Energetický přechod a jeho dramatické důsledky

Jsou letní sucha jen začátek?

Pokud jde o využití solární energie, je v USA považována za průkopníka Kalifornie. Podobně jako v Německu ( o obnovitelných zdrojích energie z roku 2000) a mnoha dalších evropských zemích byly také v americkém státě na tichomořském pobřeží krátce po přelomu tisíciletí vytvořeny finanční pobídky, které měly primárně za cíl učinit přechod na zelenou energii v prvé řadě přijatelné pro soukromé domácnosti. To, co bylo tehdy chápáno jako cenný příspěvek k ochraně klimatu a životního prostředí, se v příštích letech se vší pravděpodobností ukáže jako klasický vlastní gól. Podle Los Angeles Times bylo jen v Kalifornii k dnešnímu dni vybaveno fotovoltaickými systémy kolem 1,3 milionu střech, nepočítaje v to četné solární parky provozované komerčními provozovateli. S průměrnou životností těchto modulů 25 let bude Kalifornie v blízké budoucnosti čelit problému s likvidací obřích rozměrů. Los Angeles Times citují Serasu Durana z Haskayne School of Business na University of Calgary: „Zatímco se veškerá pozornost soustředila na budování této obnovitelné kapacity, nebyla věnována velká pozornost konci životnosti zařízení. Průmysl bude žalostně nepřipraven na pravděpodobnou přicházející záplavu odpadků.“ I když je Golden State na západním pobřeží USA daleko, paralely s Německem a Evropou jsou zřejmé.

Společnost SENEC GmbH se sídlem v Lipsku uvádí na svých webových stránkách, že 95 procent všech surovin, používaných ve fotovoltaických systémech, lze znovu použít. To zní dobře, ale má to minimálně dva háčky. Za prvé to platí pouze v případě, že jsou solární moduly řádně likvidovány, a za druhé, tyto informace se v podstatě týkají skla a hliníku, hlavních součástí těchto produktů. Mnohem problematičtější jsou znečišťující látky, které jsou v nich zabudovány, jako je olovo nebo kadmium, které mohou při nesprávné likvidaci prosakovat do země a kontaminovat spodní vody. Teoreticky mohou soukromí koncoví uživatelé fotovoltaických systémů zlikvidovat solární moduly v „běžném množství pro domácnost“ (až 50 modulů) zdarma v komunálních recyklačních skladech, komerční uživatelé se mohou obrátit na výrobce, který je od 25. října povinen odebrat je zpět a odborně je zlikvidovat. Jak však informují energetici, to poslední se ovšem týká pouze systémů „uvedených do oběhu“ od tohoto data.

Téměř žádné zkušenosti s recyklací solárních systémů

Právě tento portál poukazuje na další problém s recyklací fotovoltaických systémů. Dosud existuje jen několik společností, které „recyklují solární moduly, takže ostatní cenné materiály, jako je křemík, telur, indium nebo vzácné zeminy, nemohou být zpětně zhodnocené, nelze je obvykle recyklovat,“ míní odborníci na energetiku.  Mohlo by se tedy vycházet z nákladů na likvidaci ve výši okolo 180 až 210 Euro za tunu, což odpovídá nákladům kolem čtyř eur za modul o hmotnosti 20 kilogramů. Při milionech fotovoltaických systémů instalovaných na střechách německých domů opravdu není těžké si domyslet důsledky pro životní prostředí, pokud jen zlomek z nich nebude řádně zlikvidován. A tyto úvahy neberou v úvahu ani závažné zásahy do přírody pro těžbu vzácných zemin a dalších surovin, které jsou zabudovány do solárních modulů, nemluvě o znetvoření celých ploch pro instalaci solárních parků.

Empirické hodnoty Sama Vanderhoofa ukazují, jak daleko se liší teorie a praxe v recyklaci fotovoltaických systémů. Obchodní ředitel Recycle PV Solar je považován za odborníka na solární průmysl v USA a řekl Los Angeles Times, že pouze jeden z deseti modulů je skutečně recyklován. Vanderhoof otevřeně přiznává: „Branže chce být zelená, ale nakonec je to všechno o penězích.“ Toto osvěžující upřímné prohlášení je podpořeno hodnocením Národní laboratoře pro obnovitelné zdroje energie: „Recyklace panelu stojí v Kalifornii 20 až 30 dolarů, zatímco likvidace na skládce jen jeden nebo dva dolary.“

Nikdo zde nemá v úmyslu ničit iluze, ale výrobci a nakonec i prodejci fotovoltaických systémů v Německu nejsou primárně známé jako charity.

Proč evropská meteorologická kuchyně servíruje po léta jen domácí stravu?

Dalším kouskem skládačky energetického přechodu je využití větrné energie. Atlantik byl vždy považován za evropskou spolehlivou meteorologickou kuchyni, která kontinentu poskytovala ideální klimatické podmínky po celý rok – ne příliš chladno v zimě, ne příliš horko v létě a vždy dostatek srážek. Kuchaři odpovědní za toto mírné podnebí jsou Azorská a Islandská nížina, které jsou ve vzájemné závislosti zodpovědné za povětrnostní podmínky zejména ve střední Evropě. Tady se setkávají oblasti vysokého a nízkého tlaku, tudíž zde podle přírodních zákonů vždy vzniká vítr. Tento převážně mírný západní vítr, který vane přes Evropu od Atlantiku, zaručuje stálé srážky po celá staletí. Už pár let se ale nyní míchá do meteorologické kuchyně třetí kuchař, který se vypracoval z umývače talířů na šéfkuchaře. Řeč je o větrných turbínách, které nyní zabírají stále více prostoru nejen na moři a na pobřeží, ale také ve vnitrozemí.

Podle studie zveřejněné Deutsche Windguard 5. října 2020 s názvem „Full load hours of wind turbines on land“, průměrná rychlost větru v Německu od roku 2012 stále více klesá. Obzvláště prudký pokles rychlosti větru lze proto pozorovat především v oblastech, které platí jako obzvláště větrně intenzivní a ve kterých se proto v nedávné minulosti instalovalo stále více větrných turbín. Historička Dagmar Jestrzemski tyto poznatky shrnula takto: „Konkrétně se jedná o pokles ze 420 wattů/m2 na cca 295 W/m2 ve Šlesvicku-Holštýnsku, ze 400 na 300 W/m2 na severu z 380 na 270 W /m² uprostřed a od 380 do 280 W/m² v jižním Německu.“

Nemusíte být meteorolog nebo klimatický expert a není třeba velké fantazie, abyste si představili, že vítr při každém projetí větrné turbíny ztrácí větší či menší část své přirozené energie, tedy rychlosti. Na jedné straně se elektřina vyrábí z větrné energie, ale na straně druhé je vítr ochuzen o energii, kterou potřebuje ke splnění svého přirozeného účelu. Na změnu klimatu můžete mít jakýkoli názor, ale skutečnost, že tento jev je v Evropě doprovázen stále častějšími a delšími obdobími sucha, by měla být podnětem k zamyšlení, zejména proto, že možná vysvětlení leží na stole. Azorská výše a Islandská níže stále vaří podle osvědčených receptů v evropské meteorologické kuchyni, takže se zdá, že nový šéfkuchař kaši zkazil.


Úvodní foto: Vindmøller ved Aggersund vindkraftpar, Jylland, Danmark by News Orosund, zdroj: reitschuster.de, autor: Karl Rebman, překlad: Bohumil Řeřicha