Před 25 lety u nás vyšla útlá knížka„Tráva a sloni“ Dr. Raymonda Rehnicera, bosenského Žida, spolutvůrce olympijského Sarajeva, který uprchl s rodinou v době války v Bosně do Prahy a přednášel na Karlově univerzitě. Výňatek z kapitoly uvedené v nadpisu popisuje hlavní příčinu války v tehdejší Jugoslávii. I po čtvrt století je tato stěžejní kapitola knihy více než aktuální, neboť nacionalizmus ohrožuje nejen jednotlivé členské státy EU, ale Evropu jako kontinent. Jeho síla připomíná události před 2. světovou válkou v tehdejší Evropě.
Národ
Pojem národa, jak jej používáme dnes, mluvíme-li o relativně homogenních skupinách, je starý pouze několik století. Je to navíc pojem vlastní našemu kulturnímu okruhu a ani v dnešní době není zdaleka přijímán všude. Vždyť moderní národ je výsledkem dlouhého a bolestivého procesu sjednocování a vyrovnávání, v němž jedna ústřední skupina, nebo chcete-li kmen, přinutila ostatní přijmout základní prvky jejího pocitu sounáležitosti včetně jazyka. Tímto vyrovnáváním lidstvo bezpochyby přišlo o velkou část svého tvůrčího potenciálu, jako Československo poválečným vyhnáním německého obyvatelstva z pohraničí, když mu přisoudilo kolektivní vinu.
Toto sjednocování tragicky narušilo především rozsáhlé vědění o možnostech souladu člověka a přírody, které si malé skupiny, žijícím na jednom místě, dokázaly zachovat až do dnešních dnů. Skupiny, které byly dost silné, aby vnutily ostatním svůj způsob života, se zajímaly spíše o mechanismy válečné techniky a technologie než naslouchání přírodě, s níž dávno přervaly důvěrný svazek. Navždy zmizelo množství přístupů k životu, které mohly být zajímavou alternativou šedé uniformity, kterou jsme oblékli. Dnešní tendence oživit různé regiony by se neměla odmítat jako prchavá fantazie, ale naopak podporovat všemi prostředky. Nevidím jinou možnost záchrany než právě regionalismus, který by dokázal vzdorovat násilí brutálnímu nacionalismu, dusícímu od rozšíření ideje národního státu celé lidstvo. Slova Dr. Rehnicera se naplňují právě v této době, když se v kontextu s EU vážně mluví o Evropské unii regionů. Jen státy bývalého komunistického bloku včetně České republiky naopak prosazují nacionální egoismus a posilují centralizaci moci.
Myšlenka národního státu je ve své podstatě represivní a není prakticky uskutečnitelná jinak než rostoucím útlakem a agresivitou.
Pro všechny známé lidské skupiny je typické, že jsou prakticky permanentně určovány konfliktními situacemi. Přes svou 3 miliony let dlouhou historii se člověku nepodařilo smířit se sám se sebou a jemu stejnými. Konflikty jsou lidským skupinám a vztahům mezi lidmi inherentní. Agresivita je pevnou, zřejmě nevyhnutelnou součástí lidského chování. Raymond Dart, australský paleontolog a archeolog, má k tomu následující hypotézu: člověku je vlastní agresivita, kterou ani individuálně a pokročilejší socializací neovládl. Žene jej opět stále k nejhorším násilným činům. Moderní analýzy jeho tvrzení potvrzují. Dartova originalita spočívá v tom, jak vysvětluje genesi lidské agresivity: „Je zvířecím dědictvím, které by mohl člověk zpětně vysledovat až k biofyziologickým společným vlastnostem všech vyšších primátů, předků člověka.“
Agresivita je určena těm „ostatním“, kteří jsou automaticky považováni za vážné a trvalé ohrožení jediného platného modelu, samozřejmě nejlepšího na světě. Protože „ostatní“ představují neustálou hrozbu, je možné lpět na národní jednotě a provádět vnitřní represe se souhlasem všech „vlastních“. Pokud hrozba vnějšího nebezpečí není dost přesvědčivá na to, aby potlačila vnitřní konflikty, je možné projevit jistou dávku agresivity vůči spoluobčanům, a ti pak budou na oplátku agresivní také. Všichni jsou vlastně spokojeni, všichni hrají stejnou hru na agresivitu a represi a každá záminka přicházející zvenčí je vítána.
