Smrt v peci krematoria

„Tady ho máš,“ ukazuje ďábel na bytelný, asi deset metrů vysoký čtyřhranný komín nad plochou dehtovou střechou. Černá střecha na zelených vlnách šeříku připomíná vor či prastarý křižník s nízkou palubou, plující oceánem. Z komína stoupá průzračný dým.

„Kdopak nás to opouští?“

„Teď nikdo, směje se ďábel. „Komín nám neslouží jako brána, ale je pro nás také zdrojem energie a ochráncem našich tajemství. Teď prostě pálíme staré dokumenty. Víš, jednodušší je spálit než schovávat, a taky spolehlivější. Když od nás někdo odchází, je dým úplně jiný, hustý a mastný. Jestli do naší organizace vstoupíš, i ty jednou vyletíš jako dým k obloze. Ale to nebude hned. Dnes ještě dostáváš poslední možnost odmítnout, naposledy zvážit svou volbu. Abys měl o čem přemýšlet, promítnu ti film. Posaď se.“

Ďábel stiskne tlačítko na pultě a sedne si do křesla vedle mne. Těžké hnědé závěsy s lehkým šustěním zastírají obrovská okna a vzápětí se na plátně rozsvítí bez názvu a bez úvodu obraz. Běží černobílý, pořádně obehraný film. Tím zřetelněji je slyšet vrčení promítačky.

Vidíme ponurou vysokou místnost bez oken, něco mezi dílnou a kotelnou. Pak v detailu topeniště s dvířky připomínající vrata malé pevnosti a přiváděcími žlaby, ústícími sem jako koleje do tunelu. Stojí tam lidé v šedivých pláštích, topiči. Objevuje se rakev. Podívejme, takže krematorium! Zřejmě totéž, na které jsem se právě díval z okna. Muži v pláštích zvedají rakev a pokládají ji na přivaděče. Vrata se měkce rozvírají a rakev, lehce postrčená, klouže i se svým neznámým nocležníkem do hučících plamenů. Ukazuje se nám však tvář živého člověka, zborcená potem. Z pece sálá žár. Kamera donekonečna snímá obličej ze všech stran. Pak se v záběru ocitá celá postava v drahém, černém, i když pořádně pomačkaném obleku. Kravatu má ten člověk zmuchlanou do provázku. Je připoután ocelovým lanem k nosítkům, která stojí přistavena ke zdi tak, aby viděl na pec. Všichni topiči se najednou obrátí k připoutanému muži. Jejich pozornost se mu ani trochu nezamlouvá. Křičí. Strašlivě řve. Slyšet není nic, ale já vím, že křičí, až se okna třesou. Čtyři nosiči opatrně spouštějí nosítka na zem a společně je zvedají. Přivázaný muž vynakládá neuvěřitelné úsilí, aby jim v tom zabránil. Tvář má zkřivenou napětím. Žíla na čele mu naběhla k prasknutí. Marně se pokouší kousnout topiče do ruky. Zaťal zuby do vlastního rtu a černá stružka krve mu stéká po bradě. Má ostré zuby, to se musí nechat. Pevně připoutané tělo se svíjí jako chycená ještěrka, vedeno pudem sebezáchovy. Hlava silnými pravidelnými údery buší do dřevěného držadla, aby napomohla tělu ne v boji o život, ale o brzkou smrt. Jeho úmysl je jasný – chce rozhoupat nosítka, aby spadl i s nimi na betonovou podlahu a přivodil si lehkou smrt či aspoň ztrátu vědomí. Kdo o sobě neví, může třeba do pece a nebude se bát…Topiči se však ve své práci vyznají. Jednoduše přidržují nosítka a nedovolí jim rozhoupat se. Připoutaný muž jim na ruce nedosáhne, i kdyby si zlomil krk. Říká se, že v posledním okamžiku života je člověk schopen dělat zázraky. Muž všechny svaly, celé své bytí a svou vůli soustředí do jediného prudkého škubnutí. Zabere ze všech sil. Zabere celým tělem. Vynakládá úsilí, s jakým se liška rve z pasti a ukousne si vlastní zkrvavenou tlapu, aby unikla. Zabere, až zadrnčí kovové žlaby, až mu praskají kosti i žíly a trhají se svaly. Zabere…

