Když se politici stanou svatými postavami

[wc_spacing size=”40px”] Úvodní foto: Leonid Brežněv, 1975, Carl Albert Center (c)Wikimedia Commons [wc_spacing size=”10px”]

Evangelíci jako konzervativní katolíci v USA vidí prezidenta Trumpa jako nástroj Boha. Proto se nestarají o to, jak moc jsou opodstatněná tvrzení oponentů o jeho chybném jednání

Charles Carroll z marylanského Carroltonu byl jediný katolík, který podepsal v roce 1776 prohlášení o nezávislosti. Ačkoliv byl jedním z otců zakladatelů, nebylo mu jako katolíkovi dovoleno vykonávat veřejný úřad. To se změnilo teprve v roce 1789, když ústava zakázala Kongresu uvádět náboženskou příslušnost jako vylučovací kritérium pro zamítnutí uchazeče o veřejný úřad. Všem ale toto odloučení církve od státu nevyhovovalo. Thomas Jefferson byl některými napaden jako nebezpečný nevěřící. Mnozí náboženští horlivci věřili že, pokud by byl Jefferson zvolen prezidentem, náboženství bude odsouzeno k zániku. Do dneška by mnozí rádi viděli, aby bylo ve Spojených státech náboženství ve středobodu veřejného a politického života. Přesně toto měl pravděpodobně to na mysli ministr spravedlnosti USA , ultrakonzervativní katolík, když obvinil „sekularisty“ z útoku na náboženství a tradiční hodnoty.

Zpátečničtí katolíci
Předsudky vůči katolíkům jako nepřátelům svobody a potencionálním zrádcům (na základě jejich duchovního spojení s Římem) mizely také jen hodně pomalu. V roce 1821 se John Adams ptal, zda je vůbec možné, že může existovat svobodná vláda s katolickým náboženstvím. Angloamerická svoboda a demokracie byly tradičně spojeny s robustním protestantským individualismem. Katolíci byli považováni za reakcionářské otroky církevní hierarchie. Individualističtí protestanti byli naopak přijímáni jako svobodně myslící, pilní a usilující o to, aby duchovně vytvořili ze sebe to nejlepší, zatímco katolíci  byli viděni jako zaostalí a ne zřídka líní. Slavný německý sociolog Maxem Weberem (protestant) podporoval začátkem 20. století představu, že katolíci nejsou schopní žít a tvořit v kapitalismu. John F. Kennedy, dosud jediný americký katolický prezident, musel ve volebním boji důrazně prohlásit, že jeho věrnost patří ústavě, a ne Vatikánu.

Vyhraněné názory současného ministra spravedlnosti nejsou jediným ukazatelem toho, nakolik se časy změnily. Jen jeden soudce nejvyššího soudního dvora Spojených států, , je protestant. Tři soudci jsou Židé, dalších pět jsou katolíci, někteří s vazbami na Opus Dei, tajnou organizaci, jejíž vzestup začal ve fašistickém Španělsku v 30. letech.

Nejvěrnější stoupenci Trumpa
Další historickou změnou, která začala ve druhé polovině 20. století, je politické sbližování mezi evangelickými křesťany a konzervativními katolíky. Američtí protestanti byli dlouho spokojeni se životem v podmínkách, kdy ústava chránila jejich náboženský život před zásahy státu. Duchovně neutrální vlády se věnovaly veřejnému prostoru a věřící nechávaly na pokoji. To se změnilo v důsledku hnutí za občanská práva v 60. letech 20. století, které znepokojilo mnoho bílých křesťanů, zejména v jižních státech.

Dnes jsou evangelíci, stejně jako katoličtí konzervativci, jedněmi z nejzarytějších stoupenců prezidenta Trumpa. Věří také, že rodina a víra jsou vystaveny útokům liberálů a sekularistů. Pro obě skupiny je nepodstatné, že Trump není nábožensky založený a že jeho život byl všechno jiné, než vzor křesťanské morálky. Lidé jako ministr energetiky Rick Perry věří, že Trump je „Bohem vyvolený“. Ministr zahraničí Mike Pompeo nedávno naznačil, že Trump byl „povýšen Bohem,“ aby zachránil Izrael. „Jako křesťan,“ uvedl, „to považuji za jednoznačně možné.“

Nazvat to pokrytectvím postrádá podstatu věci. Uctívání tohoto druhu nevyžaduje, aby byl vůdce morálně nad výčitkami, dokonce i hříšník může být nástrojem Boha. Lidé nechtějí být obviněni z předpojatosti, a tudíž někdy odmítají mluvit o náboženském pozadí v případě osob amerického veřejného života. Je však důležité znát historii určitých směrů víry, aby porozuměli mimořádné době, v níž je hříšný prezident obklopen věřícími, kteří jsou přesvědčeni, že ho do Bílého domu přivedl Bůh, aby zachránil Izrael a vysvobodil bezbožnou Ameriku.

