Proč jsou vraždy žen v Turecku především politické téma

 

Odstoupení od Istanbulské úmluvy, uzavření nevládních organizací, které zabraňují násilí a mnoha nevysvětlitelným úmrtím žen – jak jsou v Turecku odbourávána práva žen ve prospěch „tradičních hodnot“.

Gulsum Kav
Gulsum Kav

3.765 ztracených životů – to je počet femicid, vražd žen, spáchaných v Turecku v letech 2008 až 2021. Podle zpráv turecké organizace za práva žen Zastavíme vraždy žen je počet nenahlášených případů výrazně vyšší. „Dnes nám ženy bojující v Turecku, ve světě a v Íránu dodávají sílu,“ řekla zakladatelka nevládní organizace Gülsüm Kavová, jedna za zakladatelek významné organizace v boji proti násilí na ženách. Protože existuje značný počet nevyřešených podezřelých úmrtí, která ukazují na vraždy žen, které jsou bohužel v Turecku stále velkým problémem.

Po případu Münevver Karabulutové, brutálním způsobem zavražděné 17leté školačky, se ženy z politických stran, odborů, klubů a demokratických masových organizací spojily. Uznali, že se u vražd žen jedná o strukturální, sociálně-politický problém. Nevládní organizace vždy odváděla důležitou práci ve vztahu k prevenci a odhalování vražd žen v Turecku, zasazuje se o změnu práv dětí a žen a o předcházení zmírňování trestů pro pachatele.

Údajné sebevraždy
Jedním z nejznámějších případů je případ Sule Cetové, která údajně spadla z okna ve 20. patře budovy v Ankaře v květnu 2018 poté, co tam měla pracovní pohovor. Tazatel, stejně jako další podezřelý, odmítli obvinění, že by měli s úmrtím cokoli společného – šlo prý o sebevraždu kvůli finančním problémům. Prostřednictvím veřejných kampaní, masivních občanských protestů a tlaku ze strany platformy Zastavíme vraždy žen úřady znovu zahájily vyšetřování případu. Bylo prokázáno, že Sule Cetová byla znásilněna a poté vyhozena z okna. Bohužel tento případ není zdaleka jediný, kdy byla vražda zametena pod koberec pod rouškou sebevraždy, a tudíž nebyla počítána jako vražda ženy.

Odstoupení Turecka od Istanbulské smlouvy
V červenci 2021 Turecko odstoupilo od Istanbulské úmluvy Evropské rady. Hlavními cíli Úmluvy jsou prevence a ochrana před násilím, trestání násilných trestných činů a rozvoj strategií k posílení práv žen proti násilí.

Turecká vláda naopak svůj odchod zdůvodnila tím, že Istanbulská úmluva ohrožuje tradiční rodinné a společenské hodnoty a propaguje „nemorální způsoby života“ ve vztahu k homosexualitě.

Turecko bylo přitom jednou z prvních zemí, které dohodu v roce 2011 podepsaly. Do místního práva byla transponována v roce 2014, po čemž následoval první pokles počtu vražd žen. Je to znamení toho, že veřejná komunikace ochrany před násilím na ženách a postavení vlády může mít zásadní význam, protože cílem úmluvy je předcházet násilným trestným činům na ženách a zejména mezi muži vytvořit mentalitu, ve které se násilím spíše bojuje, než spoléhat výlučně na pronásledování. Odstoupení od smlouvy vládě lehce prošlo, protože politická nálada nového konzervatismu z její strany vytváří typ založený na maskulinitě a národní hrdosti – především prostřednictvím médií.

Genderová rovnost na všech úrovních
Ve zprávě Světového ekonomického fóra Global Gender Gap Report* 2022 je Turecko na 126. místě ze 153 zemí. Oproti roku 2010 se země propadla o šest míst. Situace ekonomické participace žen je obzvláště markantní, protože ekonomická nezávislost je pro ženy důležitým zdrojem boje proti domácímu násilí. Nedostatečné zastoupení žen v turecké politice rovněž přispívá k genderově podmíněnému násilí a patriarchálním strukturám, v nichž jsou ženy očerňovány, vytlačovány do starých a diskriminačních genderových rolí a utlačovány.

Je však třeba také poznamenat, že se jedná o současný vývoj protichůdných sociálních konceptů. Přesto v turecké společnosti dochází k progresi, kde ženy již nejsou jen závislé – klíčovou roli zde hraje vzdělání. Na jedné straně jsou nuceny snášet domácí násilí kvůli finanční závislosti, na druhé straně samostatné ženy, které měly možnost vzdělání a uplatnily se v nějakém povolání, přesto zažívají násilí, protože fenomén patriarchálního muže bohužel stále existuje. Turečtí muži se cítí být touto nezávislostí ve své pýše ostrakizováni. A tento fenomén je politickou komunikací (i instrumentalizací domnělého islámu) revitalizován a dále posilován. Protože se vztah mezi muži a ženami vlivem modernizace společnosti změnil, vzniká „mužský strach“ z toho, že muž už nebude „pánem domu“.

