Selhání elit

[wc_spacing size=”40px”] Úvodní foto: (c)Matthias Kabel, Wikimedia Commons [wc_spacing size=”10px”]

V návaznosti na krizi EU, imigrační krizi, krizi politiky anebo krizi duchovní je v poslední době v různých komentářích často zdůrazňováno spojení „selhání elit“. Ve slovníku cizích slov znamená slovo elita výkvět, menšina s mimořádnými vlastnostmi, vybraná část celku, a elitní je prvotřídní, výborný. Elitářství pak představuje koncepci vycházející z úlohy elit ve společnosti nebo také nadřazenecké, povýšené vystupování.

V naší zemi se od počátku prezidentování Václava Klause a především Miloše Zemana, jakož i nástupem Andreje Babiše do vysoké politiky stalo slovo elita nadávkou. V. Klaus i M. Zeman se označují ne za intelektuály, ale za teoretické technokraty. Je samozřejmě otázkou, kdo je to ta „elita“. Miloš Zeman si vzal na paškál „intelektuály“ všeho ražení a pro mne s jasným poselstvím vůči disidentům včetně Václava Havla, jehož důkazem je echo, které M. Zeman našel ve většinové společnosti. Z intelektuálů se stali havlovci, sluníčkáři, pravdoláskaři, pražská kavárna, řvoucí neandrtálci. Byl to on, vědom si dlouhodobé nedůvěry většinového obyvatelstva vůči intelektuálům, kterou ještě více ztvrdili komunisté, proti Chartě 77, kdo rozdělil a nadále nesmiřitelně rozděluje českou společnost. V podstatě se to ukázalo na posledních prezidentských volbách, kdy protikandidáty, konkrétně prof. Drahoše, Marka Hilschera, Pavla Fischera a Michaela Horáčka lze řadit mezi “elitu“. Neuspěli. Zvítězilo české buranství, malost, lži, pomlouvačná a hrubá rétorika, která je vlastní značné části zdejšího obyvatelstva, jež této rétorice rozumí. Hluboká propast mezi intelektuály a lidmi, kteří mají, jak se říká, ke své obživě jen své ruce (za komunistů se používal výraz dělníci) je jednou z příčin největší duchovní a mravní české společnosti od 17. listopadu 1989.

Pavel Tigrid ve své knize „Dnešek je váš, zítřek je náš“ píše o tom, jak bylo důležité spojení dělníků, odborů a intelektuálů, z nichž se vytvořila polská , která stála na počátku pádu komunismu. Jak známo, třemi nejviditelnějšími osobnostmi se stal elektrikář Lech Wałęsa, odborový předák Jacek Kuroń a disident-intelektuál Adam Michnik.

„Zdůrazněme znovu historický význam této – v ostatních komunistických zemích dosud neuskutečnitelné – aliance mezi průmyslovými dělníky a disidentskou inteligencí. Toto spojenectví a přátelství bylo v letech 1980-81 dramatickým způsobem potvrzeno. Nebylo to snadné a chvíli to trvalo, než tradiční nedůvěra dělníků k vzdělancům byla překonána – čím? Nespornou a nesporně nezištnou oddaností skupiny intelektuálů věci dělníků (do nichž jim konec konců nic nebylo), prakticky prokázanou peticemi „těm nahoře“ (a tedy protivníku očividně společnému), neúnavným cestováním. l porotám vynášejícím rozsudky nad dělníky (téměř všichni z těchto zastánců byli policejně vyslýcháni, drženi ve vazbě a fyzicky ohrožováni), sbírkami peněz pro druhé, informacemi, které burcovaly svět.

Tato srozumitelná oddanost a účinná pomoc nemohly být přehlédnuty. Dělníci a jejich rodiny – statisíce jich – pochopili, že v těchto „pánech doktorech“ mají své neuplatitelné a zároveň dovedné stoupence. Formulováno do podoby definice: „Výbor k obraně dělníků (KOR) představuje naprosto nový pokus o vytvoření vztahů, založených na solidaritě, mezi dvěma společenskými vrstvami, nezávislými na oficiálních institucích. Zatímco iniciativa k vytvoření výboru KOR vyšla z intelektuálních kruhů, solidarita s dělníky byla vpravdě mobilizačním popudem pro intelektuály a studenty, kteří tak mohli rozšířit svou disidentskou činnost na nové oblasti“.

