Ponižování na sociálních sítích – Kasia Lenhardtová není jediným případem

 

Nebyla to „válka Roseových“, ani „bitva v blátě“, ani „drama vztahů“.

Budoucí nadějná kandidátka na příští německou topmodelku Kasia Lenhardtová byla 9. února nalezena mrtvá. Bylo jí 25 let. Případ opět vyvolal další kritickou diskusi o kyberšikaně a mediálním násilí. Proč musíme co nejrychleji změnit způsob, jakým média řeší nenávist k ženám?

Kdo byla Kasia Lenhardtová?

V časopisech a v bulvárních médiích byla Katarzyna Lenhardtová označována jako bývalá přítelkyně fotbalové hvězdy FC Bayern Mnichov Jérôme Boatenga. Mimo senzacechtivého tisku Kasia slavila také vlastní úspěchy. Rozená Polka začala s modelingem v sedmi letech. V roce 2012 se zúčastnila castingové show Germany’s Next Model topmodelky Heidi Klum. Do finále se dostaly čtyři kandidátky, mezi nimi Kasia, která ve věku 1 let obsadila čtvrté místo. Podepsala smlouvu s modelingovou agenturou ONEeins a předváděla pro módní domy Vivienne Westwood, Hunkemöller a Phillip Plein. Následovala řada hostujících vystoupení v různých televizních pořadech, včetně Hell’s Kitchen na Sat1. Kasia byla také hvězdou sociálních médií a self-marketingu. V roce 2015 se stala matkou a od roku 2018 studovala na Vyšší odborné ekonomické škole (BWL).

Kasia není známá jen díky svým úspěchům na přehlídkových molech. Do povědomí se dostala také přes silně medializovaný milostný život. Začátkem února byl oznámen její rozchod s německou fotbalovou hvězdou Jérôme Boatengem. Odporná bouře, která následující týden zaplavila jako lavina média, přinesla spoustu bezohledných fám a konspirací. Kasiin život byl redukován na pojmy jako válka Roseových, bitva v blátě a vztahové drama. Komici jako Oliver Pocher a spol. si přisvojili právo odhalit její soukromé záležitosti a vysmívat se jim. Po odloučení od Jérôme Boatenga bylo její jméno několikrát vymácháno v bahně. Následovala řada nenávistných komentářů. Její obvinění Jérôme Boatenga z domácího násilí také nebyla brána vážně a byla prezentována jako snaha ukázat svého bývalého v negativním světle. K šestým narozeninám svého syna Kasia Lenhardt přestala prosit o pomoc a vzala si život.

Proč je důležité věnovat se smrti Kasii Lenhardtové?

Není neobvyklé, že ženy jsou na veřejnosti démonizovány a diskreditovány mediální bouří, muži, kterým důvěřovaly, a nenávistnými komentáři na internetu. Veřejně známé ženy jen těžko vytvářejí svůj vlastní příběh.

Žena v centru zájmu médií žije v bivalentním, ba bipolárním světě. Je „buď – anebo,“ je na ni většinou v mužském světě pohlíženo se stereotypem. Je to nudný anděl doma nebo femme fatale na ulici, je to zlomyslný workoholik. Nebo šílená milenka. Můžete na to pohlížet, jak chcete, žena je terčem strukturálního a systematického problému – „patriarchátu.“

Kasia Lenhardt již nebyla schopna vypořádat se s tlakem tisku, obviněními svého bývalého partnera, veřejným ponižováním prostřednictvím zveřejňování soukromých faktů a v neposlední řadě prostřednictvím kyberšikany na sociálních médiích. Ve svém zoufalství vzala Kasia svůj příběh do vlastních rukou, což mělo zjevně fatální následky. Kasia nebyla obětí protikladů jejího prostředí, musela každý den bojovat s banalitou mediálního prostoru, kterému se sama poddala, a s nenávistnými komentáři. Kasia Lenhardt není ojedinělý případ. Stačí si vzpomenout na materiál New York Times Framing Britney nebo mediální humbuk o Jennifer Aniston a Angelině Jolie nebo výsměch z duševního stavu Amandy Byne. Být ženou je stále boj o přežití, přinejmenším to tak bylo pro Kasii Lenhardtovou. Musíme dát ženám prostor pro formování jejich vyprávění, aniž bychom je soudili. Musíme se více zaměřit na to, jak média včetně internetu jednají se ženami, a najít způsob, který nikoho nenutí k sebevraždě.

Jsou nenávistné příspěvky trestným činem?

Kolik předpisů a opatření musí být ještě zavedeno pro omezení násilí v médiích? V dobách čtvrté revoluce – digitální revoluce – se zdá, že mediální svět má nekonečný a neomezený dosah. Kybernetická šikana je v Rakousku od roku uvedena jako přestupek, tj. trestná. Trestný čin je pojmenován jako „Pokračující obtěžování prostřednictvím telekomunikačního nebo počítačového systému.“ V centru tohoto zákonného řádu stojí osoba, vůči které se opakovaně vyjadřuje nenávist, což nepřiměřeně ovlivňuje její životní styl a snižuje nebo dokonce poškozuje její pověst v sociálních kruzích. Vzhledem k obrovskému objemu sítí a účasti každého na všem prostřednictvím internetu, neexistuje regulace, jak se chovat ve virtuálním prostoru. Navíc, jak by také mohla? Sedíte před obrazovkou, neverbální složka chybí, neomezujete se žádnými zábranami, nekrotí vás žádné přímé nesouhlasné hlasy. Nenávist na internetu není novým fenoménem. Existuje od počátku sociálních sítí a doplňuje ji osvědčená a populární kolektivní kyberšikana v diskusních skupinách. K jejími omezení je nezbytný ještě rozvinutější soubor pravidel a ještě větší zaměření na toto téma ze strany politiků a tvůrců veřejného mínění, ale nepostradatelnou a zásadní součástí je především empatie a vzájemná komunikace.

Epilog Bohumila Řeřichy:
Před mnoha lety upozorňoval bývalý argentinský velvyslanec v Československu a poté v České republice a na Slovensku (1990-1996) Abel Posse, který napsal knihu Evita – příběh vášně a utrpení Evy Perόnové, že svět trpí úpadkem maskulinní kultury. Autorka výše uvedeného komentáře zmiňuje „patriarchát.“  Když se podíváme jen na politiku, vidíme, že maskulinní je v naprosté krizi, stačí zmínit jména Trump, Putin, , Kaczynski, Orbán, a také Zemana a Babiše. A jak v rozhovoru pro Deník N říká ukrajinská novinářka a dokumentaristka Anastasia Mikova, žijící v Paříži: „Ženy tvoří polovinu lidstva. Pokud jedna polovina lidstva neposlouchá tu druhou… musím vysvětlovat, o co přicházíme? Pokud polovina lidské populace není reprezentovaná na místech, kde se soustředí moc, a zde mluvím o všech významných společenských oblastech, jak může někdo věřit, že žijeme v normální a šťastné ? To přece není možné.


Úvodní foto: Minister Tuppurainen and EU ambassadors discussed combatting hate speech, hate crime and antisemitism in Helsinki 16.12.2019, by Finnish government, autorka: Hanna Begic, zdroj: Das Biber, překlad: Bohumil Řeřicha