dětí – ostrými náboji, oslepením stovek protestujících gumovými projektily a kovovými kuličkami a popravou čtyř protestujících po mučením vynucených přiznáních a fingovaných procesech. Plakali jsme, když tolik milujících mladých mužů a žen přišlo o život, aby prodloužili život utlačovatelské gerontokracie. Byli jsme ohromeni odvahou školaček, pálících své povinné šátky, a zlomilo nám srdce, když jsme viděli, jak tyto dívky vzlykají na hrobech svých milovaných. Obávali jsme se nejhoršího pro tisíce zatčených a ulevilo se nám, když někteří byli propuštěni na svobodu. A vzhledem k tomu, že všechna minulá protestní hnutí proti takzvané islámské republice skončila smutkem, obáváme se, že by se toto stávající mohlo stát dalším zlomovým bodem v íránských dějinách, kdy se nepodaří zvrátit dějiny.

Povstání v posledních týdnech ztratilo na síle. Protesty byly rozptýlené a poměrně povrchní. Režim je však stále příliš odhodlaný držet se u moci, je příliš obávaný a příliš totalizuje svou kontrolu nad rozhlasovými vlnami a kyberprostorem. Protesty prozatím nedosáhly úrovně revoluce v ulicích. Přesto však představují nejrozsáhlejší a nejtrvalejší výzvu Islámské republice za poslední desetiletí. Více než 160 městy otřásly demonstrace, které překračovaly sociální, etnické a sektářské rozdíly a sledovaly jediný cíl: svržení stávajícího politického řádu. A revoluce v myslích íránského lidu již proběhla. Íránci nyní sdílejí široce založenou shodu, že něco v režimu je rozbité a nelze to napravit. Pryč jsou veškeré iluze o reformách, představy o spasitelích, naděje v hospodářské zázraky a trpělivost na lepší časy. To, co bylo kdysi úzkostným vrtochem nebo vzdáleným přáním, které se změnilo ve zničující zoufalství, se nyní změnilo v neodvolatelný požadavek zásadní politické změny a svobody.

Islámská republika je nyní tam, kde byl Sovětský svaz na počátku 80. let. Systém ideologicky zkrachoval, ocitl se v politické slepé uličce a není schopen řešit své strukturální hospodářské a společenské problémy. Stále má vůli bojovat, o čemž svědčí jeho brutální reakce na povstání. Žádná síla však neukončí patovou situaci s jeho lidmi, která je především důsledkem selhání režimu ve všech oblastech. Ze slibů daných během revoluce v roce 1979, že vybuduje zářivé, zbožné město na kopci, zbylo jen málo. V praxi režim vytvořil militarizovanou republiku strachu, v níž je oslavována průměrnost a institucionalizována lživost. Architekti islámské republiky slibovali rovnostářský blahobyt pro všechny, ale místo toho přinesli blahobyt pro několik málo lidí a zničili kdysi kvetoucí ekonomiku. Slibovali ráj na zemi a pak vysušili půdu a znečistili ovzduší, čímž ohrozili civilizaci, která přežila sedm tisíc let.

Islámská republika je nyní prázdným pojmem. Je to teokracie, která nechtěně sekularizovala obyvatelstvo. Je to republika, která zničila participativní základnu, kterou kdysi používala k legitimizaci své vlády. Nejvyšší vůdce ALí CHAMENEí postupným zužováním svého okruhu zasvěcených odsouvá na vedlejší kolej stále větší počet původních revolucionářů a dalších politiků, kteří se snažili systém nasměrovat k lepšímu. Chameneí povýšil pochlebovače nad kvalifikované odborníky a věrné nad věrné kritiky, což vyvolalo krizi kompetencí, která přivedla zemi na pokraj socioekonomické a ekologické katastrofy. Nezbyl nikdo, kdo by měl politickou sílu, bystrost nebo vážnost, aby Chameneímu, kterému bude brzy 84 let, sdělil tvrdou pravdu.

