Budoucí vztahy Evropy a USA – pohled z roku 2008

V roce 2008 vyšel ve švýcarském týdeníku Die Weltwoche rozhovor s vynikajícím americkým politickým analytikem Robertem Kaganem, který již tehdy upozorňoval, aby si Západ nedělal žádné iluze o V. Putinovi. Vzkazuje v něm všem antimeričanům, antikapitalistům a antisemitům, že jsou skutečně v této době jediným garantem svobody na této planetě.

Evropa se posunuje blíže k Americe

Politický analytik Robert Kagan prorokuje konkurenci systémů: autokracie versus demokracie. a půjdou proti globálnímu vedení USA a budou blokovat Radu bezpečnosti OSN. Rozhovor s tímto vynikajícím americkým analytikem z roku 2008 dokazuje 6 let poté, že se nemýlil.

V posledních letech jste okořenil politické debaty provokativními tezemi jako nikdo jiný. Ve své nové knize se vypořádáváte se sny. S jakými sny?
Se sny devadesátých let. Konec studené války nevedl k prosazení liberální demokracie a k harmonii stejně myslících států. Člověk doufal, že nastal čas globalizace, a ne geopolitiky. Říkalo se, že od nynějška se stanou hlavními ústředními faktory obchod a velikost ekonomiky, a ne velikost armád. Mimoto se zdůrazňoval klesající význam národních států. Člověk se začal loučit s idejemi velmocí, které se prosazovaly až do kolapsu Sovětského svazu. Všechno se to ukázalo jako iluze.

Historie tedy není u konce, jak si myslel Francis Fukuyama. To ovšem není žádná novinka. Ke kterépak historii se vracíme?
Ke konkurenci mezi velmocemi. USA zůstávají supervelmocí. I přesto, že jim přibývají vážní konkurenti, Čína, Rusko, Indie – velmoci nejen ekonomické, nýbrž v geopolitickém smyslu s rostoucími vojenskými kapacitami. Obzvláště Rusko a Čína mají velmocenské uvědomění z 19. století. Oba nejmocnější protihráči Ameriky nejsou, jak se kdysi myslelo, na cestě k liberálním demokraciím, ale chovají se jako kapitalistické autokracie. Jejich hospodářský úspěch jim dovoluje striktní kontrolu nad společností.

Co znamená tento vývoj pro Západ, výzvu nebo nebezpečí?
Pro demokratické vlády jsou autokracie určitě výzvou. Historicky viděno, takové fenomény mohou vyprodukovat magnetické účinky. Kdysi nacházely fašistické země v Evropě různé následovníky v Jižní Americe. Když přišli do módy komunisté, viděl člověk všude komunistické revoluce. Skutečnost, že dvě největší velmoci světa jsou etablované autokracie, model autokracie posiluje. Můžeme pozorovat potlačování demokracií.

Kde?
V koridoru mezi Evropou a Ruskem, v centrální Asii, v Kazachstánu, Tádžikistánu. i Amerika se obává, že Putinův autokratický model by mohl být atraktivní pro mnoho zemí v Latinské Americe, Africe a Asii.

Jak bude Evropa reagovat na vzestup těchto autokracií?
Za značné nebezpečí považuji závislost Evropy na ruské energii. Rusko zneužívá bohatství plynu a ropy pro své geopolitické cíle. Kvůli této závislosti se Evropa drží při kritice velmocenského chování Ruska zpátky. Když jde Rusko do konfrontace s Gruzií, je jasné, že mnoho Evropanů se nechce ke kritice připojit. Ale Evropa nemůže ruské nároky v jeho sousedství ignorovat. Když Moskva vyvíjí tlak na pobaltské státy, je to evropský problém. Když Rusko hrozí Čechům kvůli protiraketovému radaru vojenskou odplatou, je to problém Bruselu. Věřím, že v budoucnu budeme vidět mnohem více třenic tohoto druhu.

