Lidé jsou přetíženi a hledají bezpečnost – jsme teď všichni proti kmenovým válečníkům?


Úvodní foto: The Battle od Issus, from a fresco found at Pompeii, by Myers, Philip Van Ness, 1846 (c)Wikimedia Commons

 

V mnoha zemích Západu jsou vítězové pokroku a lidé, kteří se nechali ovládnout strachem, vůči sobě stále více nepřátelští. Šílenost, neúcta a zlost jsou všude kolem. Respekt občanů a politických odpůrců je však základem demokracie.

Kdo chce rozumět politice roku 2019, musí cestovat čtvrt milionu let zpět do africké savany. V tisících generacích, které tam homo sapiens strávil jako lovec a sběrač v malých skupinách ne více než osmdesáti lidí, se rozvíjela jeho psychická konstrukce. To ho řídí dodnes. V denním boji o potravu a proti konkurentům byly šance na přežití těchto klanů nejlepší, když se držely pohromadě a vzájemně se podporovaly. Společné rituály, mýty a kulty prohlubovaly tuto intenzivní spolupráci. Myšlení klanů má ale také temné stránky: ti druzí, kteří nepatřili do skupiny vlastních příslušníků, byli považováni za rivaly a nepřátele. Ne nadarmo je míra násilné smrti v kulturách lovců a sběračů enormní.

Tato základní konstrukce člověka – cítit se bezpečně ve skupinách – je předpokladem rozvoje  národů, náboženství a států. Solidaritu a loajalitu, která se v první řadě týká pouze vlastního klanu, lze prostřednictvím účelné výchovy a indoktrinace přenést na větší jednotky. Náboženstvím se dokonce podaří vytvořit pocit osudové komunity nad původem, jazykem nebo barvou kůže miliard lidí – historicky se však často spojují s vynuceným přestupem na jinou víru, vyloučením nebo vyhlazením jinověrců. V politice je důsledkem identifikace se skupinou v lepším případě západní demokracii, v nejhorším pak etnické nebo ideologické despocie.

Globalisté a lokalisté
Když se vrátíme do současnosti, pozorujeme, že politické konflikty jsou stále nepřátelštější. Důvodem jsou hluboké a rychlé změny v našich společnostech: technologický pokrok, globalizace, imigrace, emancipace dlouhodobě znevýhodněných skupin, narušují pevné struktury, které formovaly naši existenci. Zatímco dobře vzdělané elity tuto bezpříkladnou dynamiku a novou mobilitu chápou jako šanci a profitují z toho, jiní mají pocit, že je jejich blahobyt a způsob života v ohrožení, a chtějí posílit národní stát jako ochránce před nejistotou a změnami. To vše není nový vývoj, jen se od konce studené války výrazně zrychlil. Těžká globální hospodářská krize po roce 2008 a masové přistěhovalectví do Evropy působily jako katalyzátor této sociální polarizace.

Demokracie nesmí přijmout rozpad na kmeny vítězů a poražených. Je to proti jejímu základnímu slibu: že všichni občané jsou si rovni.
Demokracie se rozpadají, tvrdí britský filozof David Goodhart, a stále více se dělí na globalisty, kteří jsou všude doma, a lokalisty, kteří zůstávají v pasti ve svém regionu. Tyto skupiny mají málo společného s tradičními politickými stranami, i když jim často posluhují, a více připomínají soupeřící kmeny. Kmenové konflikty s jejich myšlením přítel-nepřítel však neumožňují kompromisní řešení. Nechávají zhrubnout jazyk, nenávistné komentáře na internetu a objevují se touhy po autoritářských vůdcích. Politický oponent je odsouzen, urážen nebo ohrožován, respekt k jiným názorům mizí, různé „kmeny“ mají své vlastní vyprávění, hodnoty a kódy, žijí doslova v oddělených světech. Například v USA demokraté stále více žijí ve městech, republikáni na venkově. Ve Washingtonu dostal Trump čtyři procenta hlasů, v texaském okresu Roberts 95 procent. Jak má člověk rozumět druhému, pokud se s ním vůbec nesetká?

Globalisté se mohou opřít o vědomí, že megatrendy hrají v jejich prospěch. Mnoho místních lidí však není naštváno bezdůvodně: jejich profesionální dovednosti jsou ohrožovány novými požadavky, jejich společenské a rodinné postavení, hodnoty a tradice jsou považovány za zastaralé. Podporovatelé brexitu, přívrženci Trumpa, Salviniho a  Marine Le Penové si připadají, že jsou vládnoucí vrstvou tlačeni na okraj. Přitom nejde především o peníze a pracovní místa. Mnoho fanoušků Trumpa oceňuje na svém idolu více to, že se bouří proti systému a uráží a za trest uvaluje cla na ty, kteří jsou údajně za jejich osud zodpovědní, a to, že ke zlepšení jejich materiálního údělu nepřispívá, nepovažují za důležité. Protesty nespokojených někdy přerostou ve verbální a fyzické násilí. V posledních měsících žluté vesty ničily Champs-Elysées, luxusní auta a špičkové butiky a zranily více než tisíc policistů. Již britské hnutí Ludditů bojovalo na začátku 19. století ničením strojů proti ztrátě postavení a absenci perspektivy.

