Dechberoucí násilná záležitost

Profesorka práv Rosa Brooksová píše o jednostranném policejním výcviku v USA a jeho často fatálních důsledcích.

Policejní téma se polarizuje: pro televizní diváky leží mezi fascinací kriminálními seriály a polemikou o policejním často jen reklamní blok. To platí pro Německo, ale ještě více pro USA. A po smrti George Floyda, za kterou byl v květnu 2020 odsouzen za vraždu druhého stupně policista z policejního oddělení v Minneapolis, se stává debata o policejním násilí v USA globální. Kniha „Tangled up in Blue“ od Rosy Brooksové nabízí obzvláště osvětlující pohled na policejní práci v USA.

Profesorka práva a expertka na bezpečnostní politiku na Georgetownské univerzitě si v letech 201 až 2020 pravidelně odkládala talár a oblékla uniformu záložního důstojníka washingtonského Metropolitního policejního oddělení (MPD), zpočátku spíše z osobní zvědavosti než z vědeckého zájmu. Výsledkem je fascinující kniha.

V řadě měst ve Spojených státech existují programy pro neozbrojené dobrovolné pomocníky policie. Washington DC je však jedním z mála velkých měst, kde mají dobrovolní záložní policisté také pravomoc jednat jako přísežní a ozbrojení důstojníci včetně zatýkání. Pokud jde o policejní práci, Washington je celkově specifičtější: má „nejvyšší míru uvěznění ze všech států USA – a to v zemi s nejvyšší mírou uvěznění na světě.“ Jak k tomu došlo? Brooksová zvláště poukazuje na strukturální problém „exploze nadměrné kriminalizace“, a to jak na úrovni států, tak na celostátní úrovni. Jen na federální úrovni existuje asi „300 000 zákonů, jejichž porušení může vést k uvěznění“.

Ale není to jen makro trend nadměrné kriminalizace, který vede k velmi vysoké policejní přítomnosti ve Washingtonu a v mnoha dalších amerických městech. Zejména v sociálně slabých okresech je policie volána k mnoha problémovým situacím, které jsou ve skutečnosti spíše v kompetenci sociálních služeb, píše Brooksová. Ty jsou však podfinancované. V kombinaci s vyšší kriminalitou v takových částech měst to vede k často nelibě nesené vysoké přítomnosti policie v každodenním životě.

Během prvních 24 dní roku 2015 zabila policie v USA více lidí než v Anglii a Walesu za posledních 24 let

Červenou nití knihy je policejní v USA. Brooksová nic nezamlčuje a praktickou policejní práci potvrzuje jako „dechberoucí násilnou záležitost“. Ilustruje to na jednoduchém příkladu: Během prvních 24 dnů roku 2015 zabila policie v USA více lidí než v Anglii a Walesu za posledních 24 let. Na základě velikosti populace tedy americká policie zabila šedesátčtyřikrát více lidí než její britské protějšky. Brooksová nastiňuje různé pohledy na problém a nevyhýbá se zvláště hořké otázce strukturálních důsledků rasismu.

Její hlavní starost je ale jiná, založená na vlastní zkušenosti. Ústřední lekce, která jí byla předána na policejní akademii, je následující: „Kdokoli tě může kdykoli zabít.“ A nejenom od samotných školitelů. V jakémsi sebeposilování se v okruhu policejních rekrutů brzy rozproudila tzv. „důstojnická bezpečnostní videa“, v nichž jsou různými způsoby zabíjeni neopatrní policisté. Podle Brooksové sebeochrana v terénu zabrala tak velkou oblast, že celý policejní výcvik a policejní ve Spojených státech dává začínajícím policistům schopnost vycítit nebezpečí ze všech stran. Byli trénováni na to, aby byli hyper-bdělí a rychle reagovali na potenciální hrozby. Jako by jim bylo vštípeno, že mají „právo jít bezpečně domů“.

Brooksová se ptá, zda by policejní školení nemělo mnohem důrazněji sdělovat, že také především běžní občané by měli mít právo jít bezpečně domů. Policisté si vědomě zvolili rizikové povolání. Ústřední bod Brooksové by měl být formulován také jinak: stěžejní úkol policejní práce, totiž ochrana obyvatelstva, by neměl být lehkovážně podřízen sebeochraně policie. Z abstraktního hlediska jde o vědomější a kritičtější řešení rizik spojených s prosazováním státního monopolu na použití síly.

Takový posun důrazu od sebeochrany k ochraně obyvatelstva by mohl vést k tomu, že by ve službě bylo zabito více policistů

Z pera profesorky práv, která sloužila i jako policistka a sama tak riskovala, je to silné poselství. A Brooksová je ještě vyhraněnější, když připouští, že takový posun důrazu od sebeochrany k ochraně obyvatelstva by mohl vést k tomu, že při práci bude zabito více policistů: „S tím jsem srozuměna“ – rozhodně ne lehkovážně napsaná věta.  Odvolává se také na statistiky, které se týkají údajně všudypřítomného smrtelného nebezpečí, které se hluboce zapsalo do profesních identit mnoha amerických policistů. Statisticky nejnebezpečnější zaměstnání v USA jsou zcela odlišná – například dřevorubci a rybáři, zatímco policie se ani nedostala mezi top desítku. Určitě to přináší větší riziko smrti nebo v důsledku úmyslného než většina jiných profesí, říká Brooksová. Ale ani tady se nejvyšší příčky nedostávají policisté: statisticky je u taxikářů a řidičů dvakrát vyšší pravděpodobnost v práci než u policistů.

Přesně takové kritické a sebereflexivní zkoumání rizik a výzev policejní profese Brooksové na policejní akademii chybělo. Není překvapením, že ve své dvojí identitě profesorky práva a policisty nezůstala u varovných slov: z její iniciativy byl ve spolupráci mezi Georgetown University a washingtonským MPD, vytvořen nový stipendijní program pro policisty „Police for Tomorrow Program.“ Kniha však není atraktivní jenom díky jasné a kritické reflexi vážných otázek o budoucnosti policejní práce v USA. Brooksová ilustruje své analytické postřehy prostřednictvím anekdotických pasáží o každodenním policejním životě ve Washingtonu. Od útoku nebezpečnou zbraní, živou želvou, přes policii zajišťující inauguraci prezidenta Trumpa až po mnohé tragické rodinné osudy v jedné z nejsilněji sociálně znevýhodněných čtvrtí Washingtonu, které jsou pravidelně vystaveny policejním operacím. Všestranně úspěšná kniha, vhodná jak na čtení u stolu, tak jako večerní čtení po kriminálce nebo CSI Miami.


Úvodní foto: Operation Triple Beam, by Office of Public Affairs zdroj: IPG-Journal, překlad: Bohumil Řeřicha