Režim především selhává v tom, že nedokáže pochopit a přizpůsobit se své vlastní společnosti, která se rozrostla a stala se sofistikovanější. V roce 1976 žilo v Íránu 34 milionů lidí, z nichž více než polovina žila na venkově. V roce 2016 měla země 80 milionů obyvatel, z nichž 75 % žilo ve městech. V roce 1976 měl jeden z 230.000 Íránců vysokoškolské vzdělání, v roce 2016 to byl každý dvacátý. V současné době tvoří více než polovinu absolventů vysokých škol ženy, ale jejich nezaměstnanost je dvakrát vyšší než u mužů. Tato urbanizovanější a vzdělanější populace se potýká s neutěšenými životními podmínkami v důsledku kalamitního špatného hospodaření, bující korupce a dusivých sankcí. Každý pátý Íránec nyní žije pod hranicí chudoby. Hospodářský růst v posledním desetiletí byl nejhorší, jaký země zažila od 50. let 20. století. Výzkumné středisko íránského parlamentu předpokládá, že i kdyby íránská ekonomika rostla tempem osmi procent – což je téměř nepředstavitelné –, trvalo by až do roku 2026, než by se vrátila na úroveň roku 2011. Není divu, že beznaděj je dnes endemická.

Vládní průzkumy ukazují, že 83 % Íránců je nespokojeno s kvalitou svého života. Místo toho, aby liberalizovali ekonomiku (jako Čína v minulých desetiletích) nebo rozšířili sociální svobody (jako Saúdská Arábie v poslední době) a odvrátili tak pozornost od politických represí a ekonomických potíží, strážci islámské republiky neustále brzdí reformy a maří možnosti oživení jaderné dohody, která by přinesla zmírnění sankcí. Uzavřeli íránský politický prostor, a to i pro pragmatičtější síly v zemi, čímž zlikvidovali jakýkoli kanál, jehož prostřednictvím by lidé mohli vyjádřit nahromaděné stížnosti a ovlivnit politiku. Režim pak zdvojnásobil obtěžování poloviny obyvatel prosazováním již ztracené politiky: povinného hidžábu, který představoval jeden z pilířů identity Islámské republiky.

Zásah proti odporu k hidžábům přišel po několika letech faktické liberalizace za vlády íránského prezidenta Hasana Rúháního, který vládl v letech 2013-2021. Údaje z průzkumu veřejného mínění ukázaly, že v roce 2018 nosilo hidžáb „nepatřičně“ 70 % žen. Ztráta této nově okusené svobody za současného prezidenta Ebrahíma Raisiho tak byla obzvláště bolestivá. Íránce zjevně vyprovokovalo, když se loni v létě rozšířily záběry zoufalé matky, která zablokovala dodávku hlídky náboženské policie a prosila policii země, aby neodvážela její nemocnou dceru, která údajně nerespektovala islámský kodex oblékání, do „převýchovného centra“. Znovu je rozlítilo vynucené televizní přiznání viditelně zmučeného osmadvacetiletého umělce obviněného z „neskromného“ odívání. Když 16. září zemřela ve vazbě náboženské hlídky dvaadvacetiletá Kurdka Aminiová, spustilo to lavinu vzteku.

Nebe a země
Boj íránských žen za emancipaci se neodehrává v poslední době. Od Tahirih, básnířky, která se v roce 1848 odhalila na shromáždění mužů, přes odpor proti zákazu hidžábu za vlády Rezy Šáha Pahlavího ve 30. letech 20. století až po dnešní protesty, tento boj přežil zkoušku časem.

A stejně přežila zkoušku časem širší opozice vůči teokratické politice. Neschopnost současného režimu islamizovat íránskou společnost podle vlastních představ vyšla najevo jedné listopadové noci roku 1997, necelá dvě desetiletí po revoluci. Toho chladného večera se ÍRáN po vypjatém zápase s Austrálií probojoval do finále následujícího letního mistrovství světa ve fotbale. Zemí se přehnala vlna oslav. Lidé jezdili kolem, troubili a pouštěli si hlasitou perskou popovou hudbu losangeleské provenience. Ženy odhazovaly šátky a tančily s muži na veřejných prostranstvích.