Jak budou posílené autokracie vystupovat v OSN?
Čína a Rusko nebudou napomáhat demokraciím USA, Velké Británii a Francii, když půjde o sankcionování autokratických režimů. Od Moskvy ani Pekingu není možno očekávat, že budou podporovat sankce proti Súdánu. A jak už vidíme, je nesmírně těžké diplomaticky postupovat proti Iránu, když Teherán může počítat s podporou Pekingu a Moskvy. Dnes už nemůžeme mluvit o jednom mezinárodním společenství (Pozn.: Po své druhé inauguraci prohlásili prezidenti Ruska a Číny, že jejich společným cílem je oslabovat Západ). Místo toho máme blokádu Rady bezpečnosti. Proto pléduji pro to, že USA musí formálně být špičkou světových demokracií.

Jak mají demokracie jednat s Čínou? Zdrženlivě nebo spolupracovat?
Obojí. To se už děje. Vezměte si námořní manévry v Bengálském zálivu v září 2007, kterých se zúčastnilo vojenské námořnictvo USA, Indie, Austrálie a Japonska. Bylo jasné, o co tady jde. Všechny země na periferii Číny mají přibývající úzké strategicky-vojenské vztahy k USA. To je zadržovací strategie.

Jak vypadá spolupráce?
Účelem spolupráce byla z americké strany vždycky změna. Pouze je už déle vedena špatným směrem. Dodnes převládá názor devadesátých let, že s Čínou se jednoduše musí obchodovat, jak to nejvíc jde, aby vydělávala peníze a pak se někdy automaticky stala demokratickou. To je iluzorní představa. Myslím si, že co v této ekonomické strategii chybí, je podpora disidentů a angažování se pro politické otevření (pozn.: v současné době jsou disidenti označováni v Rusku za zahraniční agenty).

To má Čínu pohnout ke změně kurzu?
Autokraciím chybí legitimita, jsou silné, ale zároveň slabé. Rostoucí moc Číny a Ruska je zakrytá křehkostí jejich základů moci. Být v této době autokratem znamená dělat si permanentně starosti sám o sebe, že mohutné síly liberalismu, podporované řadou bohatých pokrokových států pod jedinou supervelmocí světa, ty kontrolní mechanizmy, které jsou nutné k udržení moci, se podlomí a podkopou. My musíme jednat ofenzivně, byť se to Číňanům nebude líbit. Ještě rozhodněji musíme jednat s Ruskem. Dovolili jsme Putinovi, aby systematicky ničil každé úsilí o kompetitivnější demokracii. Což je důkaz, že bychom měli zapomenout na jakékoli iluze o Putinovi.

Je možné, že vy sám podléháte iluzi, když popisujete Putina jako tyrana? Přesto je v jeho vlastní zemi nejoslavovanějším mužem a stojí za ním minimálně 60 % Rusů.
Odpověď leží zjevně v řízení ruské ekonomiky. Putin enormně profitoval z ceny ropy 90 dolarů za barel. Je to především cena ropy, která dopřála ruské společnosti vyšší životní standard. Přece většina po Sovětském svazu netouží. Většina Rusů si také dlouho nepřála být zase vojenskou velmocí. Nyní však dochází k obratu, protože Putin tyto emoce opět rozněcuje.

Mnoho Rusů se cítí být obklíčeno západním vojenským spolkem. Bylo chybou, že NATO expandovalo k ruským hranicím?
Tomu nevěřím. Měla se střední Evropa nechat v historicky křehké pozici? Nehledě na to, že právě bývalé sovětské satelity o členství v NATO žádaly. K nejnovějším třenicím patří plány na rozmístění části raketové obrany v Polsku a České republice.

Vyplatí se jít kvůli tomu do rozepře s Ruskem?
Ruské protesty jsou vyrobeny v Moskvě. Rusko má tisíce nukleárních bojových hlavic. Rusové nemůžou ani v nejmenším věřit, že by mohli být ohroženi několika obrannými raketami. Putin se pokouší uvnitř NATO etablovat sféru vlivu podél hranic států Varšavské smlouvy. Jeho cíl je rozpůlení NATO. V evropské opozici proti válce v Iráku poznal příležitost rozehrát partii USA proti Evropě. Doslova tlačil na každý knoflík, aby popudil Evropu proti Americe a rozdělil kontinent. Kosovo, kde podporoval Srby, spor o sovětský památník v Estonsku, Gruzie atd. Ale přehnal to.

