„Dezinformacija“


Úvodní foto: Potemkin Village Facade, Auckland (c)Ingolfson, Wikimedia Commons

Bývalý šéf KGB Jurij Andopov hlásal: „Dezinformacija“ je jako kokain. Když si šňupnete jednou nebo dvakrát, život vám to možná nezmění. Ale když kokain užíváte denně, stanete se závislým, jiným člověkem.“

Tak by se dala zhodnotit doba ruské hybridní války, která se pro ruskou věrchušku stala též „kokainem“. V podstatě „dezinformacija“ je normální ruské „vraňjo“, zvláštní forma lži, protože nemusí sloužit žádnému postrannímu úmyslu. Je to projev představivosti, útěk před realitou, a to je důvod, proč Rusové jen málokdy pociťují rozpaky, když jsou při ní přistiženi. Dalo by se říci, že dezinformacím, tedy lžím, které chrlí na Západ, aby ho rozvrátili, sami věří. Hlavní postava Dostojevského románu Zločin a trest „vraňjo“ velebí: „Já mám lhaní rád! Vraňjo je jediná výsada člověka mezi ostatními organismy. Přes lež k pravdě! Právě proto jsem člověk, že lžu. Ale nikdo nikdy ještě nedospěl k pravdě, dokud napřed čtrnáctkrát nezalhal, a dost možná i stočtrnáctkrát… Říkat svou vlastní nepravdu je přece skoro lepší než hlásat jen cizí pravdu. V prvním případě jsi člověk, ale ve druhém jsi docela obyčejný papoušek.“

Již před lety ve své eseji Impérium lži odhalil ruský publicista Michail Šiškin fenomén ruské lži. (FreeMag.One: Impérium lži).

Kremelské intriky
Existuje rozšířené přesvědčení, že největší škody Západu způsobily akce sovětské (ruské) tajné služby, při nichž byly ukradeny přísně tajné informace, například technologie atomové bomby. Není to pravda. Ty úplně nejhorší a často nenapravitelné škody působí svobodnému světu dezinformační operace Kremlu, mimo jiné i současná Putinova hybridní válka, jejichž cílem je měnit minulost. Přeměna Stalina z politického zabijáka, který jen v Sovětském svazu zmasakroval více než 20 milionů  nevinných lidí, v politického boha, jenž ovládal třetinu světa, vyvolala začátek nejen čtyřicet let trvající studené války, ale také největší podvod v dějinách: mezinárodní uznání marxismu a obdiv k zabijáckým komunistickým předákům.

Úpravám minulosti lidí se v žargonu KGB říká „konstrukce“ a byla to přísně tajná dezinformační specialita. Kvůli těmto konstrukcím KGB je dnes pro ruské i západní historiky nesmírně obtížné předvídat ruskou budoucnost.

V lednu 1934 byl XVII. Sjezd sovětské komunistické strany oslavován jako „sjezd vítězný“. Kdo mohl předvídat, že ze 139 členů ústředního výboru komunistické strany, zvolených na tomto sjezdu, bude později falešnými konstrukcemi vytvořeno 89 „nepřátel lidu“, kteří budou odsouzeni stejným režimem, jenž je předtím vychvaloval. Za kontrarevolucionáře bylo označeno dokonce 1.108 z 1.966 delegátů a 848 jich bylo popraveno.

V následujících letech byly za zrádce označeny a zabity miliony nevinných sovětských občanů a miliony dalších Rusů vycházely do ulic, aby tyto „zrádce“ odsoudily a volaly po jejich hlavách. Po druhé světové válce exportoval Kreml svou černou magii klamu do nově vzniklých komunistických zemí ve východní Evropě.

Navzdory obecnému přesvědčení se země východní Evropy nezměnily v proletářské diktatury revoluce v důsledku revolucí, vykonaných domácími komunistickými stranami. V roce 1945 neměla např. komunistická strana Rumunska ani 1.500 členů. Sovětizaci východní Evropy vykonal Kreml pomocí podvratných klamných operací, které poté dostaly otevřené politické razítko. Předáci východoevropských demokratických stran nebyli politicky vytěsněni. Byli systematicky křivě obviňováni jako nacističtí váleční zločinci a popravováni anebo vězněni. Dali Kremlu důvod k zinscenování demonstrací „lidu“, které žádaly zákaz těchto stran. Přední východoevropští podnikatelé v průmyslu nebo zemědělství byli křivě obviněni jako sabotéři a zabiti nebo uvězněni, což místním komunistům nabídlo záminku ke znárodnění ekonomiky a kolektivizaci zemědělství. Tento proces  byl dlouhý a krvavý, trval hodně přes deset let.

