V souvislosti s ruským zločinným napadením Ukrajiny, je aktuální si připomenout komentář Stanislava Drahného „Vlastizrada a přípravy na světovou válku“ z přílohy Středoevropských novin č. 11 z listopadu 1997.
Přípravy na válku
Po vypuknutí světové války se měl na POLSKO a zbytek střední Evropy snést atomový déšť, který by zničil všechno, co žije. Na ty, kdo by útok přežili, by nečekalo nic jiného než pozvolná smrt. Čtvrtý den války by na území celého Polska vznikly ohromné hřbitovy desítek milionů mrtvých civilistů a tří milionů sovětských a polských vojáků. Ten, kdo by zemřel rovnou, by měl ještě štěstí. To měla být cena za ofenzivní plány Sovětského svazu. Scénář vývoje třetí světové války měla Moskva stejný jako NATO. Plány se však pochopitelně trochu lišily. V jednom se však shodovaly: Měla to být Varšavská smlouva, kdo měl zaútočit jako první.
Teprve po útěku Ryszarda Kukliňského z Polska v roce 1982, který předal v roce 1981 postupně 35 000 stránek tajných dokumentů, prosadil americký prezident Ronald Reagan „neviditelný“ bombardér B1 a rakety Cruise a Pershing II, začala generalita Varšavské smlouvy přebudovávat svou strategii z útočné na obrannou. Pokud by v Evropě došlo k útoku podle plánu Východu, tak by v prvních minutách války bylo na západní cíle odpáleno 200 hlavic s nukleárními zbraněmi. Každá z těchto bomb by měla 10.000 krát větší sílu než ta, která spadla na Hirošimu. Zároveň mělo být podle plánu v terénu střední a východní Evropy odpáleno 1.000 taktických raket s nukleárním potenciálem.
Užití taktických nukleárních zbraní by pochopitelně vyvolalo odpověď USA. NATO by realizovalo scénář tzv. nukleární války. Atomové hlavice by dopadly na místo největší koncentrace vojsk, tzn. na území Polska, východního Německa a Československa, a na místa, kde byly raketové základny. Hlavní cíle na území SSSR by byly zasaženy pouze tehdy, pokud by došlo k opravdové globální válce a pokud by USA užily rakety dalekého a středního doletu. V té době by se střední Evropa změnila v jeden velký hřbitov.
Stratégové aliance se mylně domnívali, že přinejmenším na počátku války by se Rusové snažili atakovat konvenčními zbraněmi a báli by se jako první použít zbraně hromadného ničení. V konvenčních zbraních měla Moskva převahu téměř v každém druhu zbraně, trojnásobnou v tancích, dvojnásobně početnější letectvo, trojnásobně dělostřelectva a čtyřikrát více obrněných transportérů.
Začít měla komanda
Moskva žila celou dobu pro válku a byla na ni připravena. Na druhou stranu technická převaha Západu znamenala také kvalitnější a výkonnější zbraně NATO. Síly NATO by však potřebovaly určitou dobu, než by se dokázaly uvést do plné bojové pohotovosti. To znamená, že než by se setkaly s prvním odporem, mohly by armády Varšavské smlouvy „nerušeně“ několik hodin útočit. Západní stratégové předpokládali, že Sověti by potřebovali větší čas, než by jejich vojska mohla opustit základny, a armády aliance by tudíž neměly být zaskočeny. To byl, jak se ukázalo, omyl.
Polská vojska a vojska NDR byla schopna zaútočit bez jakýchkoliv předchozích příprav. Výbuchu třetí světové měla předejít katastrofa vyvolávající paniku a chaos. Viktor Suvorov, bývalý sovětský špion, který utekl na Západ, tvrdí, že by docházelo k „náhodným“ katastrofám, např. v blízkosti přístavů by došlo k náhlým „bezdůvodným“ potopením lodí. „Náhodou“ by se rozbíjely telefonní centrály, požáry lesů by vyvolaly paniku a koncentrovaly úsilí vojska a civilní ochrany na záchranu lidí a majetku.
