Pevný v sedle

 

Pro mnoho západních pozorovatelů a ruských exulantů je pád Putinova režimu bezprostřední. V samotném Rusku pro to mluví málo.

Podle mnoha západních pozorovatelů a ruských exulantů je pád Putinova režimu nevyhnutelný. V samotném Rusku to však takto zatím příliš nevypadá.

Motto:

Známý běloruský expert Artyom Schraybman v rozhovoru mluví o západních sankcích vůči jeho zemi, které se týkají i Ruska: každý, kdo byl před válkou kritický vůči Západu, nyní z vzniknuvších ekonomických problémů obviňuje Západ, a ne vlastní vládu.

Transformace Ruska směrem k demokratičtějšímu státu, který je opět vnímán jako partner, a nikoli jako hrozba pro Evropu, je stěží myslitelná bez odstranění autoritářského Putinova systému. Jeho nejvyšší představitel provádí ve svém pokročilém věku změny pouze ultrakonzervativním, až zpátečnickém směrem, pokud vůbec. Pokud by zůstal u moci až do konce svého života, sotva by se dala očekávat výrazná změna politiky. Navzdory válce na Ukrajině s mnoha mrtvými a rozsáhlým ničením je přesvědčen, že udělal vše správně a ničeho nelituje, jak píše provládní moskevský list Nezavisimaja gazeta. V rámci systému není Putin nikdy kritizován, píše list, a byrokratické prostředí kolem něj přesně splňuje jeho představy.

Kvůli této zcela ztracené pružnosti Putinova systému někteří experti na Západě a mnozí ruští opozičníci doufají v převrat, který by současnou ruskou politickou garnituru smetl z úřadu. Odborníci také často zmiňují scénář, že část elity, která je za současné situace velmi znevýhodněna, se za tímto účelem spojí s nespokojeným lidem. Ve skutečnosti jsou mezi ruskou elitou lidé, kteří kvůli sankcím nebo válce utrpěli těžké osobní ztráty. Nebo ti, kteří v minulosti doporučovali umírněnější vládní kurz, jako jsou provládní ekonomičtí liberálové nebo zahraničněpolitičtí experti bez sympatií k nové pravicové ideologii. Ti lidé nezmizeli, jen ztratili většinu svého vlivu. Takové spojenectví představitelů systému a lidu je ve skutečnosti jedinou myslitelnou kombinací pro scénář svržení, protože silné opoziční hnutí s alternativním vůdčím týmem neexistuje. Parlamenty v celé zemi se skládají pouze ze spojenců systému nebo jeho vlastních lidí.

Pokud tedy čtete v západním tisku, že pád systému se blíží, „Mocenské boje v Kremlu“, „Putin končí“, jde o titulky posledních měsíců, které chtějí předvídat brzký úsvit. Celá vlna takových hodnocení proběhla tiskem v době úspěšné zářijové ukrajinské ofenzívy, ačkoli ruská zdaleka není v poli poražena. Není také pochyb o tom, že Putin by musel být svržen v samotném Rusku – nikoli ukrajinskou armádou, která koneckonců postup na Moskvu neplánuje. Novináři tak při každém otevřeném slově z ruského hlavního města cítí rozkol v elitě, ne-li dokonce ostření nožů. Žádoucím scénářem je, že umírněné síly kolem vedení, které se ocitá ve stále nejistější situaci, vždy v určitém okamžiku odmítnou reakci jen s krvavou tvrdostí a přejdou k těm, kteří chtějí zatvrzelý systém svrhnout.

Ruští odborníci, a to i ti, jejichž sympatiím se vládci v žádném případě netěší, jsou v tomto ohledu méně optimističtí. Politolog Vladimir Gelman například ve své analýze píše, že takové rozdělení elity by vyžadovalo systém, v němž by existovalo kolektivní vedení a několik navzájem soupeřících frakcí, jako tomu bylo v pozdní sovětské éře v politbyru. To však není případ současného Ruska. Podle jeho pozorování se schůzky vysokých vládních představitelů s Putinem v současnosti omezují na demonstraci souhlasu s rozhodnutími, která učinil pouze samotný Putin. Gelman nevidí žádné frakce kolem vedení, ale spíše dočasné kliky v mocenském boji o „ústřední hvězdu“ – a kritiku, například ze strany válečných zastánců tvrdé linie Jevgenije Prigožina a Ramzana Kadyrova na jejich vlastním ministerstvu obrany, jako epizody v boji o rozdělení.

Tresty za neloajalitu jsou v Rusku tvrdé

Právě takové kritické výroky na veřejnosti jsou na Západě snadno vnímány jako příznak narušení mocenské elity nebo dokonce nespokojenosti se samotným Putinem. Lidé jako Kadyrov nebo Prigožin však nejsou aktéry nezávislé frakce, kteří by byli schopni podrazit křeslo kremelského vládce. Dlouholetý ruský novinář Maxim Kirejev výstižně popisuje jejich situaci, když poznamenává, že ani jeden z nich nemá žádný zdroj příjmů nezávislý na systému a raději by Putina zavřeli do Kremlu, než aby ho svrhli. Plní spíše specifickou funkci ve prospěch systému: jsou identifikačními figurami pro radikální stoupence systému, kterým se i brutální ruská válka na Ukrajině zdá „příliš laxní“.