V té době jsem byl sedmnáctiletý středoškolák, který žil dvojím životem – venku jsem se přizpůsoboval íránským náboženským přísnostem a uvnitř jsem se řídil liberálními standardy. Častým vtipem bylo, že před revolucí se lidé modlili uvnitř a pařili venku, zatímco po revoluci se modlili venku a pařili uvnitř. Té noci však šla zbožnost stranou. Země, která se stále ještě vzpamatovávala ze zničující války s Irákem, v níž bylo málo barev a žádný vzduch, najednou rozkvetla životem a energií. Zemí se šířila jasná, hmatatelná touha po sekularismu a normálnosti, která předstihla zbytky islámského a revolučního nadšení.

Politickým projevem těchto požadavků bylo nečekané vítězství íránského prezidenta Mohammada Chátamího, který se dostal k moci s drtivým mandátem pro společensko-politické reformy na začátku roku 1997. Ve svých prvních volbách jsem mu dal svůj hlas a doufal jsem v nový úsvit prostřednictvím evolučních, nikoli revolučních změn. Chameneí a nevolené instituce pod jeho dohledem, včetně Islámských revolučních gard, však agresivně jeho program sabotovaly a bránily mu v jeho realizaci. Když v roce 1999 režim nasadil náhubek tisku, který Chátamí opatrně uvolnil, vyvolalo to v Íránu okamžik náměstí Nebeského klidu. Spolu s tisíci dalších univerzitních studentů jsem vyšel do ulic, abych protestoval proti útlaku Islámské republiky. Bezpečnostní síly a pravicoví strážci však naše hnutí násilně potlačili. Provedli razie na našich kolejích a zbili demonstranty. Několik studentů dokonce shodili ze střechy.

Když jsem v roce 2018 přišel o otce kvůli rakovině,
nemohl jsem se vrátit do Íránu

Po ukončení studia jsem stál před těžkým rozhodnutím, zda zůstat, nebo odejít. Írán byl můj domov a jediná země, kterou jsem znal. Byla to však země, která neumožňovala politickou účast, nemohla splnit mé profesní ambice a neustále mě obtěžovala kvůli mému přesvědčení a životnímu stylu. Nakonec jsem odešel a v roce 2002 se přestěhoval na postgraduální studium do Švýcarska. Stejné rozhodnutí učiní každý rok statisíce absolventů vysokých škol, kteří emigrují z Íránu. Podle nedávného průzkumu má 71 procent vysokoškolských studentů v zemi chmurné názory na budoucnost Íránu a 85 procent se chce odstěhovat do zahraničí. Během nedávných protestů někdo napsal na zeď: „Nemáme co ztratit, kromě našich okovů“, což tuto chmurnou perspektivu dokonale vystihuje.

Íránci samozřejmě bojovali i po mém odjezdu. V roce 2006 se íránské ženy snažily shromáždit milion podpisů pod petici, která požadovala zrušení různých diskriminačních zákonů. Režim, který nestrpěl ani tu nejobčanštější formu protestu, aktivistky a vůdkyně hnutí pronásledoval a nakonec ho zničil. O několik let později nevolená Rada strážců, která dohlíží na volby, zmanipulovala prezidentské volby v roce 2009, aby zajistila znovuzvolení ultrakonzervativního íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, což vedlo k osmiměsíčním rozsáhlým demonstracím. V prvních dnech těchto protestů v ulicích Teheránu tiše pochodovaly tři miliony lidí. Režim však opět zatnul železnou pěst a to, co se stalo známým jako Zelené hnutí, nakonec ochablo. Jeho vůdci byli uvězněni v domácím vězení, kde zůstávají dodnes.

