Hlasitý odpor obyvatel Šanghaje proti přísným koronavirovým omezením vzbuzuje naděje, že by režim v Pekingu mohl být donucen k reformám. Ale tato představa je naivní. Naopak, čínská autoritářská expanze moci jen zesílí.
Rodiče, kteří jsou nuceně odloučeni od svých dětí. Domácí mazlíčci ubiti k smrti. Karanténní centra, kde jsou lidé očíslovaní jako dobytek a čekají na propuštění celé dny při rozsvícených světlech. Policejní tlampače po celém městě chraplavě vyzývají k dodržování covidových opatření. Scény ze Šanghaje, kde 26 milionů lidí uvízlo doma v „lockdownu“ přes dva týdny a někdy hladoví kvůli špatnému zásobování, jsou čistou dystopií (totalitní forma vlády, omezování osobní svobody, vzniklé přehnáním jednoho nebo více ideologických principů).
Obrázky ale také vzbuzují naději: obyvatelstvo se brání způsobem, který je v autoritářské Číně neznámý. Protestují na svých balkonech a křičí „Máme hlad!“ a „Osvoboďte nás!“. Internet je zaplaven videi a obrázky rozhořčených Šanghajců, kteří si stěžují na katastrofální řešení krize vládou. Cenzurní aparát jen stěží dokáže držet krok s odstraňováním kritických příspěvků.
Někteří západní komentátoři již spekulují o nové éře v Číně: mohly by protesty v Šanghaji přesvědčit čínskou vládu, aby naslouchala svým občanům? Podaří se jim konečně rozjet a udělat z Číny liberálnější zemi?
Je tomu naopak. Přibližně 227.000 infekcí v čínském finančním centru od začátku března se v mezinárodním srovnání jeví jako směšné – pro čínskou politiku nulového výskytu covidu jsou katastrofou. SI ŤIN-PCHING, který chce na podzim vyhrát historicky třetí funkční období, by ztratil tvář, kdyby se byť jen o palec odchýlil od svého tvrdého kurzu.
Byť protesty znamenají největší krizi od jeho uchopení moci v roce 2012, bude se držet tvrdé proticovidové politiky. Příliš často byl za to chválen ve státních médiích, částečně proto, že úmrtnost v Číně je prý mnohem nižší než na Západě. To však nemusí být pravda: Human Rights Watch informuje o lidech v Šanghaji postižených nemocemi ohrožujícími život, kteří se neléčí a zemřou. V oficiálních statistikách se neobjevují.
Protesty na čínské autoritářské expanzi moci nic nezmění, naopak ji zesílí. Stateční lidé, kteří Si Ťin-pchinga kritizují, budou potrestáni, v ulicích, na internetu a v televizi bude vidět více propagandy, rozšíří se stav sledování státem.
Před pandemií byla ŠANGHAJ městem otevřeným čínským standardům s kreativní scénou. Šanghajci mají pověst kosmopolitů. Stylem jsou podobní Kantoncům, z nichž mnozí žijí v Hongkongu. To, co se tam stalo za poslední dva roky, se bude pravděpodobně opakovat v Šanghaji, jinak budou Šanghajci utlačováni a uvězněni dříve, než se to stane.
Epilog Sinopsis:
Lidé jsou na pokraji šílenství, skáčou z oken, během lockdownu byla natočena řada videí, v nichž lidé páchají sebevraždy skokem z výškových budov, v nichž jsou de facto uvězněni. Deprese, psychické poruchy, infarkty, aneurisma – kolik lidí takto umírá? Lidé se bojí tmy, jsou vyděšení k smrti…
Na sociálních sítích lze narazit na tisíce stížností na konkrétní problémy a občas se objevují i rozsáhlejší texty poukazující na nedostatky v organizaci proticovidových opatření, které však zpravidla během 24 hodin z internetu mizí. Na druhou stranu zatím platí, že naprostá většina obyvatel ČLR strategii „nulového covidu“ podporuje a z nákazy mají obrovský strach. Tento strach ovšem zčásti pramení z toho, co člověka čeká po odhalení pozitivního testu či kontaktu s nakaženým, od silné stigmatizace ve společnosti a zčervenání aplikace, bez které prakticky není možné opustit byt, přes izolaci celých městských bloků či čtvrtí kvůli několika případům, až po nucený přesun do izolačního zařízení a téměř naprostou ztrátu občanských svobod.
Z tohoto pohledu vypadá prevence – jakkoli drsná – jako stále lepší volba než statisíce nakažených denně.
Čínské úřady a oficiální média tuto rétoriku zároveň dlouhodobě podporují poukazy na „špatné zvládání“ pandemie v zahraničí, zejména v západních demokratických společnostech. Propaganda využívá i rozšířených stereotypů, jako je rozdíl mezi západním kapitalistickým individualismem (neboli sobectvím a bezohledností vůči druhým) a čínským kolektivismem a společenskou odpovědností.
Hned v prvním roce pandemie se na čínském internetu objevovala videa nezodpovědných cizinců, kteří si odmítali na veřejnosti nasadit roušku či se nechat otestovat. Zatímco pandemie covidu-19 podnítila v Americe a částečně i Evropě nenávist vůči obyvatelům asijského původu, v Číně během ní znatelně narostla nevraživost vůči cizincům a již dříve státem podporovaný negativní náhled na liberálně-demokratické režimy ještě posílil. Míra nenávisti na Weibo si tak v ničem nezadá s nenávistí, které se šíří v jiných částech světa prostřednictvím Facebooku nebo Twitteru, což pro svět v tuto chvíli není dobrá zpráva.
Sinopsis je projekt neziskové organizace AcaMedia z.ú., realizovaný za odborné spolupráce s Katedrou sinologie FF UK v Praze. Jeho cílem je podávat pravidelný přehled o vývoji v Číně a dopady v současném světě z pohledu čínských, českých a světových médií a pozorovatelů.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Skyline of Shanghai at night by GEM, zdroj: Die Welt, autorka: Christina Nedden, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.