Konstrukce Kremlu mohou být negativní – jejich cílem je odstranění někoho, nebo naopak pozitivní – cílem je něčí podpora. Tak či onak mohou opravdu ovlivnit běh světových dějin. Obdivovaní lidé ze Západu bývají pomluveni nebo falešně obviněni jako zločinci, a naopak, ohavní zločinci v sovětské a ruské sféře vlivu bývají zobrazováni nebo jsou z nich konstruováni svatí. Za stalinské éry bylo více než sedm milionů „nespolupracujících“ sovětských občanů ocejchováno k odstranění, byli křivě obviněni jako sionističtí špioni nebo kolaboranti nacistů. Byli popraveni nebo posláni do gulagů. Ti užiteční byli zase konstruováni pozitivně, dokonce glorifikováni. Všichni původní vůdcové východoevropských zemí (Walter Ulbricht v Německu, Klement Gottwald v Československu, Georgi Dimitrov v Bulharsku, Matyás Rákosi v Maďarsku a Gheorghe Gheorghiu-Dej v Rumunsku) byli úplné nuly, které přísahaly věrnost marxismu-leninismu, stalinismu a náboženství Kremlu, a sovětská dezinformační mašinerie je překonstruovala v národní hrdiny. Jakmile byli tito bezvýznamní lidé instalováni na trůny svých zemí, přijali kremelské manipulační praktiky za své.

„Krása“ dezinformace
Většina politiků, a také lidí pohybujících se v akademickém světě a v médiích se domnívá, že dezinformace jsou zastaralá součást studené války. Přitom ještě v roce 1986 nebylo slovo „dezinformace“ mezi třemi sty tisíci položek slovníku Webster’s New World Thesaurus, ani v sedmadvaceti svazcích New Encyclopædia Britannica. Panuje všeobecný – a chybný – názor, že toto slovo je jen jakýmsi synonymem pro termín misinform – mylně informovat. Dezinformace se přitom od misinformace liší jako den od noci. Misinformace je oficiální nástroj vládnutí a je snadno rozeznatelná. Dezinformace (dezinformacija) je nástroj tajné služby, jehož účelem je lži vlády na Západě prezentovat tak, aby nevypadaly jako vládní. Dejme tomu, že FSB (nová KGB) fabrikovala některé dokumenty, údajně dokazující, že americké ozbrojené síly měly při náletech v Libyi v roce 2011 rozkazy zaměřovat se na místa, určená k náboženským účelům. Kdyby byly tyto dokumenty zveřejněny v některém oficiálním ruském médiu, bude to misinformace, lidé na Západě to budou brát s velkou rezervou a s pokrčením ramen si řeknou, že je to obyčejná ruská propaganda. Když se však stejný materiál objeví v západním médiu a bude působit jako produkt některé západní organizace, stane se z toho dezinformace a zpráva bude podstatně důvěryhodnější. (Viz. Působení Putinovy hybridní války).

Rusko se stalo první velmocí, která učinila lež trvalým nástrojem své státní politiky. To nakonec zdeformovalo všechny aspekty ruské carské i bolševické společnosti. Podle různých příruček „vědecká“ dezinformace (bylo to zřetelně a hrdě označováno jako věda) vznikla v Rusku, byla hluboce zakořeněna v ruské půdě a v dějinách této země. Drží se tam dodnes.