V roce 2009 jsem také vyšel do ulic, ale v Bostonu, kde jsem absolvoval postdoktorandský pobyt. Chtěl jsem, aby Obamova administrativa upustila od jednání s Teheránem o jeho jaderném programu a zvýšila tlak na Írán. Začal jsem se také nově zajímat o politiku Spojených států a sledoval jsem, jak Izrael a Spojené státy uvažují o útoku na Írán, aby omezily jeho rychle se rozvíjející jaderný program. Obával jsem se, že taková akce by odstartovala smrtící a ničivou válku, která by umožnila nejtvrdším složkám režimu odklonit téma od domácích problémů a upevnit si moc, jako se jim to podařilo během irácké invaze do Íránu v roce 1980. Z akademické kariéry ve vědě jsem přešel k práci v oblasti íránské politiky, kde jsem doufal, že mohu pomoci své hostitelské zemi vyvarovat se chyb, kterých se dopustila v Afghánistánu a Iráku.

Můj profesní posun nastal souběžně se změnou íránského kalkulu. Chameneí, vyděšený arabským jarem v roce 2011, se snažil rehabilitovat churavějící legitimitu politického systému tím, že v roce 2013 umožnil konání prezidentských voleb (podle standardů Islámské republiky). Soutěž vyhrál Rúhání, loajální zasvěcenec, ale také relativně umírněný člověk, který kritizoval Ahmadínežádovy radikální způsoby. V roce 2015 podepsal jadernou dohodu s Čínou, Francií, Německem, Ruskem, Spojeným královstvím a Spojenými státy, čímž pomohl zmírnit sankce, které sužovaly íránskou ekonomiku. Ale za Rúháního, stejně jako před lety za Chátamího, nevolené instituce zablokovaly jakékoli další naděje na lepší vztahy se Západem nebo na socioekonomické reformy. Spolupráce Islámských revolučních gard s Ruskem v Sýrii s cílem zachovat Asadův režim, zatčení amerických námořníků, jejichž lodě vpluly do íránských teritoriálních vod, a provokativní testy balistických raket náladu zkalily. Rúhání nemohl splnit svůj slib, že propustí vůdce Zeleného hnutí, ani zdanit konglomeráty napojené na revoluční gardy nebo úřad nejvyššího vůdce.

V tomto roce jsem jako zástupce mezinárodní organizace pro předcházení konfliktům navštívil Írán, abych s íránskými představiteli a odborníky jednal o jaderné a regionální diplomacii. Do Íránu odcestoval také můj blízký přítel Siamak Namazi, aby navštívil svou rodinu. Já jsem se po týdnu vrátil do Spojených států, ale Namazi ne. Během pobytu v Teheránu byl zatčen na základě falešného obvinění ze spiknutí za účelem svržení vlády a poslán do nechvalně proslulé íránské věznice Evin. Od té doby je tam stále, což z něj dělá nejdéle zadržovaného amerického vězně v Íránu. Jeho zatčení bylo varovným výstřelem pro mě i pro všechny ostatní, kteří doufali, že jaderná dohoda bude spodní hranicí, nikoli stropem ochoty Islámské republiky uzavřít mír s okolním světem.

Dveře do mé vlasti se mi tedy zavřely. Když jsem o tři roky později přišel o otce, který onemocněl rakovinou, nemohl jsem se vrátit. Metastazující paranoia režimu vůči osobám s dvojím státním občanstvím mě stejně jako mnoho dalších připravila o možnost vidět otce před jeho smrtí, být s rodinou v temných chvílích a zúčastnit se pohřbu milované osoby.

Vlastní nejhorší nepřítel
Zvolením Donalda Trumpa do Bílého domu nastala nová nepřátelská éra americko-íránských vztahů a pro íránský lid ještě těžší období. Trump v roce 2018 odstoupil od jaderné dohody, znovu uvalil na Írán sankce a přivedl obě země na pokraj konfliktu, když se snažil postavit íránský režim před výběrem z dvou možností: buď učiní Spojeným státům rozsáhlé ústupky v zahraniční i domácí politice, nebo bude čelit ekonomické implozi. Přístup jeho administrativy, který byl spíše vendetou než strategií, využíval nevybíravé donucovací nástroje k dosažení nereálných strategických cílů. Zbídačil Íránce a zároveň zdiskreditoval pragmatičtější síly ve vládě země, čímž posílil a upevnil pozici zastánců tvrdé linie.

