Na vyjednávání přijde čas – ale výzvy k uzavření dohody s Kremlem nyní jsou pomýlenější než kdy jindy
V době, kdy končí devátý měsíc největší a nejbrutálnější války v Evropě od roku 1945, je nejhorší věcí, kterou můžeme pro mír na našem kontinentu udělat, prosazovat mírová jednání s Vladimirem Putinem. To nejlepší, co můžeme pro mír udělat, je zvýšit naši vojenskou, hospodářskou a humanitární podporu Ukrajině, dokud jednoho dne nebude moci vyjednávat z pozice síly.
DONALD TRUMP nedávno naznačil, že by mohl být ideálním kandidátem pro nácvik umění dohody s Putinem. Jako prostředník se nabídl rovněž SILVIO BERLUSCONI. Jaký by to byl společný tým snů – tým snů Moskvy. Putin by si nepřál nic jiného než příměří na Ukrajině, zatímco tito dva budou sedět u jeho před covidem chránícího dlouhého stolu v Kremlu. Mezitím by se mohly zničené a demoralizované ozbrojené síly ruského diktátora zakopat a bránit stále ještě velké území Ukrajiny, které okupují, přeskupit se, odpočinout si, přezbrojit, přivést nedávno povolané posily – a pak znovu rozpoutat válku a poslat děkovnou zásilku vodky Berlusconimu a Trumpovi.
Pokud by si RUSKO udrželo ukrajinské území, které v současnosti okupuje a které je více než třikrát větší než Belgie, mohl by to Putin stále prohlašovat za historické vítězství a obnovit alespoň část Novorossie (Nového Ruska) Kateřiny Veliké. Byla by to také celosvětová demonstrace toho, že ozbrojená agrese se vyplácí. Pozor, Tchaj-wane. Ale Ukrajinci by to stejně nikdy nepřijali. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že jsou připraveni zaplatit velmi vysokou cenu, včetně dalších vojenských a civilních obětí, aby získali zpět své území. Takže by to nebyl recept na mír, ale na ještě delší válku.
Na vyjednávání přijde čas. Válka s Ruskem, zemí, která má jednu z největších zásobáren zbraní hromadného ničení na světě, a vůdcem natolik zlým a potenciálně zoufalým, že je použije, nemůže skončit bezpodmínečnou kapitulací, jako tomu bylo v případě Německa v květnu 1945. (Tato situace vrhá znepokojivé retrospektivní světlo na otázku, co by se stalo, kdyby atomovou bombu jako první úspěšně vyvinulo nacistické Německo, a nikoli USA). Ukrajinská vláda již začíná spolu se svými západními přáteli přemýšlet o bezpečnostních opatřeních a dalších ustanoveních, o něž by měla usilovat. UKRAJINA má absolutní právní a morální nárok získat zpět každou píď svého svrchovaného území včetně Krymu. Jakékoli kompromisy, které by nakonec mohla učinit – například nějaká zvláštní opatření pro Krym – mohou být pouze suverénním rozhodnutím Ukrajiny.
Je zřejmé, že mír v tomto duchu by byl pro Putina nepřijatelný, zvláště když oznámil, že čtyři oblasti Ukrajiny jsou nyní součástí Ruska. Proto musí být ruský diktátor buď donucen k jeho přijetí, nebo bude muset být mírová dohoda uzavřena s Ruskem, které již Putin neovládá. Nikdo neví, kdy a jak ke změně v Moskvě dojde, a okamžik změny může být také okamžikem zvýšeného nebezpečí. Přesto je to nejlepší šance, jak se po dlouhé válce nakonec dobrat trvalého míru.
Aby toho Západ dosáhl, musí zvýšit svou podporu Ukrajině, aby jí umožnil pokračovat ve vojenských vítězstvích a přežít tuhou zimu. Rusko, které prohrává na bojišti, se obrátilo ke zbabělým a zločinným útokům na infrastrukturu podporující civilní život. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) byla poškozena nebo zničena polovina energetické infrastruktury země, 10 milionů Ukrajinců je v současné době bez proudu a zasaženo bylo více než 700 zdravotnických zařízení. (Tento týden zahynulo novorozeně, když ruská raketa zasáhla porodnici v Záporožské oblasti). Téměř 8 milionů Ukrajinců je vysídleno mimo zemi, asi 5 milionů uvnitř země a WHO očekává, že další 2-3 miliony opustí své domovy „při hledání tepla a bezpečí“. Nic podobného Evropa od roku 1945 nezažila.
