Cesta do nevolnictví

Před 31 lety, 12. 2. 1990, napsal Tomáš Ježek předmluvu k vydání světoznámé knihy Friedricha Augusta Hayeka do nevolnictví. Jak tato kniha, tak Ježkova předmluva jsou po třiceti letech aktuálnější než bychom si mohli myslet.

„Kdyby měli ideologové socialismu označit jednu knihu, kterou by bylo třeba za každou cenu uzamknout do tajných trezorů, co nejpřísněji zakázat a její rozšiřování a četbu pro každého spojit s co nejtvrdším postihem, pak by dozajista ukázali na Cestu do nevolnictví. Je to kniha, kterou Hayek věnoval právě jim, ‚socialistům všech stran‘.“

Kdyby měli přátelé svobody označit jednu knihu, kterou by měl číst každý, aby mu bylo jednou pro vždy jasno v oněch neblahých otázkách, které určily podobu našeho dvacátého století, pak by dozajista rovněž ukázali na Cestu k nevolnictví. Je to nejznámější a nejpřekládanější kniha autora, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, který je právem považován za jednoho z největších myslitelů 20. století. Hayek ji napsal během druhé světové války v Anglii pro široké publikum.

Chtěl svobodný varovat před vším tím, co se tehdy stalo v Itálii, v SSSR, v Německu a jinde a co hrozilo, že se stane i tam, v Anglii, a čemu nikdo nevěřil, že opravdu hrozí. A co se pak skutečně stalo například i u nás: před ztrátou svobody a zničením po staletí budované civilizace. Varoval před snahami, vedenými často nejprve těmi nejušlechtilejšími záměry, uvědoměle řídit společnost, zavést centrální řízení veškeré ekonomické činnosti podle jediného plánu, jenž stanoví, jak by měly být společenské zdroje vědomě řízeny, aby vymezeným způsobem sloužily konkrétním cílům. Takovéto snahy vedou do nevolnictví.

Hayek zde ukazuje na společné kořeny fašismu, komunismu a dalších odrůd kolektivismu, které tkví v „pýše lidského rozumu“ a v odmítání uznat jeho nepřekročitelné meze. V době, kdy kniha poprvé vyšla v Anglii, vzbudila nenávistný odpor, protože odhalovala kořeny socialistických iluzí. A iluze jsou přece to, co si každý nejzuřivěji brání.

Cestu k nevolnictví jsme měli číst už v roce 1945. Nestalo se. Ale ani nyní není pozdě. Iluze o socialismu nejsou ani dnes zdaleka mrtvé. Stále je ještě hodně lidí, kteří si myslí, že idea socialismu je dobrá, že to Lenin, Marx, Gottwald, Mao atd. mysleli dobře a že by stálo za to pokusit se o uskutečnění jejich myšlenek znovu: Že jsme udělali mnoho chyb, kterým se napříště už dokážeme vyhnout.

Všichni tito by si Cestu k nevolnictví měli důkladně přečíst, aby pochopili, že to, co se u nás stalo, se stát muselo, že bylo možné vědět to předem a vyhnout se tak bažině totalitarismu, a že jakýkoli nový pokus o řízenou společnost by nutně opět skončil tam, kde skončil ten z doby před čtyřiceti lety. V nesvobodě a úpadku. Cestu k nevolnictví si ale také přečtou lidé, kteří milují požitek z výkonu lidského ducha.

Co k tomu dodat? Tak, jak jsme tuto knihu nečetli v roce 1945, nečetli jsem ji ani po roce 1989. A jak vidno, nečetli jsme ji ani od vládnutí A. Babiše a M. Zemana. Sice v jiné době s krizí koronaviru v zádech, opět padáme do socializmu, který, jak napsal Karel Groulík ve své knize České bloudění 20. stoletím, jsme již přijali nejprve po založení novodobého státu v roce 1918 a po roce 1945 přetavili v komunizmus.

Zdá se, že jsme nepoučitelní. Je to o to horší, že selhává, jako již několikrát během posledních více jak sta let, „intelektuální elita“. , přezíravost, absence pokory, tolerance a svobody, vyznávání rovnosti, včetně závisti, nás vrací do dob, o kterých jsme si mysleli, že jsou nenávratně pryč.


Úvodní foto: Two members of the Young Communist League holding an Executive Committee banner, London, by Pierre Marshall, zdroj: Wikimedia Commons