Chameneí využil chyb USA a znovu se pokusil monopolizovat moc. Zdálo se, že dospěl k závěru, že AHMADíNEžáDův neúspěch, který vedl k hospodářskému krachu a izolaci Íránu, nebyl způsoben vadnou koncepcí, ale vadným charakterem. Ve volbách v roce 2021 si namísto demagoga, který se sám postavil do čela země a nebyl Chameneímu dostatečně vděčný, vybral osvědčeného aparátčíka, který mu vděčí za všechno: Raisiho. A na rozdíl od roku 2009 v roce 2021 Rada strážců volby před hlasováním zmanipulovala a vyloučila všechny vážné vyzyvatele Raisiho, aby si Chameneího vybraný kandidát zajistil vítězství. Byl to poslední hřebíček do rakve instituce íránských voleb.

V pozadí íránská společnost stále bojovala za svá základní práva. V roce 2017 stála dvaatřicetiletá aktivistka Vida Movahedová s holou hlavou v teheránské ulici Enghelab a tiše mávala bílým šátkem. Byla uvězněna, ale tisíce žen ji následovaly a zveřejňovaly své fotografie na sociálních sítích, z čehož vznikl známý Protest dívek z Enghelabu. V roce 2019 Íránci protestovali v reakci na bleskový nárůst cen plynu. Podle Amnesty International režim během tří dnů zabil více než 300 protestujících; některé odhady jsou mnohem vyšší. Brutalita byla pro Íránce šokující, ale místo toho, aby lidi zastrašila a přiměla je k poslušnosti, reakce státu vyvolala ještě větší zuřivost.

Íránský režim nezaznamenal žádné významné přeběhlíky

Pak přišel okamžik morálního otřesu: sestřelení letu 752 společnosti Ukraine International Airlines Revolučními gardami 8. ledna 2020, při němž zahynulo všech 176 – převážně íránských – cestujících a posádka. Vláda zpočátku svalovala vinu na technický problém letadla. Cenou za tuto lež byly další lži. Teprve po třech dnech a intenzivní mezinárodní kontrole přešly Revoluční gardy ke svalování viny na „lidskou chybu“ a oznámila, že omylem považovala let za přelet americké řízené střely namířené na úřad nejvyššího vůdce v odvetě za útok íránských balistických raket na americké základny v Iráku, který byl sám o sobě odvetným aktem za to, že USA o několik dní dříve zabily v Bagdádu vrcholného íránského generála Qasema Soleimaniho. Tento incident a pokus o jeho ututlání nenapravitelně prohloubil nedůvěru společnosti vůči státu. Režim dodnes nepostavil odpovědné osoby před soud. Opět vypukly protesty, které režim opět potlačil.

Takové vítězství však vítěze nedělá. Volební legitimita je v troskách, důvěra veřejnosti v íránské instituce prudce klesá a morální rozhořčení roste. Přesto se Islámská republika nadále podkopávala. Faezeh Hašemi Rafsandžání, dcera jednoho z klíčových otců zakladatelů režimu, prohlásila, že šáhovy represe blednou ve srovnání s tím, co Islámská republika dosud provedla. (V září byla zatčena.) Režim, který oslavoval svou obranu země před „vnucenou válkou“, když bývalý irácký prezident Saddám Husajn napadl Írán, prohlásil, že kdyby ruský prezident Vladimir Rusko preventivně nezaútočil na Ukrajinu, NATO by nakonec zaútočilo na Rusko – a zašel tak dál než sám Putin. Země, která byla obětí iráckých chemických zbraní, se dívala jinam, když její syrský spojenec udělal totéž proti vlastnímu lidu. Charakterizování regionálních nepřátel Islámskou republikou jako „režimů zabíjejících děti“ nyní vyznívá do prázdna vzhledem k počtu dětí, které se staly obětí její tvrdé ruky.