Každá historická kniha je skutečně nepopíratelným důkazem, že všechny války po vzniku národních států byly v podstatě nacionalistickými konflikty. Přestože někteří autoři tvrdí, že války vycházejí čistě z ekonomických zájmů, ekonomiky válčících států jsou vždy ztrátové. I když určití lidé nebo vrstvy na válce vydělávají, pro většinu lidí znamená válka jen ztráty. Obvyklé tvrzení, že války jsou racionálně nevysvětlitelné, je pro Dr. Rehnicera zcela nepřijatelné. Války, stejně jako všechny projevy nacionalismu, jsou výsledkem velice racionálního uvažování, které „zajišťuje ohromné zisky společenským vrstvám, manipulujícím s moderními národními státy“. Všeobecně dostupné informace totiž dokazují, že za každým projevem nacionalismu se skrývají silné ekonomické zájmy vládnoucí skupiny státu oddávajícího se národnostnímu třeštění. Vládnoucí skupiny válčících států často pokračují ve svých ekonomicky výhodných obchodech, zatímco jejich lid je vyvražďován. Jasným příkladem jsou po pádu železné opony balkánské války po rozpadu Jugoslávie a občanská válka v Sýrii.
Jako pozůstatek pocitu příslušnosti, který zajišťoval soudružnost nutnou k přežití a který upadl posléze v zapomenutí vypracováním jiných forem organizace společnosti, nemá dnes „nacionalismus jiné opodstatnění než manipulaci s lidmi, k čemuž poskytuje mnoho nejrůznějších příležitostí. Jasným příkladem je současné Česko, kde dochází k ohromné manipulaci s obyvateli na základě „národa“ a „ochrany národních zájmů“ prostřednictvím politiků a politických stran, z nichž nejagresivnějšími jsou Strana přímé demokracie T. Okamury a politické hnutí Trikolora Václava Klause ml. Nakonec i úmrtí zpěváka Karla Gotta odhalilo, že česká společnost je nepřetržitě od dob obrozenců (více jak 200 let) v zajetí kulturního a jazykového nacionalismu, které jsou stále nejvyššího hodnotu současného českého „národního státu“.
Mýtus vyvoleného národa a komunismus
Od doby osvícenství bylo pro vládnoucí moc nanejvýš užitečné zachovat několik mýtů – aby bylo možné kontrolovat, případně ovládat skepsi. Mýtus vyvoleného národa s celosvětovým posláním, přikrášlený národními dějinami a heroickou mytologií s přehršlí svědectví o špatnosti jiných. S tím vším lze podřídit si vůli největších skeptiků. Moderní nacionalismus tak vytvořil ohebný nástroj k útlaku a násilí. Není divu, že státy, které nejvíce manipulovaly s osudy lidí, tzn. státy východní Evropy, se po pádu totalitních režimů proměnily v země, kde nacionalismus nezná hranic. Neznamená to ovšem, že v zemích Západu byl nacionalismus opuštěn a zcela nahrazen demokratickou racionalitou a regionálními volbami. Ani vládnoucí vrstvy těchto zemí nejsou zcela přesvědčeny, že nacionalismus je neslučitelný s osobní svobodou a demokracií, a tudíž ho i v mírných dobách alespoň umírněně využívají. Termín „svobodný svět“ je výrazem nacionalistické mytologie, jejímž hlavním cílem bylo zmobilizovat obyvatele nekomunistických států proti nebezpečí komunismu. Komunistické nebezpečí občas sloužilo jako záminka k vnitřním represím nebo agresím, aniž by tu byl jakýkoli vztah k proklamovaným osobním svobodám a demokracii, jimiž se tyto země honosí.
V současné době, kdy Evropu postihuje velmi negativně tzv. uprchlická krize, došlo i v těchto demokratických zemích k nebývalému rozmachu nacionalismu ať už ve formě britského brexitu, francouzské Národní fronty, nacionalismu bývalého italského minstra vnitra Salviniho, německé AfD včetně rakouské, po nedávných volbách oslabené FPÖ. Nemluvě o bývalých státech východní Evropy, Polska, Maďarska a již zmiňovaného Česka.
