Putin není žádný hobby-historik, popohání jen historické chrastění šavlí

[wc_spacing size=”40px”] Úvodní foto: Риббентроп на аэродроме в Москве 30 марта 1939, фонд ЦГАКФД (c)Wikimedia Commons [wc_spacing size=”10px”]

stále považuje střední Evropu za oprávněnou Stalinovu kořist a chce jí zpět. S novým historickým příběhem opatřuje „podšívkou“ nárok na ovládnutí východní a střední Evropy.  Stylizuje Stalina do role svatého pilíře a Poláky do role  viníků za 2. světovou válku.

„Kdo kontroluje minulost, ten kontroluje také budoucnost,“ napsal George Orwell, předvídavý analytik totalitarismu.  Zcela v tomto smyslu otočil v nedávné době ruský prezident sovětskou historii. Nejde mu přitom o její pravdivé pojetí, jak se začalo objevovat po rozpadu sovětského impéria v roce 1991, nýbrž o politicky užitečný příběh.

Poster Denouncing the Molotov Ribbentrop Pact, by Daugavas Vanagi
Poster Denouncing the Pact, by Daugavas Vanagi

Putinova různá prohlášení se konkrétně zaměřují na jeden z nejtemnějších aspektů Stalinovy ​​vlády: na spolupráci s Hitlerem v letech 1939 až 1941 na společném rozdělení střední Evropy. V Putinově podání je důležitým účastníkem tehdejšího dění, který vydláždil Hitlerovi cestu ve druhé světové válce, právě Polsko, které se ve skutečnosti stalo obětí obou mocností.

ův příběh neposkvrněné hrdinské minulosti má zjevně za úkol posílit nacionalismus, a tím i dnešní schopnost obyvatelstva, jehož práva a příležitosti k rozvoji jsou autokratickým režimem přísně omezena, nadále trpět.

Putinův výklad historie kromě toho také ideologicky podporuje požadavek zahraniční politiky: hrát dominantní roli ve východní a střední Evropě. Konsolidace moci uvnitř země byla v posledních letech stále více doplňována konsolidací moci navenek.

Putin mezitím provádí neoimperiální mocenskou politiku, jejímž cílem je revidovat výsledky z let 1990-1991, tedy alespoň se snažit o zvrácení kolapsu Sovětského svazu a Varšavského paktu. Rusko se domáhá předního postavení a nadvlády ve východní Evropě a na Kavkaze a snaží se prosazovat vliv ve střední Evropě. Tento neoimperiální projekt již nějakou dobu zahrnuje návrat Moskvy na Blízký východ a do severní Afriky.

Putin se nyní obrací k sovětské historii, aby tento projekt ideologicky podpořil. Nejen, že požaduje pro Rusko celé sovětské dědictví, ale také se snaží tento odkaz očistit od jeho četných temných skvrn.

je stylizován jako nový svatý pilíř, ještě více než dříve jsou heroizovány válečné oběti Sovětského svazu. Když Putin v lednu tohoto roku v Jeruzalémě slavnostně otevřel pomník obléhání Leningradu, šel dokonce tak daleko, že utrpení sovětských občanů postavil na stejnou úroveň jako holocaust.

Kdyby to všechno byly jen soukromé reflexe hobby-historika v důchodu, nebylo by to důvodem k obavám. Putin je však pánem země, která zaútočila na mírumilovného souseda Ukrajinu, vládcem, jehož agresivní chování včetně chrastění jaderných zbraní zneklidnilo velkou část střední a východní Evropy a přivedlo NATO k zvýšenému úsilí odradit ho od tohoto kurzu. Proto nový ruský oficiální historický příběh, který má legitimovat dobyvačnou politiku a mocenskou nadvládu ve střední Evropě, logicky zneklidňuje ty, kteří byli ruskou politikou postiženi a na historii nezapomínají.

Epilog
„Mezi Rusy je rozšířena zvláštní pověra, že jsou předurčeni k dobytí světa, a modlitby kněží v kostelích jsou protkány žádostmi o uspíšení a naplnění tohoto „božího poslání.“

Úryvek z depeše Neilla S. Browna, amerického ministra pro imperiální Rusko, datovaný 25. ledna 1852 v St. Petersburgu.