Několik hodin před samotným útokem armád Varšavské smlouvy by na Západ osobními automobily, letadly a vlaky vycestovaly organizované skupiny „civilů“. Ti by zajišťovali klíčová místa pro útoky speciálních komand. Ataky speciálních jednotek by byly koordinovány personálem sovětských ambasád, z diplomatických pracovišť a informačních kanceláří. Komanda by se v první vlně pokusila zlikvidovat důležité velitele armády i civilních služeb odpovědné za obranu země, zničit komunikační centra a ztížit transportní možnosti pro armádu. Skupiny elitních jednotek společně s elitními paradesantními sbory měly připravit dráhu pro útočící kolony tanků a pomáhat v navádění na nejdůležitější cíle. Zároveň by začali útočníci ostřelovat dělostřelectvem teritorium protivníka – v té době by měly být užity první taktické nukleární rakety. Z území NDR měly vyjet první útočné tankové jednotky. Tisíce tanků a statisíce lidí by vnikly na terén protivníka.
Sověti si byli tak jisti vítězstvím, že již měli připraveny všechny záležitosti nezbytné k okupaci Západního Německa, včetně provizorních peněz a dopravních značek.
Po prvním útoku by měla přijít druhá fáze, které by se zúčastnilo několik milionů vojáků zemí varšavské smlouvy. Třetího dne války se měly na území Polska koncentrovat ohromné počty vojsk určených k posílení západní fronty. Masové zničení těchto armád v dostatečné vzdálenosti od základen NATO by bylo možné pouze v momentě přechodu přes Polsko a ČESKOSLOVENSKO. Přes území těchto zemí měly vést hlavní komunikační trasy a jejich zničení by bylo poslední šancí Západu, jak znemožnit provedení rozhodujícího útoku. Hlavní komunikační trasy vedou v Polsku ovšem buď v těsné blízkosti velkých měst, anebo přímo přes jejich centra. To z obyvatel činilo rukojmí a zároveň to dávalo Varšavské smlouvě další, dodatečný prvek převahy – převahu psychologickou. Aby NATO mohlo zničit byť jen jeden železniční uzel, muselo by zaútočit nukleární zbraní na město obývané několika statisíci civilistů. Do konce sedmdesátých let odborníci aliance neviděli jinou možnost, jak zastavit případnou sovětskou agresi, než ohraničeným nukleárním útokem ve střední Evropě.
Den poté
Mohutný atomový protiútok měl být směrován především podél linie řeky Visly. Přes Vislu probíhají téměř všechny důležité polské komunikace vedoucí z východu na západ. Tato řeka, pokud by podél ní vznikla „atomová bariéra“, by byla obtížně překročitelná. Úplně zničena by byla všechna sídliště ležící u hlavních cílů útoku. Cílem nukleárního útoku by byly také základny s jadernými raketami na území Polska. Podle různých odhadů by na Polsko spadlo od několika desítek do několika stovek atomových střel. Podle názorů vysokého důstojníka polské armády, který se zabývá civilní obranou, by byla pomoc obyvatelstvu po takovém útoku velmi nepravděpodobná.
Po útoku na území Polska, Československa a NDR atomovými zbraněmi měl Západ nabídnout sovětům příměří. Pokud by k tomu nedošlo, začala by totální válka, která by znamenala konec naší civilizace. Bez ohledu na názor Západu by Rusové přijali pouze takové podmínky, které by vytyčily hranice v místech, kam dojely jejich tanky. Teritorium Sovětského svazu by přitom zůstalo nedotčené.
Jaruzelski o všem věděl
Jedna z mála osob, dokonale informovaných o těchto plánech, byl mnohaletý ministr národní obrany a pozdější prezident Polska Wojciech Jaruzelski. Roli styčného důstojníka mezi Sověty a polskou armádou plnil plukovník Kukliński. Ten se rozhodl nedopustit zničení Polska a informoval Američany o záměrech Moskvy. Jaruzelski zůstal na straně Sovětů až do konce.
Plukovník Kukliński byl odsouzen v roce 1984 k trestu smrti za to, že ještě před vyhlášením výjimečného stavu na potlačení Solidarity v roce 1981 předal CIA postupně 35.000 stánek tajných dokumentů o plánech příprav této akce, se kterou nesouhlasil. Později předal i další tajné materiály o sovětských plánech pro případ války v Evropě a o 200 nejmodernějších sovětských zbraních té doby. Týden před vyhlášením výjimečného stavu pak emigroval s rodinou do USA. Ještě v roce 1989 vojenský soud změnil Kuklińskému trest na 25 let žaláře. Rozsudek byl později zrušen. Již dříve zahynuli za značně záhadných okolností jeho dva synové.
Kráceno.
Komentář Stanislava Drahného byl zpracován podle Gazety Polske a Gazety Wyborczi.
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.