Gelman se domnívá, že mnozí představitelé ruské mocenské elity jsou s průběhem ukrajinské invaze skutečně nespokojeni. Nejsou však ochotni ohrozit své vlastní postavení v systému a postavit se samotnému Putinovi. Tresty za neloajálnost jsou v Rusku přísné – i jako ministr můžete skončit přímo v sibiřském vězení – a převažují nad osobními nevýhodami způsobenými tím, že se válka vymkla kontrole. Moskevská elita je navíc formována historickou zkušeností, že vyhlídky příslušníků bývalé ruské vyšší třídy po úspěšném svržení nejsou růžové – pokud vůbec existují.

Podobně nejistá je situace i v případě druhé složky, která vyžaduje úspěšný scénář svržení, tedy lidu. Opozičně smýšlející Rusové jsou v současné době tváří v tvář válečným zvěrstvům a sílící totalitě většinou v depresivní až katastrofické náladě. Takový rostoucí totalitarismus nemusí být nutně příznakem rozpadu moci. I diktatura, která se stává stále tvrdší, může trvat mnoho let, jak ukazují ruské dějiny na příkladu Stalina, jemuž excesy 30. let téměř neuškodily.

Málokdo chce skončit na Sibiři a bojovat s větrnými mlýny

V Rusku je mnoho nespokojených lidí, kteří však svou nespokojenost mohou ventilovat stále méně. Jakýkoli pouliční protest, ba dokonce každé špatné slovo na internetu nebo v soukromí, může nyní vést k dlouhodobému zatčení. Média, v nichž by bylo možné vyjádřit odlišný názor, už v zemi neexistují. Ti, kteří se například jako novináři nebo odborníci nechtějí zcela přizpůsobit regresivnímu systému, vyvodí jediný správný důsledek a odejdou ze země – to však má ještě menší vliv na ty, kteří zůstávají. V důsledku toho ruský lid přichází o ty, kdo by mohli vést nespokojené v první řadě a verbalizovat kritiku. Málokdo chce skončit na Sibiři a bojovat s větrnými mlýny.

Válka v sousední zemi stále více znepokojuje i mnohé apolitické Rusy, zejména proto, že mobilizace přivedla na frontu syny téměř všech malých měst, často proti jejich vůli. Ale i po tomto nepopulárním opatření zůstaly skutečné masové protesty omezeny pouze na několik ruských regionů, jako je Dagestán nebo Jakutsko. Drtivá většina ruského obyvatelstva mobilizaci s nevolí přijala. Velmi důležité však je, že ani toto opatření téměř nepoškodilo skutečného iniciátora této nešťastné kampaně: Vladimira Putina. Ve všech celostátních průzkumech klesl jeho rating o pět až šest procent, naprostá většina populace, zejména mezi staršími lidmi, ho však stále podporuje.

Navzdory ekonomickým potížím v Rusku ekonomické sankce nedokázaly ani zdaleka přinést ruskou životní úroveň do tohoto regionu. Ani sankce nepřinesou změnu nálady. Období chaotických devadesátých let v Rusku, poslední éra bez Putina v čele, zde stále působí. Lidé tehdy mohli svobodně vyjadřovat své názory na vládu, ale kvůli trvalé hospodářské krizi se spíše starali o zajištění potravin. Navzdory hospodářským potížím, které Rusko v současných válečných dnech zažívá, změnu nálady nezpůsobí ani ekonomické sankce. Známý běloruský expert Artyom Schraybman v rozhovoru mluví o západních sankcích vůči jeho zemi, které se týkají i Ruska: každý, kdo byl před válkou kritický vůči Západu, nyní z vzniknuvších ekonomických problémů obviňuje Západ, a ne vlastní vládu.

Ti Němci, kteří ohrnují nos nad fatalismem, a to i mezi kritickými ruskými občany, by měli být opatrní. Dokonce i nacistická diktatura v Německu byla do poslední chvíle podporována, i když mnozí byli pouze pasivní. I když krutost režimu až do konce nikdy nepolevila.

Ti Němci, kteří ohrnují nos nad fatalismem, a to i mezi kriticky smýšlejícími ruskými občany, by měli být opatrní. Také nacistická diktatura v Německu byla do poslední chvíle podporována, i když mnozí byli jen pasivně přítomni. I když krutost režimu až do konce nikdy nepolevila.

Roland Bathon je novinář na volné noze. Píše především o Rusku a východní Evropě.

 

 


Úvodní foto: Corpses of victims of the winter 1918 Red Terror in Evpatoria, dumped by Bolshevists executers in the Black sea by unknown author, zdroj: IPG-Journal, autor: Roland Bathon, překlad: Bohumil Řeřicha