Příručky uváděly, že dezinformace se zrodila v 18. století v Rusku a byla plodem vášnivé lásky Kateřiny Veliké a knížete Gregorije Alexandroviče Potěmkina-Tavričeského, jejího hlavního politického a vojenského poradce. V roce 1787 vzal Potěmkin, tehdy generální guvernér Novoruska (dnešní Ukrajiny), carevnu na cestu po Krymu. O čtyři roky dříve se významně podílel na anexi Krymu, který do té doby drželi Turci. Aby carevnu ohromil, nechal Potěmkin podél cesty vystavět kulisy vesnic. V jedné z těchto falešných vsí, postavené u ústí řeky Bug, šel Potěmkin tak daleko, že panovnici uvítal triumfální oblouk s nápisem „Tudy vede cesta do Cařihradu“.

Není náhodou, že dezinformace vznikla v Rusku. V osmnáctém století poznamenal francouzský markýz de Custine, že „v Rusku je všechno klam a vlídná pohostinnost carova, jenž ve svém paláci shromáždil vazaly své i vazaly svých dvořanů, je jen další fraška.“ Custine také poznamenal (slovy, která jsou platná i pro dnešek), že ruská despocie nejen přehlíží myšlenky a pocity, ale předělává fakta a vede válku proti důkazům a triumfům z bitev.“ Generál Walter Bedell Smith, bývalý velvyslanec Spojených států v Moskvě, jenž v roce 1951 napsal předmluvu k anglickému překladu markýzova deníku, uvedl, že Custineova politická analýza byla „tak pronikavá a nadčasová…“

Existuje jedno přísloví: lež má krátké nohy. To možná leckde platí, ale v postcaristickém Rusku se dezinformace stala součástí státní politiky a hrála mnohem větší roli při utváření minulosti a současnosti této země, než by dokázal předvídat dokonce i Potěmkin. První světová válka a nová éra, která nastala po ní, smetla pět císařů, osm králů a osmnáct dynastií, ale žádná země se nezměnila víc než Rusko. Po skončení války vypadalo Rusko jako tábořiště karavanů zasažené hurikánem. Noví bolševičtí vládcové zavraždili cara, jeho rodinu a jeho aristokracii, zrušili vládní instituce, zničili tisícileté náboženství země, zabavili půdu bohatým Rusům, konfiskovali banky, průmyslové podniky a zabili většinu jejich vlastníků. Ruské dějiny, tradice, společenské zvyky, etické hodnoty a všechno, co před říjnovou revolucí z roku 1917 něco znamenalo, bylo obráceno vzhůru nohama a naruby – třeba jen v zájmu změny pro změnu.

Noví komunističtí vládcové však posvátně zachovali „vědeckou dezinformaci“. Uvědomili si, že tento historický nástroj se přesně hodí pro jejich potřeby. Podstatou bolševismu je totiž jenom změna myšlení. A to je také podstata Ruska, která se datuje od Potěmkinových vesnic, postavených, aby vzbudily zdání prosperujícího venkova. Není proto divu, že bolševismus a dezinformace se k sobě hodí.

Nové „Putinovo Rusko se nezměnilo, „Vraňjo“ (dezinformacija), zvláštní druh ruské lži, se stalo jeho největší nekonvenční zbraní v podobě tzv. hybridní války, jinak označené „Gerasimova doktrína“podle náčelníka ruského generálního štábu Gerasimova. Tento štáb potřeboval k vytvoření této největší nekonveční zbraně 10 let.

Současná ruská věrchuška složená z bývalých agentů KGB včetně prezidenta Putina stále pociťuje zaostávání Ruska za Západem a strach ze schopnější a lépe organizované západní společnosti. Toto ohrožení však nepociťoval a nepociťuje ruský člověk. Ruská věrchuška moc dobře ví, že kdyby se v Rusku prosadila skutečná demokracie a svoboda, byla by to její labutí píseň. Proto potřebovala a potřebuje lež, aby se udržela při moci a svojí bezpečnost se naučila hledat pouze v trpělivém, avšak smrtelném zápase za totální zničení soupeřící mocnosti, v současné době Západu a Spojených států, a nikdy ne v dohodách a kompromisech s ní.

Nic se pro současnou ruskou věrchušku nezměnilo na výše uvedených slovech bývalého šéfa KGB Jurije Andropova: „Dezinformacija (lež) je jako kokain. Když si šňupnete jednou nebo dvakrát, život vám to možná nezmění. Ale když kokain užíváte denně, stanete se závislým, jiným člověkem.“

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.