Lano je však pevné. Nosítka začínají klouzat k peci. Dvířka se otevírají a oheň ozáří bílou září podrážky dávno nečištěných lakových polobotek. Blíží se k ohni čím dál víc. Člověk se snaží ohnout nohy v kolenou, aby zvětšil vzdálenost mezi podrážkami a běsnícími plameny. Ani to se mu však nedaří. Přes celé plátno vidíme prsty toho člověka s hluboko zaříznutým provazem. Konečky má volné a pokouší se jimi zbrzdit pohyb nosítek. Roztažené napjaté prsty pátrají po sebenepatrnější opoře. Těsně před topeništěm se nosítka najednou zastaví. Na plátně se objevuje nová postava, oblečená v plášti jako všichni topiči, a dává rukou znamení. Poslušni toho gesta snímají topiči nosítka z přiváděcích žlabů a znova je opírají o zeď. Co se děje? Proč ten odklad? Ach tak! Do krematoria přivážejí na nízkém vozíku další rakev. Nádhernou, elegantní, ozdobenou třásněmi a krajkami. s poctami. Uvolněte cestu a vzdejte čest! Topiči zvedají rakev na přiváděcí žlaby, aby se vydala na poslední cestu. Živí budou muset neuvěřitelně dlouho čekat, než nebožtík shoří. Čekat celou věčnost a mít trpělivost…

Konečně přichází na řadu připoutaný muž. Nosítka už jsou znovu na přiváděcích žlabech. A já znovu slyším ten nezvučný křik, který by jistě dokázal vyrazit dveře ze závěsů. Dívám se muži do tváře, že snad v ní zachytím šílenství. Blázni to mají na tomto světě snadné. V hezkém mužném obličeji však nic takového nevidím, ten člověk rozum neztratil. Jemu se jenom nechce do pece a snaží se to dát najevo. Čím jiným než nářkem. A tak křičí. Naštěstí se jeho křik pro potomky nedochoval. Lakové boty už olizují plameny. Čert je vem. Oheň hučí. Zřejmě ho sytí kyslíkem. Oba přední topiči uskakují stranou a obřadně popostrčí nosítka do hloubi pece. Vrata se zavřou a vrčení promítačky utichá.

 „Kdo…to byl?“ Vlastně nevím, proč se ptám.

„On? Plukovník, bývalý plukovník, člen naší organizace. Ve vysokém postavení. Zradil nás. Byl vyloučen, a proto musel odejít. Takový je u nás zákon. Nikoho do vstupu nenutíme. Nechceš, odmítni. Ale když jsi jednou vstoupil, patříš organizaci tělem i duší. I s botami a kravatou. Takže, dávám ti poslední možnost odmítnout. Na rozmyšlenou máš minutu.“

„Nepotřebuju minutu na rozmyšlenou.“

„Takový je řád. I když o ni nestojíš, organizace je povinna ti ji poskytnout. Seď a mlč.“ Ďábel cvakl spínačem a dlouhá tenká ručička se ostrým odměřeným krokem rozběhla kolem svítícího ciferníku.

„Čas vypršel. Potřebuješ ještě chvíli na rozmyšlenou?“

„Ne.“

„Ještě minutu.“

„Ne.“

„Dobrá kapitáne. V tomto případě je mi ctí pogratulovat ti jako první ke vstupu do našeho tajného bratrstva, které nese název Hlavní správa rozvědky generálního štábu neboli krátce GRU.

