Rusko dodnes potlačuje svou brutální historii

V ukrajinském Izjumu je opět patrná brutalita Kremlu. Ruské válečné zločiny mají dlouhou tradici. Na rozdíl od masových vražd wehrmachtu však nebyly nikdy zpracovány. A v Německu se o nich skoro nemluví.

Hroby z Izjumu světu znovu ukázaly, jak brutální jsou ruské okupační síly na Ukrajině. Pro mnohé se znovu nabízí otázka: kde se bere chuť tolika ruských vojáků páchat na civilistech ta nejhorší zvěrstva?

Pozorovatelé poukázali na to, že násilí je v Rusku součástí každodenního života, zejména a právě v rodinách. Mnohem důležitější však je, že mučení, znásilňování a střelba mají v ruské armádě dlouhou tradici, která nebyla nikdy zpracována. Zatímco Bundeswehr se v bolestném procesu odpoutal od odkazu wehrmachtu, ruská armáda velebí svou násilnou minulost dodnes.

Od bolševického převratu v říjnu 1917 se v Rusku stalo svévolné zabíjení nástrojem státní politiky. Nařízení sovětské vlády ze září 1918 označilo za „naprosto nezbytné“ zastřelit na místě každého, „kdo je zapojen do spiknutí, povstání a vzpoury.“ V té době bylo údajně zlikvidováno až 200.000 lidí.

Mladé sovětské RUSKO anektovalo s nelítostným násilím také četné sousední země. Povstání na Ukrajině a v Gruzii byla brutálně potlačena. Během ruské občanské války zemřelo do roku 1922 8 až 10 milionů lidí, většina z nich byli civilisté. Přestože šéf Rudé armády Leon Trockij brzy upadl v nemilost, nikdo z odpovědných nebyl nikdy hnán k zodpovědnosti.

Za Stalina se teror stal ústředním principem politiky – a to nejen vnitřní. Sovětský svaz ve spojenectví s Hitlerem napadl v září 1939 východní Polsko, kde se dopustil nejzávažnějších válečných zločinů. Jen při masakru v Katyni bylo zastřeleno více než 4.000 válečných zajatců. V dalších vražedných akcích byly zlikvidovány tisíce záložníků, policistů a intelektuálů; přes 300.000 polských občanů bylo deportováno. Ne o moc jinak proběhlo začlenění pobaltských států a Besarábie.

Karta se obrátila teprve za Gorbačova

Ani jeden účastník nenesl odpovědnost za tato zvěrstva. Spíše až do roku 1990 Kreml tvrdil, že masakry v Katyni spáchaly německé okupační síly. Teprve za Michaila Gorbačova vyjádřil Sovětský svaz lítost nad „tragédií“. Trestní řízení podané prokuraturou Charkovské oblasti proti několika důstojníkům NKVD, které zavedla moskevská vojenská prokuratura, bylo po čtrnácti letech staženo. Těžce inkriminovaný šéf oddělení pro válečné zajatce Pjotr ​​Soprunenko pokojně zemřel v Moskvě v roce 1992.

V červnu 2020 Vladimir PUTIN dokonce za částečně zodpovědné za osud Katyně označil Polsko, protože se podílelo na rozdělení Československa v roce 1938. V eseji mimo jiné napsal: „Následná tragédie Polska leží výhradně na svědomí tehdejšího polského vedení.“ Pokud jde o anexi Pobaltí, zdůraznil, že se tak stalo „na smluvním základě a se souhlasem volených orgánů“.

K nespočtu zvěrstev došlo také během postupu Rudé armády na konci druhé světové války. Tentokrát byli hlavními oběťmi němečtí civilisté, ale také obyvatelé pobaltských států a dalších zemí. Zejména na východoněmeckých územích sovětští vojáci hromadně znásilňovali a stříleli. Strašlivých válečných zločinů se dopouštěli také v sovětské okupační zóně.

Tyto skutky nebyly spontánními akty pomsty, docházelo k nim se souhlasem sovětského vedení. Velitel 3. běloruského frontu nařídil svým vojákům před útokem na Východní Prusko: „Není slitování – pro nikoho, stejně jako nebylo slitování ani u nás. Země fašistů se musí stát pouští.“ A Státní výbor obrany rozhodl: „Nemilosrdnou likvidací v obcích a místech zúčtovat krutě s osobami, které prováděly teroristické diverzní akce.“ Za takový čin se například považovalo, když někdo telefonoval nebo poslouchal rádio.

Válečné zločiny jsou dodnes potlačovány

Jen výjimečně byl někdo pohnán k odpovědnosti za sovětské válečné zločiny v Německu. Navíc, jak uvádí ve své autobiografii germanista Lev Kopelev, jeho nadřízení ho opakovaně poučovali, že jeho úkolem není bránit nájezdníkům v tom, co dělají. V dubnu 1945 byl dokonce zatčen a odsouzen na tři roky do pracovního tábora za „propagaci buržoazního humanismu“ a „soucit s nepřítelem“.  

Zatímco stalinistické pronásledování již v Rusku tabu není, válečné zločiny Rudé armády jsou potlačovány dodnes. Pro většinu Rusů 2. světová válka začala až v roce 1941, kdy NěMECKO napadlo Sovětský svaz. Putinem sponzorovaná vzpomínka na „Velkou vlasteneckou válku“ kultivuje patetický příběh, v němž jsou Rusové vždy oběťmi a hrdiny, ale nikdy pachateli. Stalinistický památník v Berlíně, na němž je voják Rudé armády s dítětem v náručí, to symbolizuje dodnes.  

Takové zacházení s minulostí by v Německu bylo nemyslitelné. Před více než 20 lety se na dvou putovních výstavách seznámila široká veřejnost se zločiny wehrmachtu. Také výnos o tradicích Bundeswehru jasně říká: „Pro ozbrojené síly demokratického ústavního státu není wehrmacht jako instituce hodna tradice.“

Naproti tomu v Rusku se den založení Rudé armády dodnes slaví jako Den obránců vlasti.  V mnoha městech se konají festivaly a přehlídky a špičky státu kladou věnce u kremelské zdi. Také v obrovském moskevském museu ozbrojených sil se táhne přímá linie od počátků Rudé armády až po současnost. Pod jejich praporem vítězství musely tamní děti nedávno dokonce psát dopisy ruským vojákům, kteří „plnili svou povinnost na Ukrajině“.

Ale i v Německu se o kremelské více než sto let staré krvavé stopě mluví jen zřídka. Ze studu nad zločiny wehrmachtu se relativizují nebo zatajují zločiny Rudé armády. Dokumentační středisko o německé okupaci Evropy, které plánuje německá vláda, toto téma také opomíjí.

Zástupce šéfa Muzea ozbrojených sil v Moskvě je dokonce stále členem správní rady Muzea kapitulace v Berlíně. Vraždy na Ukrajině však ukazují, že ti, kdo mlčí ke včerejším zločinům, přispívají k tomu, že se budou opakovat dnes i zítra.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Chinese horrors and persecutions of the Christians, by Northrop, Henry Davenport, 1836-1909, zdroj: Die Welt, autor: Hubertus Knabe, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]