Podaří se mu Evropu rozštěpit?
Ne. A Rusové jsou z toho frustrovaní. V mé nové knize cituji ministra zahraničí Lavrova, který říká: „My se obáváme navrácení k transatlantické jednotě.“ Některé věci však jdou proti Putinovi. Špatně pro něj dopadly volby ve Francii a Německu, byť je Sarkozy extrémně mobilní typ, který může najednou sledovat více než jednu politiku. Chirac prosazoval přiblížení Evropy k Rusku, aby vytvořil protiváhu k USA. To nefungovalo, ani Evropa ani Francie s toho neprofitovaly. Je zřejmé, že Sarkozy se vydal jinou cestou. A je zřejmé, že Putin má jiného kontaktního partnera v Angele Merkelové, než měl ve Schröderovi.

Jak dalece jsou vlády ve velkých státech EU připraveni Putina odmítnout, když se vměšuje do záležitostí jejich sousedů?
To je pro mne klíčová otázka. Evropa ve své zahraniční politice prakticky eliminovala vojenský aspekt. Putin má k dispozici velkou armádu, která sice není tak schopná, ale on je ochotný ji v případě nouze použít. Kdyby mělo dojít ke konfrontaci Gruzií, mohl by poslat vojsko do Abcházie. Co pak Evropa udělá? Problém je, že když se s takovým typem nakonec jde do boje jen s nožem a Evropa nechce ten nůž vzít do ruky, vyhraje on. Problém dnešní Evropy je, že je chycena v postmoderní fázi.

Evropa je tedy stále ještě na Venuši, jak jste již nelítostně konstatoval před 6 lety. Amerika naproti tomu žije na Marsu. Změnilo se na tom něco?
Venuše je krásné místo, ale s realitou na světě to nemá mnoho společného. Evropa se stále ještě vzpírá proti faktu, že zahraniční politika potřebuje i vojenskou součást. V Rusku vládne muž, který si počíná jako car z 19. Století, a Evropa se chová jako odtržená od reality 21. století. Rusko je schopné vykoupit v Evropě strategické zboží a zároveň odřeknout Evropanům, aby investovali do ruských ropných firem. Máme tedy asymetrickou situaci. Je Evropa připravená na konfrontaci v ekonomické rovině? Momentálně ne. Obávám se, že Rusko je podstatně tvrdší hráč než Evropa.

Proč Evropa v tomto klamném pohledu na svět setrvává?
Za prvé, Evropa zastává od války v Iráku konsensus, že USA jsou velkým problémem světa. A za druhé se Evropané starají především o dvě věci. Že ztratili práci kvůli cizincům a že je zde až příliš mnoho přistěhovalců ze severní Afriky, blízkého Východu a z Balkánu.

Sotva se to liší od průměrných Američanů. Také jim jde o práci a cizince a snad ještě o zdravotní péči?
Já vám pojmenuji jeden základní rozdíl: Na rozdíl od Evropanů mají Američané v hlavách hluboce zakotvenou národní bezpečnost. Obávají se terorizmu a mají starost o to, kdo zajistí mír na Blízkém východě. Podívejte se přece na prezidentské kandidáty obou stran. Bez výjimky jsou to tvrdí zastánci politiky bezpečnosti. USA investují ročně půl bilionu dolarů do obrany, více jak 4 % hrubého domácího produktu. I výši nákladů na obranu neexistuje v USA žádná debata. Představte si, že by v Evropě prezidentský kandidát navrhl zvýšit náklady na obranu na 2 % hrubého domácího produktu. Svět by se nezbořil.

Zanechaly u Američanů útoky z 11. září 2001 očividně převratný dojem?
11. září nastavení Američanů ohledně obrany v základě nezměnilo. Země se pouze v sobě sama více našla. Fond Germana Marshalla provádí každý rok v osmi evropských státech a v USA anketu Transatlantic Survey. Na otázku, jestli může někdy být nutná válka, aby pomohla ke spravedlnosti, už roky odpovídá 80 % Američanů ano!

