Rozsah strategických selhání Kremlu na Ukrajině je gigantický – a rozpadlý mýtus o ruské síle může vést k rozpadu režimu.
Vladimir Putin se více než kdy jindy podobá kapitánovi Titaniku: pluje plnou parou vpřed vstříc katastrofě, klamán nepřesnými domněnkami o neporazitelnosti své lodi a slepý k hrozícím temným nebezpečím.
Všechno, co si kapitán myslí, že ví, je špatně, tvrdí novodobý lovec pokladů Brock Lovett ve filmu z roku 1997. A stejně jako hlídky na Titaniku i chybující Putin zpozoruje ledovec až příliš pozdě. Katastrofě se nelze vyhnout.
Na Ukrajině to až dosud nemusela být nutně pravda. Putinův projev z minulého týdne, kdy mobilizoval rezervy, připravoval územní anexe a hrozil jadernou válkou, mohl snadno zvolit jinou taktiku. Místo aby eskaloval, mohl si nárokovat vítězství, vyhlásit příměří.
Nabídka jednání by Kyjevu uškodila, zbrzdila by jeho postup, zmrazila konflikt a rozdělila nepřátele Moskvy. Mohl by získat čas na přeskupení sil. Mohl polknout ponížení.
Nic z toho však neudělal. Věčně uražený a mstivý Putin postrádá potřebnou odvahu a představivost. Opět se zmýlil. A tak kritický okamžik pominul. Nyní čelí ztroskotání ruský režim, nikoli UKRAJINA.
Od chvíle, kdy se v roce 1999 dostal do záře reflektorů a pomocí podezřelých teroristických bombových útoků si upevnil image drsňáka typu „zabij je v hajzlu“, vypadal Putin jako špatný člověk. A jak se ukazuje, skeptičtí pozorovatelé měli pravdu.
Tragické potopení ruské ponorky s jaderným pohonem Kursk v roce 2000, při němž přišlo o život více než 100 lidí, se stalo první ukázkou putinismu. Reagoval pomalu, působil lhostejně a bezcitně a zuřivě odmítal kritiku.
V následujících desetiletích Putin řídil RUSKO tak, jak ho to naučili jeho poradci z KGB za studené války: kooptovat, podplácet nebo zastrašovat lidi, které potřebuješ, a umlčovat nebo likvidovat ty, které nepotřebuješ. Za jeho trůnem se stále hromadí mrtvoly.
Putinův nedostatek základních politických dovedností se během jeho celostátního televizního projevu snoubil s mrazivou absencí lidské vřelosti a živosti. Mohl být jednou z Gogolových Mrtvých duší. Jeho oči byly chladné a bez života jako hrob.
Míra, do jaké se Putin v otázce Ukrajiny opět mýlí, je ohromující. Rozsah strategického selhání je skutečně obrovský. Ukrajina, křehká demokracie zmítaná politickými spory a endemickou korupcí, se vzepřela agresorovi a sjednotila se v jeden národ.
Aliance Nato, kterou Putin viní z vyvolání konfliktu a kterou očerňuje jeho obdivovatel Donald Trump, je silnější než kdy jindy. Evropské výdaje na obranu raketově rostou. K NATO se připojuje dosud neutrální Švédsko a Finsko.
V ostrém kontrastu s tím je špatná výkonnost kdysi respektovaných ozbrojených sil Moskvy, jejich rozpaky na bojišti, logistické noční můry a slabé velení, které rozprášily mýtus o Ruské coby supervelmoci. Tato bublina nadobro splaskla.
Ruská ekonomika krvácí. A navzdory obavám Západu z propagandistické ofenzívy Kremlu v Africe a Asii je Rusko v mezinárodním měřítku do značné míry izolované. V březnu při hlasování v OSN odsoudilo invazi 141 ze 193 zemí. Většina zbývajících se zdržela hlasování.
Jak se válka blíží k domovu, Putin je obviňován ze všeho ze všeho špatného,
co se stalo před válkou i po jejím zahájení
Minulý týden Valné shromáždění OSN přehlasovalo Moskvu a umožnilo ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému pronést virtuální projev, v němž nastínil cestu k míru. Získal ovace ve stoje – a iniciativu.
Dokonce i Putin byl nucen zpozornět, když ČíNA, která se dosud pohybovala na hraně, vyjádřila „znepokojení“ nad škodami, které působí. Naréndra Módí, indický premiér, mu to řekl ostře otevřeně: „Dnešní doba není dobou války“.
Kremelští stratégové mohou tvrdit, že se bez souhlasu INDIE obejdou. Rusko však stále více potřebuje Čínu jako diplomatického partnera, vojenského spojence a trh pro vývoz ropy, plynu a zbraní, na který se vztahují sankce.
Válka zásadně posouvá mocenskou rovnováhu ve prospěch Pekingu. „Tato asymetrie je předurčena k tomu, aby se v nadcházejících letech ještě více zvýraznila, neboť Putinův režim, pokud jde o jeho přežití, je závislý na Pekingu,“ napsal analytik Alexander Gabujev. Putin udělal z Ruska „vazalský stát“.
Žádný z těchto omylů nebere v úvahu destabilizující dopad války na to, čemu se kdysi říkalo Rusku „blízké zahraničí“. Jak místní rivalové cítí slabost Kremlu, stará nepřátelství a nevyřešené křivdy se znovu rozněcují.
Obnovené boje mezi Arménií a Ázerbájdžánem, bývalými sovětskými republikami, jsou jedním z ohnisek – a nepomohl zde ani nedávný pokus o mediaci ve stylu Tchaj-wanu ze strany americké demokratky Nancy Pelosiové. Střední Asie doutná. Gruzie, Stalinovo rodiště, a odtržené Moldavsko se mezitím v červnu nesměle zařadily do fronty na členství v EU.
Na svou šanci čekají i obyvatelé Běloruska. Svjatlana Cichanouská, opoziční vůdkyně, oloupená o vítězství v prezidentských volbách v roce 2020, předpovídá, že demokratická revoluce může vypuknout kdykoli. Napsala, že režim Alexandra Lukašenka podporovaný Moskvou je „zralý na zničení“. Až se tak stane, Putin ztratí svůj „běloruský ‘balkon'“, který se tyčí nad východní Evropou a poskytuje strategický přístup k Polsku a pobaltským státům”.
Tolik k Putinově představě sebe coby Petra Velikého o novém ruském imperiálním věku. Diktatura nebo ne, jak může někdo s takovou jedinečnou nekompetentností očekávat, že se udrží u moci déle?
Jak se válka blíží k domovu, je Putin obviňován ze všeho, co se pokazilo, předtím i po jejím začátku. Pouliční protesty proti mobilizaci a exodus prchajících branců jsou posledními předzvěstmi změn. Každý den se zvedají další, prominentní opoziční hlasy. Elita se začíná otáčet.
To, co se stalo minulý týden, se ani tak netýkalo Ukrajiny. Šlo o budoucnost Ruska, o nebezpečný, zoufalý rozklad jeho režimu a o to, zda to, co bude následovat, bude demokratičtější, zákonnější a méně agresivní.
Nakonec rozhodne ruský lid, nikoli západní mocnosti nebo regionální sousedé. Putinova vláda beztrestnosti se však chýlí ke konci. Stejně jako kapitán Titaniku, který marně nahlíží do okolního šera, to jen zatím neví.
Putinova loď bláznů má díru pod čarou ponoru. Jde ke dnu. Otázkou je, zda s sebou stáhne všechny.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Abandoned, sinking boats at Salen by Nick Mutton, zdroj: Guardian, autor: Simon Tisdall, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.