Nejnaléhavější vojenskou potřebou je protivzdušná obrana, v neposlední řadě i kvůli dalším útokům na civilní infrastrukturu. Klíčem k vojenským úspěchům Ukrajiny byly vícenásobné odpalovací systémy raket, jako například americké Himars, a k vyčerpání stále mohutného ruského konvenčního dělostřelectva jich je zapotřebí více. Má-li Ukrajina znovu dobýt své vlastní území – a s tím, jak se zmenšuje Ruskem kontrolovaná oblast, se bitva bude více koncentrovat – musí mít moderní tanky, jako je například Leopard 2 německé výroby. Kromě toho potřebuje také generátory, ženisty, kteří jí pomohou opravit elektrárny, zdravotnický materiál a velké množství finanční pomoci, už jen proto, aby se nezhroutila její ekonomika.
V prvních měsících války poskytovalo lví podíl vojenské podpory několik západních zemí, především USA, ale také Velká Británie, Polsko, Estonsko a několik dalších. V historii britských vlád za posledních několik let bylo jen velmi málo věcí, na které bychom mohli být hrdí, ale toto je jedna z nich. Skutečnost, že i uprostřed domácí ekonomické bouře považoval nový britský premiér Rishi Sunak cestu do Kyjeva za nezbytnou, odráží široký celonárodní konsenzus napříč stranami. Jak Sunakovi na twitteru oplatil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj: „Oba naše národy vědí, co to znamená postavit se za svobodu.“
Stále více se však prosazují i další evropské národy s odlišnými válečnými zkušenostmi a zkreslenějšími postoji veřejnosti. Experti Evropské rady pro zahraniční vztahy navrhli „plán Leopard“, v jehož rámci by se všechny evropské země používající tank Leopard 2 spojily, aby vybavily ukrajinskou obrněnou brigádu. Podobná evropská konsorcia by se měla zvážit i pro protivzdušnou obranu, ale také pro civilní potřeby, jako je energetická infrastruktura.
Nezačal by Putin v reakci na to válku eskalovat? Už dělá. A může jít ještě dál, pravděpodobně i přes taktický jaderný práh. Ale žádný postup ve válce není bez rizika. Z dlouhodobého hlediska by rizika, která by pro celý svět plynula z vítězství holé ozbrojené agrese, byla mnohem větší. Správnou reakcí není ze strachu spěchat k jednání, jak radí protestující v zemích, jako je Německo a Itálie. Správnou reakcí je provést podrobné krizové plánování pro všechny možné eventuality, jako byl například úder raket na polském území minulý týden.
Dokud bude Putin v Kremlu, nebude v Evropě trvalý mír. Nemůžeme ho odstranit, ale můžeme přispět k vytvoření podmínek, v nichž Rusové sami nakonec opustí sebedestruktivní kurz, který pro svou zemi nastartoval. Z ruské porážky na Ukrajině bude nakonec těžit i Rusko. Nebo si snad tito protestující myslí, že by na tom dnes bylo Německo lépe, kdyby západní spojenci jednali o míru s Hitlerem vyzbrojeným jadernými zbraněmi?
Tvrdit, že válka je cestou k míru, se zdá být proti intuici, zvrácené, dokonce nemorální. Ale nyní, když jsme dovolili, aby náš kontinent upadl do velkého ozbrojeného konfliktu, je nejlepší cestou k trvalému míru umožnit správné straně, aby válku vyhrála.
Timothy Garton Ash je sloupkař deníku Guardian.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Anti-terrorist operation in eastern Ukraine by Ministry of Defence of Ukraine, zdroj: Guardian, autor: Timothy Garton Ash, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.