Tím, že Islámská republika tvrdošíjně odmítala naslouchat vlastním lidem, věřila vlastní propagandě a nepřipustila jinou cestu ke změně než protesty, se sama dostala do bodu společenského otřesu. Nevykazuje však žádné známky rozštěpení na nejvyšších místech. Režim nezaznamenal žádné významné přeběhlíky. Na rozdíl od šáhovy vlády nemá elita Islámské republiky vily na Azurovém pobřeží, ve švýcarských Alpách nebo v jižní Kalifornii, kam by mohla uprchnout. Nikdo jim také neslibuje cestu ven nebo amnestii. Pro režim je jednodušší jednoduše zdvojnásobit tvrzení, že protesty jsou masivním spiknutím organizovaným ze zahraničí, než si nastavit zrcadlo.

Připojíte se k našemu křížovému tažení?
Na druhé straně jsou tu Íránci. Lze je rozdělit do čtyř různých skupin.

V čele stojí revolucionáři. Většinou jde o generaci teenagerů a dvacetiletých, která odhodila opatrnost do větru a šátky do plamenů. I když se zdá, že jsou v menšině, zdá se, že nejsou ochotni ustoupit. Nebojí se tolik riskovat jako moje generace, jejíž rodiče pamatovali revoluci a věděli, že radikální změna často končí smutkem. Ve skutečnosti se zdá, že jsou odhodláni očistit se od selhání svých otců a dědů, kteří se neodvážili postavit se režimu, jenž je připravil o budoucnost.

Tato generace, která vyrostla v kruhu zoufalství, se nyní snaží získat zpět svůj svět od fanatiků, které považuje za nepřátele. Mantra demonstrantů – „náš nepřítel je přímo tady; lžou, když říkají, že jsou to Spojené státy“ – vystihuje tento pocit. Ve svých protestech projevili pozoruhodnou míru kreativity a vytvořili hnutí, které je bez vůdců, spontánní, amorfní a atomizované, což způsobilo, že jeho potlačení se pro režimní síly podobá spíše arkádové hře Whac-a-Mole.

Do druhé skupiny patří lidé, kteří s mladými revolucionáři soucítí, ale ještě se plně nemobilizovali. Tvoří ji převážně střední třída, většinou ve středním věku, a v důsledku toho chová hluboké výhrady k radikálním změnám při absenci životaschopné alternativy. Obává se možných důsledků pouličního boje s režimem, částečně proto, že po letech sankcí a špatného hospodaření má jen malý polštář, a proto si nemůže dovolit dlouhou a nákladnou konfrontaci se státem. Z velké části se jedná o generaci, která slovy francouzského spisovatele Victora Huga „nežádá nic jiného než klid; žízní po jediné věci, po míru. . . . Velkých událostí, velkých nebezpečí, velkých dobrodružství, velkých mužů… jsme viděli dost.“

Tato skupina vytvořila pro hnutí matematické dilema. Pokud protesty nedosáhnou kritického množství a nevytvoří pozitivní vizi budoucnosti, mlčící většina se pravděpodobně nepřipojí. Dosažení této hranice však nebude možné, pokud se nepřipojí. V blízké budoucnosti by mohl situaci změnit další spouštěcí mechanismus, který by tuto generaci vyvedl do ulic. Tohoto bodu však ještě nebylo dosaženo.

Třetí skupinou jsou voliči režimu, kteří mají buď ideologický, nebo finanční zájem na zachování statu quo. Ačkoli se tito praví věřící a beneficienti scvrkli na absolutní menšinu, na rozdíl od monarchistů, kteří nebyli ochotni vyjít do ulic bojovat proti islamistickým jakobínům v letech 1978 a 1979, jsou tyto elity ochotny uchýlit se k násilí, aby bránily svůj způsob života a systém, který jej ztělesňuje, což zvyšuje riziko vnitřních bojů mezi různými vrstvami společnosti.