Uvědomme si, že komunistické režimy vycházejí z jednoho společného zdroje. Původní myšlenkou bylo „sdružení svobodných pracujících“. Bohužel jak Marx, tak ctižádostiví obdivovatelé komunismu nedostali do vínku mnoho inovačních schopností. Nedokázali než využít nejosvědčenějšího nástroje k manipulaci s lidmi. Aby tyto lákavé myšlenky v daném, kulturním okruhu uskutečnily, muselo dojít ke gigantické manipulaci. Zmanipulovali masy s takovým důrazem, o jakém se nesnilo ani náboženským fanatikům.
Základem komunismu byl nacionalizmus 19. století. Jeho základní myšlenky rovnosti a lidských práv byly jednoduše nahrazeny potlačením všech individuálních projevů a regionálních a etnických zvláštností včetně snahy zrušit všechny důsledky rozdílu mezi mužem a ženou. Nepřiznaným ideálem byla lidská bytost bez jakýchkoli individuálních vlastností, pokud možno i asexuální. Navíc strach z „druhých“, tak důležitý pro používání represivních prostředků, dosahoval rozměrů kolektivního šílenství. Pro dokonalou represi bylo třeba vštípit lidem hrůzu z „těch jiných“ a uvolnit si prostor pro další nevídanou manipulaci. Tak se stal společenský systém, který chtěl skoncovat se vším poddanstvím, tragickou a groteskní karikaturou naší civilizace. Přestože nepřispěl k emancipaci člověka, byl tento systém v podání SSSR po 2. světové válce vnucen řadě zemí nejprve v Evropě a posléze i v jiných částech světa.
Největším paradoxem této manipulace bylo, že se prováděla ryze nacionalistickými prostředky, ačkoli netolerovala žádné tradiční projevy jednotlivých národů. Do komunismu se promítaly všechny mytologické ctnosti tradičně patřící národu – od naprosté nadřazenosti mužů, členů vládnoucí strany, přes tvrzení, že komunistická věda je absolutně objektivní, až ke konstatování, že komunistická technologie je nejúčinnější a daleko nejproduktivnější. Komunistický režim byl rovněž nejspravedlivější a nejnestrannější. Odpůrce byl klidně prohlášen duševně nemocným, a tak se s ním zacházelo. Oběti koncentračních táborů byly označeny za nepřátele lidu, ohrožující tím pádem život nejen komunistů, ale celého lidstva. Z toho důvodu bylo normou zacházet s nimi jako s odpadem.
Osudem všech, kdo byli považováni za zbytečné a nepřátelské komunistickému pokroku, bylo prosté a jednoduché vyhlazení. Ze stejného důvodu znamenalo ve všech těchto zemích nakládání se životním prostředím skutečnou ekologickou katastrofu. Nic neuniklo urputnému využívání přírodního bohatství pro blaho lidstva. Ani člověk sám. Blahobyt však nebyl skutečným cílem komunistické společnosti. Skutečnou hodnotu pro stát měl jedině důkaz nadřazenosti komunismu nad zbytkem světa a žádná cena se nezdála dost vysoká, aby se nevyplatilo za takový důkaz zaplatit.
Neměli bychom zapomínat, že ani ostatní země včetně svobodného demokratického světa nejsou imunní vůči projevům takového nacionalismu. Frankistické, nacistické a fašistické zkušenosti překonaly v určitých směrech grotesknost komunistického pseudonacionalismu. Jenže nikde v moderním světě nefungoval tak radikálně nacionalistický systém, odmítající jakoukoli původní etnickou identitu, a nikde netrval tak dlouho, jako v zemích východní Evropy.