Jak vytvořit sounáležitost?
Demokracie nesmí přijmout svůj rozpad na kmeny vítězů a poražených. Nedodržela by tím svůj základní příslib, že všichni poštovní zaměstnanci, zemědělci, profesoři, jsou si rovni, což představuje vitalitu demokracie a garantuje její schopnost přežití. Stigmatizovat občany s obavami před snížením jejich životné úrovně jako „politováníhodné“, jak to udělala Hillary Clintonová v prezidentské kampani v roce 2016, je přesně ta chybná cesta, vedoucí k vytvoření pocitu sounáležitosti pro každý individuální stát. Historicky se nechá sounáležitost nejsnadněji vytvořit vojenskou expanzí, obrazem nepřítele, mýtem oběti a etnonacionalizmem. K takovým prostředkům se dnes uchyluje čím dál více autoritářských vůdců jako čínský prezident Si-Ťin-pching, ruský Putin nebo turecký Erdogan, a to především proto, aby posílili svou vlastní moc. Demokracie si nemohou přát „horkou“ nebo „studenou“ válku. Populistický nacionalizmus není pro demokracii také žádnou volbou, protože se může velmi rychle přeformovat na xenofobii, militarismus a etnické vyloučení.

Jak tedy mohou demokracie působit proti rozpadu v kmeny?
Jednou z hlavních potřeb jsou místa, na nichž se členové obou skupin budou setkávat a znovu se poznávat. Je to dnes těžší než dříve, protože sebesegregace společnosti pokročila příliš daleko. Globalisté se žení mnohem více mezi sebou, lokalisté rovněž tak, globalisté chodí do vegetariánských restaurací a do opery, lokalisté do hospody na rohu a na fotbalový stadion. Církve a politické strany, v nichž se dříve setkávaly různé skupiny, trpí ztrátou členů nebo se staly samy kmenovými organizacemi. Evangelické církevní dny v Německu připomínají zcela uzavřené akce, při nichž jsou odchylné názory vypískávány, jak se to stalo historikovi z Mainzu Andreasovi Rödderovi, když kritizoval aktivistku Gretu Thunbergovou za její výzvu k „panice“.

Proti této kultuře opovrhování musí demokracie bojovat na všech frontách. Za prvé, mobilní globalisté by měli opustit své bubliny a hledat místa, kde se setkají nejen se svými vrstevníky. Rotariáni patří do pěveckého spolku, novináři do volejbalového klubu, studenti k dobrovolným hasičům.  Roger Cohen, který píše v New York Times sloupek s názvem „The Globalist“, nedávno na přednášce v Mnichově řekl, jaký to byl pro něj zážitek stát se společně s dalšími 22 Američany ze všech oblastí života členem poroty při soudním procesu.

Přiznání se ke spojujícím hodnotám
Za druhé, vyžaduje to vládní opatření. Demokracie mohou působit proti negativnímu vymezení jiných vlastní pozitivní kulturní identitou. Zahrnuje to začlenění určitých rituálů a společenských zkušeností. Takovou cestou by byla vojenská služba nebo předepsaný „společenský rok“, který by sdružoval mladé muže a ženy ze všech oblastí života, jakož i politické a náboženské tábory. Dalšími možnostmi jsou zavedení školního předmětu „Demokracie“ nebo opakování ústavního slibu před začátkem vyučování. USA v lepších časech vysvětlovaly, jak budovat a udržovat demokracii. Občany se nespojovali na základě náboženství nebo jazyka, ale vyznáváním spojujících hodnot. Progresivní nacionalismus lásky ke svobodě, osobní odpovědnost, spravedlnost a tolerance jsou nezbytné, pokud chtějí demokracie překonat své instinkty savany.

Epilog:
Po pádu železné opony se svět otevřel, globalizoval. Mocní, politické strany, v podstatě „vítězové“ vytlačili na okraj ty, kteří se cítili jako „poražení“. Poražení, aniž by k tomu ovšem byli vychováváni, si dodnes neuvědomují, že politika je v prvé řadě jejich věcí, vycházející z jejich svobody a zodpovědnosti. Ze silné angažované občanské společnosti. Bohužel, svět stojí opět na rozhraní, jako již několikrát v historii této civilizace. Dějiny nám dokazují, že pokud se vítězové přestanou z jakéhokoli důvodu zajímat o ty poražené, přichází „revoluce“, které smetou vše, a zůstávají jen poražení.

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.