A konečně jsou tu Íránci z diaspory. Aby podpořili své krajany v jejich sužované vlasti, spojili se způsobem, jaký jsme v posledních čtyřiceti letech neviděli. Vrhli jasné světlo na hrůzy páchané na íránském lidu a získali mezinárodní podporu pro věc protestujících. Pro některé z nejsilnějších hlasů mezi nimi je to však boj za svržení režimu bez ohledu na cenu. V niterném prostředí se obracejí proti každému, kdo by se odvážil zastávat názory, které se jen trochu liší od jejich názoru na to, jak by měl Írán přejít k demokracii a zároveň zadržet největší hrozby Islámské republiky pro mezinárodní mír a bezpečnost. Jejich neschopnost být takovým Íránem, jaký chtějí vidět – a zaujmout v boji proti Islámské republice přístup založený na společném úsilí – vede k roztříštěnosti íránské opozice.

Hnutí, jehož základní mantra nemůže být pluralitnější a progresivnější (Ženy! Život! Svoboda!), je využíváno některými lidmi v diaspoře, kteří vedou pomstychtivou kampaň proti ostatním emigrantům, které neprávem obviňují z kolaborace s režimem. Kyberzločinci urážlivě trollují vědce a politiky, zatímco se exulanti obracejí jeden na druhého, aby si vyřídili účty a ucházeli se o plášť mesiáše. Uznávám, že i za tento článek by mě mohli očernit a pomluvit, ale nesnášenlivost této skupiny a její záliba v nedemokratických prostředcích napodobuje autoritářství, které Írán sužuje už dlouho. Hrozí také, že tato kultura tyranie přežije Islámskou republiku.

Není jasné, jak velkou podporu mají v zemi cíle, které diaspora sleduje. Nezdá se například, že by íránští protestující požadovali, aby západní státy zastavily jaderné rozhovory s Íránem nebo aby vyhostily íránské diplomaty. Naopak, navenek se nijak neprojevuje požadavek protestujících na uspořádání referenda o politickém uspořádání Íránu.

Spojené státy si nemohou dovolit ignorovat jaderný program Teheránu

Mnoho íránských exulantů si přeje, aby Spojené státy udělaly více a zopakovaly to, co Západ udělal na počátku 90. let minulého století, aby pomohl nastolit demokracii v Jihoafrické republice. Neberou v úvahu, že režim apartheidu se na Západ spíše spoléhal, než aby mu vzdoroval, nebo že dnešní Írán nemá žádného Nelsona Mandelu nebo, což je stejně důležité, Frederika Willema de Klerka. Neberou v úvahu ani to, že revoluční změny v Íránu v roce 1979, v Tunisku v roce 2011 a v Egyptě v roce 2011 nebyly důsledkem amerických sankcí nebo vynucené izolace. Naopak, Washingtonem vyjádřená touha zbavit se vůdců v Sýrii v roce 2011 a ve Venezuele v roce 2019 neuspěla. Pokus Spojených států vyrobit nový řád v Iráku byl pravděpodobně naprostou katastrofou.

Nepříjemnou pravdou je, že íránský lid za svou emancipaci stojí a padá sám. Cizinci většinou jen přihlížejí.

To neznamená, že Spojené státy nemohou nijak pomoci, a Bidenova administrativa podnikla v tomto směru důležité kroky. Důsledně vyjadřovala na nejvyšší úrovni solidaritu s íránskými protestujícími, osvětlovala jejich těžkou situaci na mezinárodních fórech a izolovala Írán na celém světě. Washington použil sankce jak k potrestání režimu, tak k pomoci obyčejným Íráncům: zpřísnil omezení proti porušovatelům lidských práv a zmírnil je, aby usnadnil íránskému lidu přístup k informacím uprostřed snah íránské vlády odříznout jej od nich. Bidenova administrativa se snažila najít křehkou rovnováhu. Nestála stranou jako Obamova administrativa v roce 2009, ale také se nevrhla doprostřed boje jako Trumpova v roce 2019 se svou chabě zastřenou snahou o změnu režimu.