Za výbuchem nacionalismu nejen po pádu železné opony, ale i současného, ve východoevropských zemích, jsou dlouhá léta represí, která postihla dvě nebo tři generace. Další příčinou může být neschopnost náhle osvobozeného člověka definovat se jinak, než jako člen určité skupiny. Jednotná výchova ho zcela zbavila vědomí jedinečnosti a jistoty, že je samostatnou osobou, která nemusí patřit k žádnému společenství. V totalitním systému nemůže jedinec existovat jinak než jako člen určité veřejně uznané skupiny: dětí, mládeže, pracujících, sportovců, důchodců, nebo dokonce hluchoněmých a chromých. Nezávislí intelektuálové, odvažující se pochybovat o zmytizovaném základě národního státu, jsou tolerováni nejméně.
Lidé, zbavující se své komunistické minulosti, mají i nadále potřebu patřit k nějaké definované skupině. Tou jedinou hodnotou, o níž se mohou opřít a která stojí mimo tradiční komunistické hodnoty, je etnická identita zděděná po předcích. Tak byl ze dne na den komunistický pseudonacionalismus proměněn v nacionalismus skutečný a vyjádřený v současné době používaným sloganem „nic než národ“. Nemajetní lidé v postkomunistických zemích se chytají starého dobrého nacionalismu z předkomunistické éry, který je jediný může vyvést ze situace plné nejistot, v níž jsou redukováni na nezávislé a svobodné jedince, které najednou nikdo nevede. Příslušnost k nějakému seskupení je jediný představitelný způsob existence, a protože osobní svoboda je děsí, zůstává jako útočiště jedině nacionalismus.
Proto je v Polsku v současné době u moci Kaczynského konzervativně nacionalistická strana Právo a spravedlnost, v Maďarsku konzervativně nacionalistický Fidesz V. Orbána a v České republice mají největší podporu populistické ANO předsedy vlády A. Babiše, následované KSČM a extrémistickou SPD nacionalisty Okamury, k nimž se řadí i ultrakonzervativní hnutí Trikolora Klause ml. Bývalí vůdcové pracujících mas dokonale ovládají mechanismy moci a bystře se proměnili ve vůdce národa, do role, která je po pádu komunismu tak populární. Protože ve městech, která jsou téměř kosmopolitní, nenachází tito vůdcové takovou podporu, je tedy logické, že postkomunističtí vůdcové hledají a nejsnadněji nacházejí oporu v malých městech a na venkově a že jejich hlavním cílem je rozbít velká města a zničit jejich kosmopolitické ducha.
A jak na konci této eseje praví Dr. Rehnicer:
Nacionalismus fotbalových trávníků není méně nebezpečný než nacionalismus různých extrémistů .Ten první nezabijí (nebo alespoň ne často), druhý je očividně vražedný, V obou případech jsou lidé silně motivováni k násilí, které se nezakládá na rozumu, ale na slepé příslušnosti k mytizovaným skupinám, kdy nejen dospělí, ale i nevědoucí malé děti mají pomalované tváře a tvářičky v barvách vlajky klubu anebo národa. Jakmile je pocit sounáležitosti ke skupině silnější než zdravý rozum jedince, může být skupina snadno přeměněna na válečný „lidský stroj“.
I když cesta od nacionalismu romantického přes pseudonacionalismus komunistický až k nacionalismu postkomunistickému se zdá být objasněna, zůstává otázka: Proč drtivá většina lidstva odmítá svobodu individuálního názoru a pociťuje potřebu podřídit se autoritě? Nezbývá pak než se zamyslet nad slovy výše zmiňovaného Raymonda Darta s tím, že v člověku není jen přítomna agresivita z dob vyšších primátů, ale příslušnost k tlupě, kmeni, mase a uznávání vůdce.
Cožpak nejsou v současné době kmenovými vůdci český prezident Zeman, předseda vlády Babiš, polský Kaczynski, maďarský Orbán, turecký Erdogan nebo americký prezident Trump a ruský prezident Putin, kteří nepotřebují ke svému vládnutí svobodné a zodpovědné občany, tzn. politický lid, ale jen podřízené členy tlupy, stáda?
Snad se naplní myšlenky George Orwella z jeho románu Hold Katalánsku (1943) o jeho přesvědčení, byť má pro něj málo důkazů, že ten obyčejný člověk ten svůj boj vyhraje než za 1000 let spíše za let 100. To znamená kolem roku 2050.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.