Tato válka je příznak patriarchátu

Nechci akceptovat tuto noční můru. Už několik dní důrazně odmítám sledovat zprávy o eskalacích na Ukrajině. Nechci slyšet o válce. Znovu ne. Nemohu se s tím vypořádat, aniž by obrazy války ve mně nevyvolaly chaos a bolest nad válkou, kterou jsem v té době zažil v Sýrii. Události jsou tak retraumatizující a spouštěcí.

Předevčírem jsem vypnul mobil a šel do hor. Nechtěl jsem o této válce slyšet. V těžkých chvílích vždy hledám útočiště v přírodě. Ale tentokrát na mne ticho a klid přírody velmi bolestně zapůsobily. Protože vedle šílenství lidí působily velmi křehce. Když začala válka v Sýrii, nikdo si to nechtěl přiznat. Mysleli jsme, že je to jen dočasný neklid. Nikdo, ani ti nejpesimističtější, si nedokázal představit ničivé rozměry války. Doutnák neuvěřitelně rychle vyhořel. Teď se válka zdá tak absurdně normální, že se děti mého bratra smály jeden druhému za drkotání zubů, když poblíž došlo k těžkému bombardování, nebo za to, že se počuraly v postelích, když do vedlejšího paneláku dopadla střela. A to je na válce to nejhorší: vysává z nás lidskost.

Chtěl bych, aby si další lidé nemuseli zvykat na násilí a válku. Protože to, co se teď děje, není normální. Je to nemocné a hluboce nelidské.

V každém případě je tato válka symptomem. je patriarchát.

Od tohoto agresivního Putinova útoku na Ukrajinu nejsem schopen udržet si citový odstup. Když lidé začali utíkat, tyto události se mě zmocnily plnou silou. Cítím ve svém těle jejich strach, jejich zmatek a jejich hrůzu. Být donucen opustit svou vlast v takové panice a bez plánu je vysoce traumatický zážitek, který se hluboce vryje do paměti tohoto lidu. Pomoc těmto lidem by měla být naší nejvyšší prioritou.

Jsem samozřejmě bezradný z dvojích standardů v Evropě, které měří solidaritu podle toho, jak daleko od dění je. Pouze emocionálně reagovat na války jen proto, že probíhají velmi blízko k nám, není příliš humanistické, ale sobecké. Upřímná solidarita platí pro každého člověka, bez ohledu na vzdálenost bídy a jeho etnické příslušnosti. V posledních letech jsme měli dost válek a porušování lidských práv, avšak žádné speciální zpravodajství jim věnováno nebylo. Také jsem bezradný z dvojích standardů Polska a Maďarska při otevírání hranic pro ukrajinské uprchlíky a jejich vítání s otevřenou náručí. Před několika měsíci přijali syrské a afghánské uprchlíky s bombami se slzným plynem a některé nechali umrznout na hranici. Co tato selektivita solidarity znamená, je jiná věc. Každopádně jsem rád a vděčný, že nyní pro tyto lidi dělají to, co je potřeba udělat pro lidi v nouzi. A v každém případě je tato válka symptomem.

 Nemoc je patriarchát. Nemoc jsou muži, kteří se nikdy nenaučili cítit, ukazovat a pojmenovávat svou bolest. Nemoc jsou muži, kteří svou bolest a zranitelnost proměňují v tvrdost a nedostatek empatie. Nemoc jsou muži, kteří potřebují nepřátele a války, aby se odvrátili od svého vnitřního teroru a bolesti. Zoufale potřebujeme nové a léčivé obrazy maskulinity. Potřebujeme v politice mnohem více žen.

Tato válka je dalším varovným signálem, že zavírat oči před porušováním lidských práv na druhé straně světa je další trhlinou v jemné látce našeho míru. Světový mír vyžaduje stejný závazek a reakci všech na nespravedlnosti, ať se vyskytují kdekoli.


Úvodní foto: Russian diaspora protests against war in Ukraine, by Silar, zdroj: Das Biber, autor: Jad Tujrman, překlad: Bohumil Řeřicha