A to i přes iráckou válku?
Irácká válka na tomto přesvědčení nic nezměnila. V Evropě je to naproti tomu jen 30 %. Tento značný rozdíl lze vysvětlit naší rolí ve světě. Američané věří, že: a) když jde ve světě o bezpečnost, má to co dělat s Amerikou; b) americká vojenská moc je proto klíčovým prostředkem. Čtyři nejdůležitější války, které USA ve své historii vedly – válka za nezávislost, občanská válka, první a druhá světová válka – měly v očích většiny Američanů morální význam. Američané vidí válku jako něco, z čeho může vzniknout něco dobrého. Vidí to také tak Evropané? Přirozeně, že ne. Mezi Evropou a Amerikou se otvírá enormní kulturní propast. Když generál Spojených států vyhraje velkou bitvu, bude zaručeně jednou ze stran navržen za prezidentského kandidáta. Představte si v Evropě generála, který bude předsedou vlády!

Generál de Gaulle byl dokonce deset let prezidentem země.
Správně. Ale on byl poslední a je to už 40 let. Amerika je jiný svět.

Jmenujte mi tři důvody, proč musí být Amerika globální vedoucí silou.
To nemusím. Otázka zní: Jaké jsou alternativy? Mnoho Evropanů setrvává ve víře, že je nutné zkrotit Gullivera USA, posílit mezinárodní instituce, a svět se stane lepším místem. To je velká iluze. Alternativou je rovnováha.

Sebevědomé válečné vystupování USA považuje svět za špatné. Právě v Evropě mnozí považují USA za největší nebezpečí pro světový mír. Je to následkem války v Iráku?
A co pocity křivdy před iráckou válkou? Již v roce 1999 razil francouzský ministr zahraničních věcí Hubert Védrine termín „velká síla“, a já nevěřím, že to myslel jako kompliment. To bylo v devadesátých letech, kdy lidé začali mluvit o Americe jako o arogantní, panovačné supervelmoci. Již tehdy, když se při mnoha negativních reflexích vytvořila jako jediná supervelmoc, si mohla Amerika dělat, co chtěla. To se ukázalo v kosovském konfliktu. Vedla intervence Spojených států a porážka diktátora Miloševiče k lepším poměrům mezi Evropou a Amerikou? V žádném případě. Vztahy se naopak komplikovaly. Mnozí Evropané měli pocit, že je trápí Wesley Clark, Madeleine Albrightová a Richard Holbrook.

Vy byste tedy oponoval všem, kteří proto považují za hlavního viníka Bushe?
Fenomén Bush se vyvíjel vlastním životem. Evropané nesmírně nenáviděli Bushe do té míry, že každý v listopadu 2008 oslavoval jeho nástupce. Evropa doufá, že nový prezident (Obama) uskuteční tak říkajíc přes noc zahraničněpolitickou změnu. Kdo tomu věřil nebo věří, bude do reálného života nešetrně probuzen. Evropané zjistí, že americká zahraniční politika se nebude vyvíjet tak, jak by si představovali. Mezi Clintonem a Bushem je mnohem více kontinuity, než si lidé chtějí přiznat, a to včetně Iráku. A tato kontinuita by převládla bez ohledu na to, kdo by se stal nástupcem Bushe, ať už by to byl Obama, Clinton, McCain, Giuliani nebo Romney.

Odvrátí se Evropa, která přišla o iluze, pak ještě silněji od USA?
Naopak. V roce 2009 lidé zjistí, že USA nejsou jediný faktor, který může vzbuzovat obavu. Nástup dvou autokracií, návrat k rivalitě velmocí, ekonomická soutěž, která čeká Evropu, problémy s Ruskem podél evropských hranic – to všechno ji zase bude k USA přibližovat.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: The US Army Europe Band and Chorus perform on Red Square in Moscow, by Richard Bumgardner, US Army Europe Public Affairs, zdroj: Die Weltwoche,  překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]