K čemu ještě národní státy?

Oblíbená idea, ale zbytečná – národy se přežily. Prosba o Evropu zdola.

Uprostřed nedávno skončené vládní krize v Itálii vypočítaly novinářky Milena Gabanelli a Simona Ravizza v Corriere della Sera náklady na mnoho vládních pádů za 75 let existence republiky. Politika byla paralyzována až na pět měsíců a pokaždé by bylo potřeba přeobsadit 1000 pozic. Tento proces samozřejmě vždy vyvolával třenice, což paralýzu vlády ještě prodlužovalo.

Vzniká zde otázka: k čemu to všechno? Právě rozdělení evropských koronavirových miliard poskytlo v lednu příležitost – další důvody byly banálnější – rozbít vládu Conteho. Velká částka peněz byla shromážděna v Bruselu a v ideálním případě by měla dorazit plošně do Evropy, Itálie a jinam, do nemocnic a zdravotnických sítí, do projektů digitální a zelené infrastruktury, do společností a domácností. Je k tomu zapotřebí Řím, jsou k tomu zapotřebí další evropská hlavní města?

Otázka se netýká pouze výbušné Itálie a nepředstavuje pohrdání demokracií. Naopak. Z ekonomického hlediska však jde o to, kolik prostředníků demokratický hodnotový řetězec potřebuje, nebo které jeho části mají tendenci jej poškozovat, a to nejen v jižní Evropě. A tam vypadá národní úroveň, střízlivě a bez hurá-patriotismu, bez „brexiterů a jiných exiterů“, dosti zastarale.

Skutečně temnou silou jsou národní hlavní města

Za 64 let od Římské smlouvy, zakládajícího aktu jedné Evropy, se národní hlavní města stala čím dál více paralelní strukturou, silou starého, která jde s novým opakovaně do souboje. Jako příklad lze uvést konflikty mezi německým ústavním soudem a Evropským soudním dvorem, a také nespočet případů, kdy hlavní města jednoduše ignorují pokyny z Bruselu a Štrasburku. Evropa má demokratické zastoupení svých občanů, Evropský parlament, ale ani ten bohužel není pořád ještě všude volen podle stejných zásad.  Je také velmi efektivně brzděn demokraticky legitimní byrokracií. A nejedná se o nějaké technokratky a technokraty, kteří rádi popularizují temnou Bruselu. Jedná se mnohem častěji o národní úředníky; a neslouží evropské svrchované vládě, nýbrž zastupují údajně národní zájmy. Co by to mělo být? Například zájmy některých Němců by mohl nejlépe zastupovat německý automobilový průmysl.

Národy potřebovaly a potřebují do dnes vymezení

Rok 2021, 150. výročí prvního sjednocení Německa ve státě Bismarcka, je dobrým datem, alespoň v této zemi, k přemýšlení o rozchodu s národním státem. Již v letech 1870/71 potřeboval válku jako pomoc ke zrození státu. Následovaly neustálé vymezovací války proti domnělým a skutečným oponentům v zemi: proti dělnickému hnutí, polským poddaným, katolíkům a nakonec Židům. Žádné německé specifikum.

Je to utrpení unitárního státu od Myanmaru přes Turecko po evropské , které stát potlačuje, ať už více nebo méně krvavě. Připomenutí rasistické vraždy v německém Hanau v předposledním únorovém týdnu znovu ukazuje, že dobrých 200 let starý přízrak národa a nacionalismu existuje dodnes.

Přinuťme ho tedy brzy odejít do důchodu a stavme Evropu regionů a obcí. Pro velký celek je zde společné hlavní město. Muselo by to fungovat trochu jinak než dnes. Ale ani Řím nebyl postaven za den. Stejně jako Berlín, Paříž a Madrid.

Epilog Bohumila Řeřichy:
Ve své knize Tráva a sloni popisuje Raymond Rehnicer nacionalismus jako příčinu posledních balkánských válek. Tento bosenský Žid, architekt olympijského Sarajeva, hrůzu těchto válek zažil na vlastní kůži.

Roznětkou k další strašlivé válce, 2. světové, se v podstatě staly také nově vzniklé národní státy včetně Československa, které po svém založení koncem 1. světové války nezvládly národnostní politiku. A opět je to evropský nacionalismus včetně zemí Visegrádu, který vytváří nebezpečí rozpadu EU, subjektu, který nemá alternativu. Totéž, co autorka komentáře píše o evropské stavbě regionů a obcí, zmiňuje ve své knize Raymond Rehnicer: aby se Evropa zbavila nacionalismu, musí se stát Evropou regionů. Takzvané „národní zájmy“, kterými šermují vlády jednotlivých zemí, jsou jen obranou, neboť ví, že vznikem regionů by se omezila, a to oprávněně, jejich úmyslně centralizovaná moc vycházející právě z hlavních měst evropských zemí.


Úvodní foto: The National Savings Picture Map of the Continent of Europe, 1946, The National Archives UK, autorka: Andrea Dernbach, zdroj: Tagesspiegel, překlad: Bohumil Řeřicha