V údobí 30 let (od konce 2. světové války), jak dále uvádí Pavel Tigrid, dělnictvo od inteligence v komunistických zemích oddělovala dosti hluboká propast. V kritických chvílích společnosti srozumění bylo spíše výjimkou než pravidlem. Souviselo s řadou okolností, z nichž patrně hlavní bylo odcizení (ostatně všude dosti běžné) jedněch od druhých a s ním související rozdílný žebříček hodnot, a tedy i priorit v zápase s vládní mocí. I když obě společenské vrstvy měly jakýsi trvalý „vklad“ v existujícím systému, a tudíž i jistý zájem na tom, aby obstojně fungoval, jejich reformní (protestní) úmysly se rozcházely. Inteligenci šlo především o rozšíření občanských, politických i profesionálních práv a svobod, a teprve pak o práva sociální, o smysluplné řízení hospodářské, o důstojné podmínky pro manuální práci, o mzdy, u dělníků byla priorita po dlouhá léta právě obrácená. Tak se stalo, že dělníci i inteligence – rovněž po dlouhá léta – vedly svůj zápas se stejnou vládnoucí moci separátně, v nejlepším případě souběžně, s obrácenými prioritami (přičemž to byli , kteří přece jen pamatovali na specifické požadavky dělníků, nikoli naopak). Dělníci – rozhodně jejich mluvčí – konečně pochopili, že opoziční inteligence je přirozeným spojencem dělnictva.

Tato situace na rozdíl od Polska u nás nenastala. Poláci měli ještě jednu výhodu – víru a katolickou církev, která za nimi stála. Při vší hluboké úctě k Chartě 77 tato situace ani nemohla nastat. Disidenti byli nemilosrdně pronásledováni, nevybíravá a nenávistná komunistická propaganda vytvořila v zemi atmosféru strachu a především byla odhodlaná za každou cenu jakýkoli odpor potlačit. Pozůstatky této propagandy zůstávají v naší společnosti dodnes. Ani v současné době neexistuje náznak toho, co se tehdy v Polsku stalo, že inteligence se spojila s dělníky. Současná česká společnost opět upadla do sobectví, stává se apolitickou, zpohodlněla.  Ve společnosti převládá postkomunisticko-materialistická konzumní . Zkušenosti dokazují, že tam, kde státní zřízení ovládala nějaká ideologie, nevládla , svoboda bádání, objevování a tvoření. Česká většinová společnost se dala zkorumpovat jako za gulášového socialismu současnou vládní mocí, která v podstatě morální rozklad podporuje. Společenská vrstva, která se strachuje, slovy Václava Bělohradského, i o to málo, co má, která se stále řídí heslem „malá domů“, která nemá čisté svědomí, protože trochu švindluje a trochu krade, je špatným základem pro morální, kulturní a duchovní reformu, kterou tato země potřebuje jako sůl. K tomu je potřeba síla většinové, politicky a sociálně uvědomělé společnosti, chápající nedělitelnost všech svobod a práv, kurážnou a s vůlí k obětem.  Občasné výjimky v podobě petic a různých protestů potvrzují pravidlo. Nelze čekat, že změna přijde od vládnoucí „“, která má především zájem udržet se u moci co nejdéle.

Tam, kde vládly ideologie a kde se v Evropě začíná opět prosazovat ideologie nacionalismu, nebyly podmínky příznivé pro skutečné elity, které buď byly pronásledovány, anebo zákonitě z těchto zemí, pokud měly možnost, emigrovaly. Bez skutečných elit každá společnost zaostává. Ale nezapomínejme také, jak dokládá historie, že tam, kde ti úspěšní včetně elit zapomněli z jakéhokoli důvodu na ty méně úspěšné, přišly revoluce a pak… zbyli jen samí neúspěšní, chceme-li poražení. Současný nástup populismu i v demokratických zemích je dokladem selhání elit, které zapomněly na lidi, kterým, ať už z jakéhokoli důvodu, globalizace nepřinesla kýžené štěstí. V podstatě vládnutí Trumpa, Putina, Erdogana, Kaczynského, Orbána a nakonec i našich Zemana a Babiše je selháním elit a vítězstvím populismu. Jsem však „opatrný“ optimista a věřím v nově se tvořící občanskou společnost s absencí nějaké ideologie, nejen u nás, ale i v jiných zemí, z které vzejde ta skutečná neselhávající „elita“.

„To, že budou králové filozofovat nebo se filozofové stanou králi, nelze očekávat, ale nelze si ani přát, aby se tak stalo, neboť vlastnění moci nevyhnutelně kazí svobodný úsudek rozumu. To, že však králové či královská společenství nenechají třídu filozofů vymizet či umlčet, ale naopak jí nechají veřejně mluvit, je nepostradatelné pro osvětlení jejich vlastního povolání vládnout“. Immanuel Kant- „K věčnému míru“…