„Poslechni, Suvorove, na to se nikdy neptej. Akvárium má příliš vážný vztah ke svému utajení. Někoho se zeptáš, a budeš viset na háku. Nedělám si legraci. Za čelist nebo za žebro a zvednou tě nahoru. Vyprávět o akváriu ti prostě nemůžu. Jde o to, že bys to mohl povědět dál, a ten někdo zase dál… A pak přijde chvíle, kdy se události začnou vyvíjet opačným směrem. Jednoho zavřou, dozvědí se od něho, kde slyšel tohle slovo, on ukáže na tebe a ty na mne…“

To řekl Viktoru Suvorovovi, autoru knihy Akvárium, z které je citováno, jeho velitel plukovník Kravcov, když ještě sloužil ve speciálním komandu Sovětské armády. Suvorov byl vycvičen jako diverzant a špion a byl v diplomatických službách vyslán na Západ. V roce 1978 emigroval do Velké Británie. V Moskvě ho odsoudili k smrti zastřelením.

28. září 1994 se potopil estonský trajekt MS Estonia, přičemž zahynulo 852 cestujících. Loď byla několikrát používaná na přepravu někdejšího sovětského vojenského materiálu, a to pod záštitou švédské vojenské rozvědky MUST, která úzce spolupracovala s SIS a CIA. Některé zpravodajské zdroje uvádějí, že na náklaďák, převážející oné osudné noci ukradenou ruskou vojenskou techniku, nastražila GRU bombu. Cílem nebylo plavidlo potopit, nýbrž vyvolat skandál, jenž by zabránil podobným operacím do budoucna. Nešťastnou náhodou však výbuch náklaďáku vedl k selhání špatně udržovaných příďových vrat Estonie. Nákladní trajekty tohoto typu jsou ze samé podstaty nebezpečné. Voda na automobilových palubách může během krátké chvíle způsobit nestabilitu lodi a její velmi rychlé převržení. Jakmile se voda vevalila dovnitř, trajekt se naklonil, převrhl, potopil, a většina cestujících se tak vůbec nestihla dostat k nepostačujícím záchranným člunům. Toto neštěstí dodnes vyvolává řadu sporných otázek.

Přeživší pasažéři i rodiny obětí nadále chovají podezření, že tragedie Estonie představuje jakési vedlejší ztráty ve válce nervů mezi Ruskem a Západem. V knize „Klam-špioni a lži – aneb jak Rusko obelhává západ“ Edward Lucas uvádí, že není přesvědčen o pravdivosti oficiálního vysvětlení o prostém mechanickém selhání.  Pokud by podle něj k nezákonnému jednání došlo, padla by vina v prvé řadě na ty, kteří na civilní objekt bombu umístili, tedy GRU. Otevřenou kritiku si však zaslouží přinejmenším i prokázaná skutečnost, že cestující na trajektu byli fakticky opakovaně využíváni coby lidské štíty pro špionážní hry.

I teroristický čin ve Vrběticích, kde došlo v roce 2014 k výbuchu, mají na svědomí agenti GRU. Putinovo Rusko se nevzdalo svých starých praktik.

Z původní  tzv. Čeky vznikla ta nejstrašnější tajná služba v historii civilizace, která má na svědomí tisíce a tisíce životů.

Již před časem prohlásil bývalý špion KGB, nynější ruský prezident Vladimír Vladimírovič Putin nejen ohledně smrti Litviněnka, ale i přeživšího Skripala:  „Věřte, všichni zrádci zahynou.“

Nedávno odhalený teroristický čin ve Vrběticích, provedený v roce 2014 členy ruské GRU, jen dokazuje, že Rusko se nevzdalo svých starých praktik. Edward Lucas, britský publicista zabývající se Ruskem, již před lety vzkázal českým občanům: „Být občanem České republiky, velmi bych se obával vlivu ruských tajných služeb.“  Dodnes platí také jeho další slova: „Kdyby Putin otevřel archivy bývalé KGB, došlo by v Evropě k politickému zemětřesení.“  Václav Havel Lucasova slova komentoval: „Jeho varování berte vážně.“