Prohlášení typu „jediná kariéra, kterou ženy potřebují, je kariéra matky“ od bývalého ministra zdravotnictví v roce 2015, a „ano, dívky studují, ale naši chlapci nyní nemohou najít dívky, které by si vzali“ od člena vlády Erhana Ekmekciho, nejsou v Turecku neobvyklá a přispívají k přetrvávání mentality, v níž násilí na ženách přibývá.

Jde o myšlení, kdy se od žen očekává pouze to, že se stanou matkami a manželkami, kde je napadáno právo žen rozhodovat o vlastním životě, počínaje právem na práci, postavit se na vlastní nohy, rozhodovat o svém těle, jako je potrat nebo antikoncepční metody. V době, kdy neexistuje aktivní ochrana práv žen, není náhoda, že násilí je na vzestupu.

Takzvaná „provokační obrana“
Emine Akgülovou zastřelil její manžel v roce 2018 během rozvodu. Při jednání řekl, že slyšel mužský hlas vycházející z jejího bytu, který ho přiměl k násilí. Úspěšně se bránil tím, že když vytáhl zbraň a ženu zastřelil, byl ochromen a nebyl sám sebou, za což mu byla udělena milost. K podobným případům omilostnění za vraždu žen došlo kvůli „příliš vášnivé lásce“, vysokému společenskému postavení, omluvě za „lítost“ nebo „chvíli hněvu“. Tak zvaná „provokační obrana“ (haksiz tahrik) umožňuje tureckým mužům dostávat mírnější tresty při páchání vražd žen – ospravedlnění poskytované společenskými normami, tradicemi a kulturními zvyklostmi. Používá se k hanobení obětí a nutí je k odpovědnosti za jejich osud.

Istanbulská úmluva je vakcínou proti násilí
Všechny uvedené případy, stejně jako odstoupení od Istanbulské úmluvy a selhání tureckého právního systému při ochraně žen, jsou fatální. Četné případy zmírnění trestů a především nesprávná politická komunikace snižují inhibiční práh pachatelů, protože je nejen nepřímo podporují zákony a vláda v patriarchálních strukturách, ale protože považují akt násilí ve všech podobách za oprávněný – pokud jejich (bývalá) manželka, dcera nebo partnerka nevykazují „správné ženské způsoby“. Pokud by vláda přijala příslušná opatření a prostřednictvím veřejných kampaní a programů posunula svou komunikaci od dominantního patriarchátu ke společnosti, v níž je násilí na ženách kolektivně odsuzováno, a to i prostřednictvím prosazování Istanbulské úmluvy a ochranného zákona č. 6284, v Turecku mohlo být zachráněno mnoho ženských životů. Opětovný vstup do konvence není řešením problému, neboť je na to příliš složitý, ale důležitým signálem: rozbití současného narativu „mužnosti“ a rozbití tradičních genderových rolí musí podporovat i politika prosazováním právní ochrany.

Proto jsou vraždy žen v Turecku politickým tématem, a proto jsou ženy v Turecku zranitelné jak odstoupením od úmluvy, tak i zákazem jedné z nejdůležitějších organizací pro práva žen, „Zastavíme vraždy žen“, která rozhodně přispívala k prosazování zákonů a odhalování vražd. V lednu 2023 se musí nevládní organizace postavit soudu, který žádá o její rozpuštění s odůvodněním, že „vyvíjí činnost v rozporu se zákonem a dobrými mravy“.

„Také proti násilí existuje vakcína. Istanbulská úmluva je vakcínou proti násilí a jejím hlavním obsahem je rovnost pohlaví,“ říká Gülsüm Kavová. Důležitými kroky ke společnosti, v níž již nemůže vzkvétat násilí na ženách, jsou prevence, ochrana a trestní stíhání s odpovídajícím mediálním a politickým rozdrcením toxické a dominantní maskulinity.

Pozn.:

*Global Gender Gap Report = Index měřící rovnost pohlaví z hlediska ekonomické účasti a příležitostí, dosaženého vzdělání, politické angažovanosti a zdraví a přežití

**Zákon na ochranu č. 6284 = Národní zákon na ochranu, který stanoví prevenci a stíhání psychického, ekonomického a fyzického násilí na ženách a dětech.

 

 


Úvodní foto: Kurdish Women in Hijab Headscarves, Dogubayazit, Turkey, by Adam Jones, zdroj: Das Biber, autorka: Özben Önalová, překlad: Bohumil Řeřicha