EU musí sankcionovat státy, které jsou na Putinově straně

Německo a EU by měly důsledně sankcionovat země, které odmítají projevit solidaritu s Ukrajinou. Zvýšilo by to také tlak na Moskvu.

Po dlouhé době se objevila kapka naděje, že lze zabránit hladomoru v Africe a Asii. Den po podpisu dohody, která měla otevřít přepravní cesty pro vývoz ukrajinského obilí, Rusko ostřelovalo přístavní město Oděsa.

Proč Vladimír jedná tak rozporuplným způsobem? Sleduje vzájemně se vylučující zájmy. Chce si nechat páku v ruce, ale nezdát se, že by byl viníkem.

Člověk by chtěl doufat, že ho celý svět prohlédne a ještě víc se postaví na stranu proti němu. Ale na to se spoléhat nedá.

Pět měsíců od Putinova útoku na Ukrajinu ukázalo, že není jen boj o území, ale také boj o veřejné mínění. V ideálním světě by byl verdikt stejně jasný jako na březnovém mimořádném zasedání Valného shromáždění OSN.

Jasné války je výjimkou

Rusko bylo tehdy odsouzeno 141 státy. Pouze pět hlasovalo proti, a to samozřejmě Rusko a dále pak Bělorusko, Eritrea, a Sýrie – země, kde vládnou diktátorské režimy.

Byť však bylo hlasování pouze symbolické, 35 zemí se rozhodlo raději se zdržet hlasování, než aby se otevřeně postavilo Putinovi. Patří mezi ně Indie, která se počítá mezi demokracie, a mnoho afrických zemí.

V reálném světě každá země prosazuje své vlastní zájmy. Vzniká tak šedá zóna těch, kdo si nechtějí vybírat mezi Ruskem a proukrajinskou koalicí. Je v ní víc než 35 států. V mezinárodním žargonu se jim říká „ty mezi“.

Jak by se měl Západ vypořádat s těmi, kteří „lavírují“? Má projevit pochopení pro příslušnou situaci a motivy, nebo požadovat, aby se tyto státy postavily na jednu stranu podle hesla „kdo nejde s námi, je proti nám“?

Hallsteinova doktrína: Kdo není s námi, je proti nám!

Spolková republika po rozdělení Německa dlouhodobě prosazovala zásadovou politiku. „Hallsteinova doktrína“ dávala státům do roku 1969 na výběr: Kdo uznal NDR, ztratil možnost spolupracovat  s „říší ekonomického boomu“.

S politikou uvolňování se změnil výpočet nákladů a přínosů. Pro německou ekonomiku se stalo lukrativnějším obchodovat se zeměmi, které byly ideologicky na straně Moskvy. Se vzájemnými výhodami se nechá politický vliv uplatňovat více než s izolací jako trestem.

Jaké z toho plyne ponaučení pro boj o chování 193 zemí světa ve válce na Ukrajině? Světová situace je pro novou doktrínu příliš komplexní – bojkotujeme ty, kdo nestojí na straně Ukrajiny.

Ale Německo a EU mohou pro izolaci Ruska a vyvrácení Putinových narativů včetně tvrzení, že západní sankce jsou příčinou obilní a rostoucích světových cen energií, udělat mnohem více.

Německá zahraniční politika spoléhá více na cukr než na bič.

Německá a evropská zahraniční politika se příliš řídí myšlenkou, že nerozhodnuté země je třeba nalákat na odměny, aby je neztratily na protistraně. Vyhýbají se tlaku na ty lavírující“. Rusko nebo Čína jim přitom nabízí méně než Berlín a Brusel. Země, které se jim postaví, však ohrožují nevýhodami. Proč nečelit tlaku?

Jak ukazuje svržení politických špiček na Srí Lance a obavy z hladomoru v Africe, v důsledku války je mnoho zemí v existenčních potížích. Právě těm se musí pomoci. Ale hlavám států, které dostávají hodně peněz od Západu, může hrozit zastavení pomoci, pokud se nyní vydají na pouť do Moskvy.

Kandidátům do EU, jako je Srbsko, je nutno říci: o přistoupení nevyjednáváme s nikým, kdo je na Putinově straně. A jednoznačně by nemělo být bez následků, když Maďarsko torpéduje jednotný postoj EU nebo pokud Indie nakupuje ruskou ropu, kterou Západ bojkotuje, za levnější ceny, a tím pádem profituje z války. Západ nemusí pasivně přijímat, když státy, které chtějí být jeho partnery, obcházejí jeho sankční politiku.

Zprostředkovávat mohou pouze neutrálové? To je omyl.

Zdánlivý motiv zůstat neutrální, aby nakonec mohl sloužit jako prostředník, je často pokrytecká výmluva, jak se vyhnut rozhodování. Turecko jasně ukazuje, že pro roli zprostředkovatele není v žádném případě podmínkou neutralita. Toto běžné tvrzení bylo vyvráceno také empiricky. Turecko je konkurentem Putina v Sýrii. S pomocí dodávky svých dronů  Ázerbájdžánu nedávno zpečetilo porážku Ruska a Arménie ve válce o Náhorní Karabach. přesto přijímá prezidenta Erdogana jako prostředníka.

Jejich cynická mocenská politika nemůže být vzorem. Ale Německo a EU mohou důsledněji využívat svůj vliv k rozšíření globální fronty proti agresorovi Rusku.

Epilog Bohumila Řeřichy:

Putinův režim chce přežít, a proto je více než kdykoli ochotný hrát o čas. Pro Moskvu je na Ukrajině jen vojenskou frontou v ekonomickém, politickém a diplomatickém konfliktu se Západem. totiž na nedávném ekonomickém fóru v Petrohradu prohlásil, že kroky proti Rusku jen prohloubí rozpory na Západě, jak ukázala ruská odveta na energetickém trhu.

Vojenský teoretik B. H. Liddell Hart řekl, že „velká strategie by měla vypočítat a rozvíjet jak ekonomické zdroje, tak lidskou sílu národů, aby byla zachována bojová schopnost“. si to, zdá se, vzal k srdci. Vleklá opotřebovací Ruska je navržena tak, aby jednoduše vyčerpala své nepřátele; zásadní je pro dosažení tohoto cíle proměna Ukrajiny v černou díru pohlcující peníze a zdroje. Pokud chce Rusko dosáhnout svých geopolitických cílů, možná si bude muset dát na čas.


Úvodní foto: In his address to MEPs on Wednesday, the Speaker of the Ukrainian Verkhovna Rada (parliament) Ruslan Stefanchuk called on the EU to endorse his country’s membership application by European Parliament, zdroj: Der Tagesspiegel, překlad: Bohumil Řeřicha