Nejen ruská FSB, ale i její sesterské organizace včetně vojenské rozvědky GRU jsou mohutnou říší, jejíž pravomoci sahají od elektronického sběru rozvědných údajů až po ochranu hranic Ruska a akce na jejich opačné straně. FSB je naladěna proti cizincům a navíc silně nasáklá paranoiou, tupostí, pobožností a nostalgií po sovětské minulosti. Proto se dnes nepodobá žádné jiné špionážní službě v rozvinutém světě.

Nejlepší rozbor její role sestavil nesmírně pilný – a také velice odvážný – manželský pár Andrej Soldatov a Irina Boroganová z Moskvy. Ti přirovnávají FSB k tajné policii Mukhabarat ze Saudské Arábie a dalších muslimských zemí.: je neproniknutelná, bezohledná a brutální.

„Aparát rozvědky si myslí, že je mimo veškerou kritiku a že se na něj nevztahují požadavky demokracie,“ uvádí autoři. „Svou nekontrolovatelnou mocí i neschopností ztělesňují důstojníci FSB a jejich sesterských složek bezpráví a korupci, která dusí Rusko a ohrožuje vnější svět. Avšak příslušníci tohoto orgánu se sami na sebe dívají docela jinak: jako na nespolehlivější ochránce národní bezpečnosti Ruska, kteří si zasluhují mimořádná privilegia, jimž se těší.“

Když Putin v prosinci 1999 jako končící šéf FSB hovořil v Lubjance, v jejím moskevském ústředí zděděném po KGB, o svátku bezpečnostních sil (hovorově svátku čekistů, prohlásil, že úkol skupiny důstojníků FSB, kteří měli přejít do ilegality, aby pracovali ve vládě, se úspěšně plní. Pro „siloviki“ funguje stát jako základna a právě oni převzali klíčová hospodářská odvětví a rovněž sdělovací prostředky. Dodnes existuje jen málo oblastí ruského života, kam by dlouhá ruka firmy s.r.o. nedosáhla. Jmenovitě FSB nemá nad sebou žádný ústavní, právní nebo demokratický dozor. Je to stát ve státě, řídící se vlastními svévolnými zákony!

Neměli bychom zapomínat, že Putin chce získat pro Rusko zpět status globální velmoci. Z dílny generálního štábu ruské armády proto vzešla tzv. hybridní válka, známá pod názvem Gerasimovova doktrína. Na přípravě pracovali 10 let ti největší odborníci na dezinformace. Rusku se společně s Čínou podařilo nesmírně otřást jednotou Západu a v občanech nejen Evropské unie vyvolat chaos a strach. Současná pandemie koronaviru ještě více posílila vliv dezinformací, nacionalizmus a vzestup extrémní v řadě evropských zemí. Až příliš pozdě pochopil demokratický Západ, o co Putinovi jde. Že postupuje přesně v duchu KGB, hlásajícím nezbytnost „hledat bezpečnost Ruska pouze v trpělivém, avšak smrtelném zápase za totální zničení soupeřící mocnosti, a nikdy ne v dohodách s ní.“

Putin uznává jen sílu a rozhodnost. Kompromisy a ústupky jsou pro něj projevem slabosti. Přišel čas, aby se tak chovaly kvůli ubránění demokracie a svobody  i samy západní demokracie. Bývalý polský velvyslanec ve Spojených státech (do roku 2016) Ryszard Schnepf to ve svém komentáři Demokracie a totalitarismus pro německý Die Welt řekl jasně: „Když bude Západ stát při sobě, je Putin bezmocný.“

Zdroje: Viktor Suvorov, Akvárium; Edward Lucas „Klam-špioni a lži aneb jak Rusko obelhává Západ


Úvodní foto: Лубянская площадь и здание вычислительного центра КГБ СССР, Macs24