Ne všichni katolíci jsou však dnes reakcionáři. Není jím papež František, což je také důvodem, proč jej hluboce odmítají mnozí katolíci včetně třeba Steva Bannona, dřívějšího ideologického Trumpova našeptávače.

V Evropě existuje kořen katolicismu, který se nikdy nesmířil s francouzskou revolucí, jež zlomila světskou moc církve a zrušila boží postavení králů. Pokusy současných katolických konzervativců a evangelíků šířit své náboženské názory v politice jsou v rozporu s myšlenkami francouzské revoluce, která hledala svobodu od náboženství, ale samozřejmě také americké revoluce, která naopak etablovala svobodu náboženství. Obě skupiny se zaměřují na pečlivě postavené bariéry mezi církví a státem.

Svaté principy
To je nebezpečné. Nejen protože to podporuje netoleranci, nýbrž také zpochybňuje představu, že politické debaty by měly být založeny na rozumu. Jakmile se politické konflikty stanou konfliktem víry, kompromis není možný. Věřící nemůže jednat o posvátném principu. Těm, kdo vidí Trumpa jako boží nástroj, nezáleží na tom, jak racionální jsou obvinění jeho oponentů z jeho nemorálního chování. Je možné, že Trumpova úctyhodná „základna“ nebude stačit, aby mu zajistila druhé funkční období v Bílém domě. Ale přesto je s natolik vroucnou vírou obtížné bojovat cestou předkládání racionálních plánů na vyřešení tohoto či jiného problému. To je důvod, proč je to tak znepokojující slyšet lidi z americké vrcholové politiky mluvit o pojmech, které vlastně patří církvi.

Profesor Ian Buruma, který se v roce 2003 věnoval demokracii a lidským právům na newyorské Bar College a v roce 2008 byl vyznamenán Erasmovou cenou, vydal řadu publikací věnovaných tomuto velmi vážnému problému, který nastává nejen ve Spojených státech ale i v Evropě. Jde o zjevný nástup neokonzervatismu, který chce zpochybnit liberální myšlení, a tím i svobodu člověka a jeho jedinečnost, a zvrátit vývoj zpět.

Směřuje k tomu nejen politika Donalda Trumpa v USA, Borise Johnsona ve Velké Británii, Vladimíra Putina v Rusku anebo T. Erdogana v Turecku, ale jasně to dokazují současné vlády v Maďarsku a Polsku. Koneckonců i německá AfD, česká Trikolora, Okamurova SPD, ale i názory Václava Klause staršího patří do tohoto spektra. Základem je nacionalizmus, izolace a nebezpečné myšlení, že v současné době globalizace jsou jen národní státy schopnější vyřešit problémy. A nejen Trump, ale i Putin, Erdogan, Orbán a Kaczynski k tomu zneužívají náboženství. Jak kdysi prohlásil bývalý britský premiér Tony Blair, který konvertoval od evangelikánství ke katolictví: „Vůdci států, jejich vlády, mohou náboženství využít ku prospěchu země anebo negativně ke konfliktu včetně  upevnění jejich moci.“

Stále jsou aktuální slova liberála Friedricha Augusta Hayeka z jeho slavné „Cesty k nevolnictví“ vydané v roce 1943: Konzervatismus, i když je pro stabilní společnost nezbytným prvkem, není společenským programem: …svými paternalistickými, nacionalistickými a do moci zahleděnými tendencemi je často socialismu blíž než pravý liberalismus, a svými tradicionalistickými, antiintelektuálními a často mystickými sklony nebude nikdy, kromě krátkých období rozčarování, oslovovat mládež a všechny, kteří věří, že nějaké změny jsou žádoucí, má-li se tento svět stát lepším místem.

Konzervativní hnutí je už svou povahou nuceno bránit zavedená privilegia a opírat se při ochraně privilegií o moc vlády.

„Podstatou liberálního postoje je však popírání všech privilegií, rozumí-li se privilegiem jeho původní a správný význam, to je stav, kdy jsou někomu poskytnuta a zajišťována práva, která jiní za stejných podmínek nemají“.