Spojené státy mají v Íránu i jiné zájmy. Nemohou si dovolit ignorovat jaderný program Teheránu, který je nyní blíže než kdy jindy k vytvoření jaderné zbraně, ani osud tří amerických občanů, kteří zůstávají íránskými rukojmími. Pokud však Washington bude jednat s uzurpátory Islámské republiky, kritici doma i v zahraničí budou Spojené státy napomínat za to, že zachraňují režim, který je podle všeho na pokraji sil. Neangažování se v diplomacii by zároveň mohlo Írán přimět k překročení Rubikonu a vývoji jaderné zbraně jako konečného odstrašujícího prostředku proti domnělým hrozbám režimu, což neprospěje ani světovému míru, ani věci demokracie v Íránu. Vojenský zásah USA nebo Izraele, který by zastavil íránské úsilí o získání jaderné zbraně, by rovněž mohl zvýšit odhodlání režimu k jejímu získání, dále obsazovat a militarizovat íránský domácí prostor a destabilizovat region, protože zraněná vláda by vrátila úder a doufala by v efekt sjednocení se kolem vlajky, aby zastavila ztrátu legitimity, kterou si sama způsobila. Je těžké si představit, jak jaderná krize, která se blíží ke svému vrcholu, pomůže Íránu přejít k demokracii.

Jistota nejistoty
Předvídat, co bude následovat, je bláhové. Režim se snažil demonstrace zastavit ze všech sil. Vyčkával v naději, že hnutí vyšumí, a prováděl násilné zásahy, aby zabránil masovým shromážděním. Snažil se radikalizovat okrajové provincie – kde žijí převážně týrané íránské menšiny – a prohloubit tak obavy z občanských nepokojů. Pokusil se rozdělit a ovládnout hnutí prostřednictvím dialogu s některými reformními představiteli a podněcováním bojů mezi exilovou opozicí. Popravil, nebo jak to charakterizovala OSN, zapojil se do „státem posvěceného zabíjení“ protestujících, aby vyvolal strach. Všechny tyto snahy však v nejlepším případě mu získávají čas do další nevyhnutelné konfrontace mezi státem a společností.

Íránský lid se za posledních 44 let změnil. Islámská republika s ním však nedokázala držet krok. Není schopna přiznat své chyby a napravit se, protože se obává, že ústupky pod tlakem by jen vyvolaly další tlak – jak zdola, tak zvenčí. Exilová opozice zase připouští, že boj proti režimu bude pravděpodobně maratonem, nikoli sprintem. Tato opozice usiluje o kampaň konečného nátlaku a izolace v naději, že urychlí pád režimu. Co vše tento tlak na íránský lid – shora, ze strany režimu i zvenčí – způsobí ve struktuře společnosti v zemi, se zdá být pro obě strany podružné. Ze zhoršujících se vztahů Íránu se Západem také není zřejmá žádná úniková cesta, protože obě strany pokračují v eskalaci: Írán v rozvíjení svého jaderného programu a v pomoci Rusku v jeho agresivní válce proti Ukrajině a Západ ve zpřísňování sankcí.

Nyní se obávám, že můj sen o pluralitnějším, prosperujícím a svobodném Íránu se vzdaluje s každou další šibenicí, novými sankcemi a rostoucí politikou nenávisti. Proti vší naději však doufám, že tento okamžik neskončí hrůzou a nestane se hrůzou nekonečnou. Jedním jsem si však jistý: nic už nebude jako dřív.

Ali Vaez je ředitelem Íránského projektu v International Crisis Group a přednáší na Edmund A. Walsh School of Foreign Service na Georgetown University.

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Demonstration in Solidarität mit den Protesten gegen die iranische Regierung, Leonhard Lenz, zdroj: Foreign Affairs, autor: Ali Vaez, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]